Hospodský zakouřený lokál. Prošli dveřmi a nyní rozpačitě postávají ve vchodu. Zavalila je vlna ostře štiplavého dýmu, v kterém se jen obtížně dýchalo. Jurika se snažila potlačit kýchnutí, v očích jí štípalo. Nevěřícně se rozhlédla. Tiše polkla. Setkání s věhlasným theurgem tady? Na tomhle místě?
Místnost utápějící se ve vlnách dýmu, hluku, lomozu a zpocených opileckých těl je poněkud zaskočila. Vypadalo to, že i ostatním to poněkud vyrazilo dech. Říká se sice, že pod lampou bývá největší tma, ale tohle bylo i na takové protřelé dobrodruhy trochu moc.
Pár vteřin konsternovaně zírali, pak ale Rogon rázně vstoupil dovnitř razíc si cestu lokálem až k výčepu. Ostatní jej o něco méně razantněji následovali. Právě když se dal Rogon do řeči s nerudně vyhlížejícím hostinským stojícím za výčepním pultem, strhl se v lokále mírně řečeno poprask.
Již v dost nacpaném prostoru se chaoticky začali zvedat hosté od stolů stojících poblíž skupinky dobrodruhů pomalu se sunoucích k výčepu. Nastal chaos zvedajících se těl, lomoz odšupovaných židlí a stolů, mumlání, výkřiky překvapení a odporu, sem tam si někdo uplivnul či máchnul nesouhlasně paží směrem k nově příchozím.
Družiníci na sobě cítili nevraživé pohledy místních, když tu si uvědomili, že středem tohoto neobvyklého zájmu je Sej. Pohlédli jeho směrem. Stál mezi nimi, jeho tmavá vždy usměvavá tvář byla nyní vážná, jeho tmavé oči se soustředěně upíraly kamsi za běsnící obličeje místních hostů.
Hluk a lomoz se stále stupňoval, pobouření místních nad Sejovou přítomností dobrodruhy zarážela a překvapovala. Konečně pochopili, proč se Sej vždy zdráhal častěji navštěvovat obydlené lokality.
Zastavili se. Kruh stojících a běsnících se stále zmenšoval. Zpocené obličeje, nenávistné oči, zaťaté pěsti se stále víc a víc přibližovaly.
Odněkud z chumlu se objevily vidle napřažené proti Sejovi. Jurice se zatmělo před očima.
Pak jakoby zdálky zaslechla rázně pronesená Erikova slova:
"Tak dost! To by stačilo! Tady ten Jezger je tu se mnou. Patří mi!"
Popošel pár kroků a postavil se před Seje, chráníc jej tak před rozběsněným davem.
"A kdokoliv cokoliv učiní proti němu, bude mít co do činění se mnou," zavrčel a rukou významně sjel k jílci svého meče.
Všichni kolem stojící a ještě před chvílí nevraživě naladění chlapi jsou poněkud zaraženi. Je slyšet nespokojené brumlání. Všichni se pravděpodobně už těšili na pořádnej poctivej lynč a teď tohle. Ještě chvíli nerozhodně přešlapují, hodí nějaký ten nenávistný pohled, ale nejhorší je zažehnáno. Dav se rozestupuje, nakonec se rozejde. Hosté usedají zpět na svá místa, brumlajíc si něco v tom smyslu: "Ani trochu tý chlapský zábavy nám nedopřejou," nebo něco na ten způsob.
Dobrodruhům se uleví. Ještě nestihnou ani pořádně vydechnout a otřít potem zbrocená čela, když tu k nim přistupuje trochu váhavě hostinský a uvádí je k jednomu z mála volných stolů až kdesi vzadu v lokále.
Rozpačitě jej následují, pokukujíc kolem sebe.
Sedají si kolem stolu a stále ještě značně rozpačitě si objednávají. Hostinský odchází, aby se po chvíli vrátil. Sehne se k Erikovi a cosi mu pošeptá do ucha. Pak se opět vzdálí.
"Je tady," pronese tiše Erik k ostatním. Pohlédnou na něj s otázkou v očích.
"No přece ten theurg," sykne tiše Erik. "Máme za ním přijít tam do té vedlejší místnosti, je tam salonek" pokývne lehce hlavou tím směrem, "ale," opět se odmlčí.
"Co se děje? Dopověz to přece!"
"Ale ne všichni," dořekne tiše Erik.
"Cože? Co je to za výmysly?"
"Má tam jít jenom Kitiara," dořekne Erik rychle a odmlčí se.
"No, tak já tam teda půjdu," pronese celkem bezstarostně Kitiara. Pak se zarazí, sledujíc jejich zachmuřené tváře. "No co by? Žádnej problém. Já to zvládnu!" pronese ještě bodře a zeptá se: "Kam?"
Erik pokývne ještě jednou směrem ke dveřím na boční straně lokálu.
"Buď opatrná," řekne Rogon za odcházející Kitiarou.
Pohledy sledují Kitty zvolna se přibližující ke dveřím. Zahlédnou jemné poklepání na zašlé dřevo. Ještě jeden její letmý pohled směrem k nim, pak se dveře otevřou. Pootevřeným průzorem zahlédnou na krátký okamžik vysokou postavu v tmavém plášti. Chvíli setrvá na prahu dveří, pak poněkud poodstoupí a uvolní tak prostor, Kitiara vklouzne dovnitř a dveře se zavřou.
Chvíli se nic nedělo. Pak se dveře opět otevřely a z nich vyšel jakýsi chlapík. Směřoval k nim. Došel k jejich stolu a celkem nenuceně se posadil na prázdnou židli.
"No počkat," ozval se téměř okamžitě Erik. "Tady je obsazeno!"
Dotyčný se bez jakéhokoliv výrazu ve tváři obrátil k Erikovi a jasným hlasem, aniž by prozrazoval cokoliv z hnutí své mysli, mu odvětil: "To je vpořádku. Mám tu s vámi počkat, než se otec s vaší společnicí domluví." Pak se odmlčel, pohodlně se opírajíc o opěradlo již tak dost nepohodlné židle.
Seděli, mlčeli a mlčky upíjeli cosi, co jim hostinský posléze přinesl a vzápětí opět rychle zmizel.
Hospodská zábava se mezitím pozvolna dostala do toho stadia v jakém byla před jejich příchodem. Přibylo snad jen ještě o něco víc dýmu a opilecké blábolení promísené s bujarým zpěvem a boucháním korbelů dosáhlo postupně té nejvyšší možné intenzity, jaké onen charakteristický hospodský ryk a lomoz té nejhorší z nejhorších hospodských špeluněk toho nejdrsnějšího kalibru může vůbec dosáhnout.
Jurika neklidně poposedávala značně nesvá. Aby nemusela věnovat tolik pozornosti hospodskému mumraji, po očku si prohlížela jejich nového společníka. Seděl tiše, pohled šedomodrých očí zastřeně upřený kamsi do dálky jakoby ani nebyl duchem přítomen.
Jeho celkem příjemná tvář se rýsovala pod vysokým čelem orámována dlouhými světlými vlasy, které po stranách spadaly v hustých kadeřích pod ramena. Oblečen byl do modré hedvábné košile, z níž byly patrné jen její rukávy, neboť přes ni měl navlečenu bohatě zdobenou brigantinu.
Docela pěkný člověk, napadlo Juriku, jen kdyby se netvářil tak nepřístupně. Ani se neusměje, jenom strnule zírá někam na protější stěnu.
Čekání to bylo dlouhé, ba přímo nekonečné. Erik sice měl snahu trochu jejich nového přísedícího rozpohybovat a rozmluvit, vždy však zůstalo u jednoslovných odpovědí, takže jej to brzy omrzelo a od těchto svých snah upustil. Za tichého popíjení i na Juriku dost hrozného piva pomalu uběhly dvě dlouhé hodiny.
Když už mysleli, že tahle zábava nikdy neskončí, otevřely se dveře postranní místnosti a odtud vyšla Kitiara následována vysokým mužem v tmavém plášti. Došli až k jejich stolu a přisedli k nim. Chvíli se nic nedělo. Pak si muž v plášti odkašlal a promluvil: "Jmenuji se Francesco Ardieri. Podle toho, co jsem se dozvěděl tady od lady Dorregaray" krátce pohlédl Kitiařiným směrem, "je situace velmi vážná. Pokud je pravdivá alespoň polovina z toho co mi řekla, je to velmi, velmi znepokojující a upřímně mě překvapuje vaše lehkomyslnost. Na druhou stranu vás omlouvá vaše nevědomost a neznalost všech těch souvislostí, ze kterých je tento problém utkán jak z pavoučích vláken," na kratičký moment se usmál nad příměrem, který mu zvolna splynul ze rtů. "Proto jste zřejmě vyhledali mne," opět zvážněl. A já vám pomohu. Sice mi to trochu komplikuje mé vlastní plány, také od vás nežádám žádnou protislužbu, ale učiním tak. Řekněme, že z čistě profesionálního hlediska mám na tom svůj vlastní zájem uspořádat vše co jste svou nepředložeností uvedli do chaotického zmatku zase do stavu jež se vše nacházelo před vaším neomaleným zásahem," pronesl poté co si všimnul jistého překvapení na tvářích družiníků.
"Tak tedy. Je nutné spěchat! Velmi spěchat! Jde vám všem o život! A nejen vám! Není čas na nějaké větší vybavování. Pokud chcete, abych vám pomohl, budete mi muset důvěřovat. Je to riziko, uvědomuji si to," dodal hledíc na družiníky spěšně se domlouvajíc očima mezi sebou, "ale na výběr moc nemáte, pokud je mi známo. A hlavně," dodal ještě významně, "nemáte moc času. Ten je teď proti vám. Je jenom na vás, jak se rozhodnete. Ale podle toho, že teď sedíte tady a posloucháte mne, soudím, že vám není zas až tak lhostejný osud světa i váš vlastní. S mou pomocí můžete počítat, to už jsem řekl," významně se odmlčel.
"Vyražte tedy na cestu, co nejdříve, teď hned," pronesl náhle tichým nicméně naléhavým hlasem poté, co si v tvářích okolo sebe shromážděných přečetl souhlas a odhodlání .
"A spěchejte," dodal ještě o něco naléhavěji. "Musíte se vrátit tam, kde to všechno začalo. Tam musíte najít svitek. Ten je klíčem k opětovnému nastolení rovnováhy sférických sil. Musíte ho najít za každou cenu. Je to velmi důležité. Víc vám zatím říci nemohu. Vyražte na cestu! Společně se sejdeme za dva dny ve vsi jménem Kamenice," dodal ještě spěšně již za odsunování židle a vstávání ze svého místa.
Tady můj syn Giacomo půjde s vámi," dodal již téměř nezřetelně.
Ten, jehož se tato téměř poznámka na okraj týkala, na theurga nevěřícně pohlédl s nepopsatelným zděšením v očích: "Otče? To snad nemyslíš vážně? Opravdu mě chceš poslat s touhle partičkou," lehce opovržlivě přehlédl okolo stolu sedící dobrodruhy, "někam do nějaké pustiny? Ale vždyť.. "
"Pochybuješ snad o mých slovech, synu? Bude to tak prostě nejlepší a velmi vhodné, ujišťuji tě," významně pohlédl na Giacoma. Pak se obrátil k ostatním: "jelikož se brzy uvidíme, neloučím se tedy s vámi."
Na chvíli spočinuly jeho oči na jejich tvářích, "ale spěchejte, moji milí, velmi spěchejte," dodal ještě, pak se otočil, jeho plášť zavlál prostorem a pomalu odkráčel až k postraním dveřím, jimiž prošel a zmizel za nimi.
Chvíli nikdo nic neříkal. Nebylo divu. Hlavy měli ještě plné toho, co se právě dozvěděli.
Pak kdosi z nich bujaře bouchnul pěstí do stolu, až všichni leknutím nadskočili: "tak dopijem a pudem, ne?"
Všichni až na jednoho souhlasně zamručeli. Giacomo Ardieri seděl na židli a zíral do země.