Snášející se soumrak. Tmavá oblaka zvolna se sunoucí zšeřelou oblohou. Po kolikáté už tohle mohla Jurika sledovat. Po kolikáté už na oné pomyslné hranici dne a soumraku stáli před branami cizího neznámého města doufajíc, že za jeho hradbami se ukryjí, že jim pevné hradební zdi poskytnout ochranu před nebezpečenstvími, která na ně venku číhají.
"No, teď trochu přeháním," ušklíbla se a pohled stočila na své společníky. Vypadali teď v soumraku dost hrozivě, temné postavy ježící se všemi možnými i nemožnými zbraněmi.
"Hmm, tak teď nevím, jak to vlastně s tím číhajícím nebezpečenstvím před hradebními zdmi je," špitla si ještě spíš sama pro sebe s lehkým pokrčením ramen.
Stáli na cestě a před nimi se rýsovalo město se svými branami ozdobenými cimbuřím, hradbami za nimiž se rýsovaly ztemnělé střechy měšťanských domů, radniční věž a pavučiny ulic rozbíhajíc se křížem krážem do tmy. Ano, již si téměř neviděli na špičky nosů. Ale všechna města jsou si podobná jako vejce vejci, napadlo Juriku, která únavou již téměř padala ze hřbetu své kobylky Elchir. Takže proč nepředpokládat, že tam kdesi na náměstí skutečně stojí radnice s věží, okázale se vypínající k výšinám. Všechna města jsou si podobná, pokud nejsou přímo stejná, pomyslela si opět a před očima se jí na krátký okamžik objevila její rodná vesnice na břehu řeky Lučné. Jsou ovšem světlé výjimky, napadlo ji a potutelně se usmála.
Pomalu se blížili k městské bráně. I na tu vzdálenost si nemohli nevšimnout, že je zavřená. Přijeli pozdě. Nu což, utáboří se kousek stranou od hradeb. Však to nebude ani poprvé ani naposledy, napadne ještě Juriku, když tu zaregistruje nějaký šum vepředu.
"Tomu snad ani neuvěříš," přitočila se k boku Elchir Kitiara. Její ztepilá postava stála vzpřímeně po Juričině levé ruce a její oči byly téměř ve stejné úrovni s Juričinýma.
"Představ si, že ten divous Sej chce jít s Jusufem do města. Naprosto nechápu, co ho to popadlo. Tak najednou, z ničeho nic. Každý zřícenině se vyhýbá na sto honů, má strach pomalu i ze stanu a teď najednou šup, rovnou do toho mraveniště," nevěřícně zavrtěla hlavou. "V tom případě tam ale já naprosto nehodlám jít," dodala ještě.
"Chtějí se jít poptat po tom theurgovi," přitočil se k nim Rogon. "Pojďte, děvčata, najdeme si nějaký vhodný místo, kde se utáboříme," dodal ještě směrem k nim. V tichosti minuli bránu, kde ještě zahlédli tři postavy, kterým se přece jenom podařilo vzburcovat strážného a nyní se protahovali hlavním vchodem dovnitř do města a zvolna sešli na travnatou plochu pod hradbami.
Seskočili z koní, které přivázali k nízkým křovinám vpovzdálí. Odstrojili je a pak se i oni uvelebili na trávě poblíž koní. Rozložili si pokrývky a ulehli k spánku. Byl to dlouhý a namáhavý den a oni byli vděčni za každý okamžik odpočinku. Vyšel měsíc. Po chvíli všichni usnuli.
Zvuky. Neurčité zvuky. Snad šramot nebo kroky se ozvaly v Juričině hlavě.
Otevřela oči, chvíli naslouchala, pak oči opět zavřela. Usnout se jí však i přes velkou únavu už nepodařilo. Asi se jí něco zdálo. Všude ticho. Všude tma, jen měsíc vysoko na obloze svítil a zářil svým mrazivým jasem.
Když v tom opět cosi zaslechla. Nějaké zasténání. Zprvu se domnívala, že se jí zase něco zdálo. Ale po chvíli se onen zvuk ozval zase. A zase a silněji, naléhavěji.
Posadila se a vymotala z přikrývky. Pohlédla ke koním. Stáli tam klidně v hloučku poblíž křovisek, Sem tam neklidně hrábli kopytem. Jinak klid. Na jednom z křovisek zahlédla siluetu ptáka rýsující se na pozadí měsíce. Vstala a drobnými váhavými kroky k němu došla. Zlehka se dotkla jeho peří. Odpovědí jí bylo tichounké Brkovo kráknutí. Rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Všude klid.
"Tak jsem se asi dočista pominula," pronesla Jurika sama pro sebe, když v tom to opět uslyšela. Mráz jí přeběhl po zádech. V hrdle jí najednou vyschlo a nohy podivně ztěžkly. "To jsem si tedy nemyslela, že jsem takovej ustrašenec," pronesla téměž bezhlesně spíš sama k sobě než že by tímto duchaplným sdělením chtěla obtěžovat opeřence. Ten byl zřejmě téhož názoru, neboť ještě něco cosi tiše kráknul, pak mávnul křídly a vznesl se do vzduchu, zřejmě aby si užil nočního letu. Jak se po něm Jurika podívala, světlo měsíce ji na chvíli oslepilo. V tu chvíli jí kdosi položil ruku na rameno.
Něco takového Jurika nečekala. Lekla se. No, nebylo to obyčejné leknutí. Vyděsila se, to je asi přesnější vyjádření. Vyděsila se, jak se jenom malá kudůčice může vyděsit uprostřed noci. Ono je to v podstatě docela pochopitelné. Představte si, že se probudíte, je úplná tma, jenom ten hrozivej téměř uhrančivej měsíc vám svítí do očí a všechno halí do přízračnýho světla. Vy bloumáte tou přesvětlenou tmou a nevíte, co jste to vlastně slyšeli? Slyšeli jste vlastně vůbec něco? Vlastně ani sami pořádně nevíte. A co v tom případě tady proboha děláte, místo toho aby jste spali jako ostatní normální lidi okolo vás. Jste značně nesví. Chtěli byste zjistit, co to bylo za zvuky, chtěli byste mít v sobě jistotu, že je všechno v pořádku, že se zase v klidu můžete vrátit, zavrtat se do pokrývky a pokračovat v oné bohulibé činnosti, jakou je spánek. Už už se otáčíte, že tak učiníte, když vtom, něčí ruka na vašem rameni.
To, co následovalo potom, komentoval Rogon, neboť to byl právě on, jemuž patřila ona ruka na Juričině rameni, hurónským smíchem. Jurika totiž vyhekla a následně leknutím vyskočila do vzduchu, přičemž celkem normálně na pár vteřin koukala do Rogonových pobavených očí. To se jí při její výšce normálně nestávalo. Když zase dopadla na zem, byla rozlobená na nejvyšší míru: "Co tady proboha děláš?" osopila se na Rogona.
"No promiň," vrátil jí to celkem logicky Rogon, "nevím kdo tady co vyvádí. Já to nejsem kdo tady lítá ve vzduchu a provádí jiné kratochvíle. Proč nespíš? A kde je Kitiara?" dodal ještě do ticha.
"Já tady nic nevyvádím a ...," zarazila se, "co jsi to říkal o Kitiaře?" zeptala se, když v tom se opět ozval onen podivný zvuk, o kterém si Jurika myslela, že je výplodem její zjitřené mysli. Odkudsi z křovisek za koňmi se teď již zřetelně ozývalo nesouvislé mumlání. Vydali se tím směrem. Na zemi spatřili sedící Kitiaru, sehnutou nad čímsi, k čemu tiše promlouvala. Došli až k ní. Pomalu si přičapli tak, aby jí nevyděsili podobně jako před chvílí Rogon Juriku.
"Kitty," promluvil k ní Rogon tiše. "Co to tu provádíš? Proč nespíš? Vždyť je ještě noc," dodal ještě jakoby něco podobného bylo nutné zdůrazňovat. Kitiara se na ně podívala podivným prázdným pohledem, při kterém je zamrazilo v zádech. Zvláštní na tom pohledu bylo, že byl takový cizí, jakoby je vůbec nepoznávala. Dívala se na ně prázdnýma vytřeštěnýma očima, mumlala cosi podivného, občas se sehnula k zemi, ruce zaťaté v pěstích. V jedné z nich cosi svírala, nějaký drobný předmět.Čas od času se k němu sehnula a šeptem mu cosi sdělovala jakoby jej s podivnou naléhavostí v hlase přesvědčovala o čemsi, čemu rozuměla právě jen ona sama. Rogon s Jurikou byly přízračností jejího zjevu natolik zmatení, že na pár okamžiků jen klečeli u ní a bezmocně na ní zírali.
Pak se zavlnil Kitiařin plášť a ve svitu měsíce se zaleskla čepel její dýky. Jako hypnotizovaní zírali Rogon s Jurikou, jak se ostrá čepel blíží ke Kitiařininu předloktí, jak se sune po bělostné pokožce její krásné paže, pomalu a zvolna se chystá vnořit.
"A dost!" pronesl náhle ostře Rogon a rázně uchopil Kitiařinu ruku s dýkou, jež strhl stranou. Kitiaře ze rtů uniklo nevrlé zavrčení, následně tiché zasténání.
"Naprosto nechápu, co se tady děje, ale vůbec se mi to nelíbí. Kitty," oslovil ji najednou o něco jemněji, "co to tady provádíš? O co se to tu snažíš? Vždyť si ublížíš. Řekni, co se děje, my ti pomůžeme. Na nás se přece můžeš spolehnout," dodal ještě o něco tišeji, pohledem vyhledávaje Juriku, která klečela vedle něj a drkotala zuby, snad zimou, snad vypětím oné chvíle.
Zděšeně se dívala na bělostnou Kitiařinu tvář a horečně přemýšlela co, u Medila dělat. Spíš instinktivně než že by opravdu věděla, začala Kitiaru hladit po vlasech, jejich potem zbrocené pramínky odendávat stranou z čela a promlouvat na ní tichým uklidňujícím hlasem. Vzpomněla si na svou matku, která jí uprostřed noci, když se probouzela ze zlých snů, seděla po boku a hladila a konejšila ji, než se zase zklidnila a opět usnula.
Tady to vypadalo daleko znepokojivěji, přesto to zkusila. Začala broukat nějakou tichou melodii, ani sama nevěděla, kde se tak náhle vzala, hladíc Kitiařino čelo rozpálené horečkou. Rogonovy ruce ještě stále pevně držely Kitiařiny, dýka se jí již vysmekla a spadla do trávy, Kitiara sama však ještě stále sebou házela a bránila se jejich snahám zklidnit ji. Po nějaké chvíli však její úsilí ochablo a zvolna klesla na trávu, kde se položila přerývaně oddechujíc. Jurika ji nepřestávala konejšit. Rogon uvolnil sevření svých rukou a mlčky hleděl na nyní již klidně ležící Kitiařino tělo.
Ještě nějakou chvíli trvalo než se probrala úplně. Malátně se posadila a upřela na ně velké krásné oči s bezelstností dítěte: "Copak, nemůžete spát?" hodila po nich otázkou, při níž se Rogon nezvykle drsně zasmál: "No, tos teda uhodla. Každopádně na tuhle noc jen tak nezapomeneme, viď Juriko?" obrátil se jejím směrem a zvednul se z kleku. Poodešel pár kroků směrem ke koním a předstíral, že tam má nějakou naprosto neodkladnou práci.
Jurika pohlédla do Kitiařininých očí s nevyřčenou otázkou. Kitiara jí pohled nejistě vrátila. Pak pomalu rozevřela dlaň pravé ruky, kterou ještě před chvílí měla pevně zaťatou a nevěřícně zírala na drobný předmět v ní ukrytý. Byl to prstýnek . Celkem nenápadný, ničím zvláštní drobný šperk.
"Našla jsem ho někde cestou. Líbil se mi, tak jsem si jej vzala," odvětila tiše Kitiara.
Jurice se nechtělo uvěřit, že to je odpověď na to, co se před chvílí s ní dělo, ale lepší nedostala. Podle všeho si ani Kitiara sama přesně nepamatovala, co se s ní této měsíční noci dělo. Přestala si tedy s tím dělat starosti, zabalila Kitiaru do pokrývek, aby ještě po zbývající část noci načerpala něco tolik potřebné síly. Ještě dlouho poté co Kitiara opět usnula, broukala si sama pro sebe tichou melodii svého dětství. Tolik se jí stýskalo po domově.