Travolezec | Kapitola III - Část II - Příjezd na Eldenor

Ráno jiskřící bílými vločkami poletujícími vzduchem. Je ještě šero, ale sněhový poprašek a další sněhové vločky snášející se k zemi dávají tušit, že den bude jasný a mrazivý.

Skupina postav a koní směřuje k jižní bráně vedoucí z města. Kráčejí zamlkle, schouleni do svých plášťů.

Po chvíli je ticho přerušeno mrzutou poznámkou.
'Počasí, že by psa nevyhnal,' procedil skrze zuby Erik, stahující si svou beranici více do čela.
'Ale no tak, nemrzouti, za chvíli se vyjasní . A možná se ti zlepší i nálada,' pronesla Kitiara jdoucí vedle něj, každý pod paží objemné zavazadlo.

Než vyrazili, dohodli se, že bude rozumnější na košťata nasednout až za městem.

'Kvůli bezpečnosti, pro všechny případy,' zlehka pokrčila rameny Kitiara.

'Třeba nejsou v Elšumě zvyklí na to, aby jim nad hlavami lítali blázni na košťatech, že jo,' dodal se smíchem Rogon.

Cuthbert se zlehka zamračil a s náznakem lehkého znepokojení dodal:

'No, hranice je hranice a vzhledem k tomu, že jsme ještě ani pořádně nevyrazili, trochu opatrnosti by se možná vyplatilo.'

Rogon se usmál a lehce zavrtěl hlavou, nicméně zdržel se dalšího komentáře.

Tak došli k bráně. Prošli jí bez problémů. Jurika se ještě naposledy ohlédla směrem k městu. Tak tedy sbohem, Elšumo.

Bránila se dojetí, ale nemohla si pomoci. To město ji přese všechno přirostlo k srdci.

Otočila se.

'Tak pojď,' pronesla ke klisničce a lehce potáhla za uzdu.

'Nejsi nějaká sentimentální?' kousavě pronesl Erik. 'Snad ti nebude chybět královský čaroděj, nebo snad jo?' uštěpačně dodal. Jurika jen lehce protočila oči vzhůru a hleděla si cesty před sebou.

Byli již dost daleko od hradeb, když tu prohlásila Kitiara:

'Nuže, vzhůru do oblak!' A nasedla na koště. Erik jí následoval. Vzápětí oba zmizeli kdesi nad nimi.

'Ehm,' odkašlal si Jörm a nasedl na svého koně. 'Měli bychom je asi následovat,' řekl a přiměl svého koně ke klusu. Ostatní učinili podobně.

Vydali se po pravé straně řeky, po celkem udržované silnici, která slibovala pohodlné putování.

Pro Juriku byla jízda na koni překvapením. Neseděla na něm poprvé, byla zvyklá jezdit, ale již dlouhou dobu tak nečinila. Byla proto velmi příjemně překvapena zjištěním, že jezdit nezapomněla.

Užívala si klidného rytmického Elchiřina kroku a rozhlížela se po okolní krajině, vychutnávajíc si každý moment.

Cesta ubíhala bez větších rozruchů, pokud ovšem nepočítali občasné zasvištění košťat nad svými hlavami a sem tam nadšené Kitiařino zavýsknutí.

Jurika občas toužebně pohlédla tím směrem. Přece jen ji trochu mrzelo, že se jí let tak nevydařil. Přemýšlela o tom, že při vhodné příležitosti Kitiaru požádá, jestli by se s ní mohla trochu proletět a vyzkoušet si to ještě jednou. Jen tak. Pro ten pocit, že úplně nezklamala.

Začalo hustě sněžit. Krajina se pomalu halila do bílého příkrovu, kolem se hromadily hromady sněhu.

'Bude koulovačka!' radostně vykřiknul Rogon a trochu popohnal svého koně, jakoby se již nemohl dočkat.

'No jasně. Ale neboj. Tenhle matroš nám neuteče,' utrousil Cuthbert a dál se zvolna sunul svým tempem.

Tak posléze dorazili do vesnice, nad níž se asi míli směrem do kopce tyčil masivní hrad.

'Eldenor,' pronesla Kitiara, která slétla spolu s Erikem k ostatním a všimla si jejich soustředěného pohledu. 'Tak se jmenuje ten hrad,' dodala na vysvětlenou. 'Mohli bychom se tam podívat, co říkáte?'dodala ještě.

'Uvidíme, uvidíme,' nechal se slyšet Cuthbert.

Došli k zájezdnímu hostinci ve vsi pod hradem, kde se chtěli ubytovat a ustájit zvířata. Erik se toho ujal a šel všechno domluvit s hostinským.

Po chvíli se vrátil.

'Je to špatný. Koně by nám ustájil, ale hostinský pokoje jsou všechny obsazený. Hodně lidí cestuje do města na Novoroční slavnosti. Prostě smůla,' dodal ještě.

'No, to nám to pěkně začíná,' utrousil Jörm.

'Ale no tak, nač ten pesimismus,'špitla Kitiara. 'Pořád ještě máme možnost zajít na hrad. Možná by nás tam i ubytovali. Náhodou znám hradního pána a docela ráda bych ho pozdravila,' dodala ještě tiše.

'Cože? Nějaká avantýra, jo? Tak do toho nás netahej, buď tak laskavá!' rozhorlil se Erik, ale vypadalo to, že to vzbudilo jeho pozornost.

Ostatní také zpozorněli.

Kitiara si zlehka odkašlala:
'No, není to tak, jak to asi vypadá. Prostě znám hradního pána, to je vše. Ráda bych ho pozdravila. Ale nechce se mi vám vysvětlovat podrobnosti. Možná to vlastně ani není dobrý nápad tam chodit,' rozpačitě pohlédla Juričiným směrem.

Jurika nepotřebovala dlouhého vysvětlování, aby pochopila, že Kitiara potřebuje pomoc.

'Co se děje?' zeptala se a odvedla ji trochu stranou od ostatních. 'Chceš tam jít, nebo ne? Máme jít s tebou?'

'Já nevím,' špitla Kitiara. 'Hradní pán je můj otec, víš. Hrozně dlouho jsem ho neviděla a teď, když jsme tak blízko jeho hradu, škoda nevyužít takové příležitosti,' pohlédla na Juriku. 'Ale je tu takový menší problém. Jeho žena, moje macecha mě asi ráda neuvidí. No,nejsem zrovna její milovaná dcera. Docela se bojím, že by z její strany mohly vzniknout nějaké potíže.'

Jurika nic neříkala, jen se tiše a překvapeně dívala na Kitiaru. Dcera hradního pána.

Inu, to rozhodnutí bylo na ní. To ona se musela rozhodnout, zda je ochotna možné riziko podstoupit. Oni se pak rozhodnou, zda ji budou následovat. Povzbudivě se na Kitiaru usmála.

Ta, jakoby jí četla myšlenky si lehce povzdechla a pronesla trochu zastřeným hlasem:

'Tak vyrazíme?'

Usmály se na sebe , Jurika pokrčila rameny a pronesla:

'Snad nám hlavu neutrhne. Ostatním bys měla ale přece jenom trochu něco říct, aby si nemysleli kdovíco.'

Přesunuli se k ostatním. Kitiara jim vysvětlila situaci a poté vyrazili k hradu. Pěšky.

Mezitím, co se ostatní sunuli k hradu, Kitiara mrkla spiklenecky na Juriku a mávla koštětem ke hradu. Jurice se zatajil dech. Nechtělo se jí věřit, že to Kitiaru napadlo samu od sebe, ale bylo to tak. Poletí. Zkusí si to, jaké to je . A třeba to i dobře dopadne, řekla si v duchu povzbudivě.

Nasedly a koště se vzneslo. Klidně, zvolna, bez žádných katastrof se blížily k skupině postav pod nimi. Kitiara sedící před Jurikou se na ní otočila a spiklenecky na ni mrkla. Poté zavýskla:

'Jupí,' a provedla jakousi otočku okolo koštěte. Svět byl najednou vzhůru nohama, Jurice se udělalo špatně. Všechno trvalo jenom pár vteřin. Pak bylo všechno zase na svém místě. Tedy skoro všechno.

'Auuu,' ozvalo se pod nimi.

'To byl Rogon. Co se stalo?' ozvala se Kitiara.

Jurika tiše polkla. Sáhla si na bok, kde normálně měla připnutý svůj krátký meč. Teď tam však nebyl. Zahanbeně pohlédla dolů, ale nebylo již téměř nic vidět.

Stmívalo se

Dolétly před bránu a tam počkaly na ostatní.

'Až budeš kolem sebe příště metat železem, tak mě na to upozorni,' vyštěknul na ni Rogon. Když se však na něj podívala pozorněji, zjistila, že se tváří spíš pobaveně než rozzlobeně. S mírnou herdou do zad jí podal její mečík.

'Tak co bude, není už téměř vidět na krok. Co chcete dělat?' nechal se slyšet Erik.

Kitiara přistoupila k bráně a zabušila na ní. Po značně dlouhé době se brána otevřela .

Člověk, který jim otevřel se tvářil trochu ostražitě. Kitiara se však ujala slova a vysvětlila mu , kdo jsou a proč přišli a on jim nabídl, aby vstoupili.

Poté je uvítal . Představil se jako pan Doniáš, purkrabí zdejšího hradu a vyzval je, aby ho následovali.

Vděčně tak učinili, neboť venku byla již značná tma, sněhová vánice zesílila a všichni se začali cítit poněkud unaveni celodenním putováním.

'Doufám, že dostaneme taky něco k jídlu,' pronesl Erik směrem k ostatním. Doniáš tuto poznámku zachytil a vzápětí na ni odpověděl:

'Zajisté. Hradní pán sice není přítomen, zdržuje se teď ve městě, ale jeho paní vás velmi ráda přivítá při večeři. Před tím však jistě uvítáte možnost trochu se opláchnout a odpočinout si. Jste jistě znaveni.'

Procházeli chodbou, jejíž podlaha byla pokryta kobercem, na stěnách připevněné louče, jejichž světlo osvětlovalo prostor, kudy procházeli. Vše vypadalo příjemné a účelné.

Mlčky došli až do křídla pro hosty. Každý z nich byl uveden do svého pokoje, kde již byla připravena koupel a čisté šaty. Purkrabí se s nimi rozloučil, přislíbil jim však, že poté, co se dají do pořádku, budou uvedeni do hlavní jídelny. S tím odešel.