Erik se probral z mrákotné dřímoty. Málem zaspal hlídku.
Posadil se o něco méně pohodlně, tak aby opět neupadl do dřímoty, opírajíc se o kmen stromu. Přitáhnul si okraj pláště blíže k tělu a zaposlouchal se.
Nesnášel hlídku.
Nesnášel ten čas zdánlivého nicnedělání, kdy jej napadaly různé myšlenky. Ticho jej nutilo přemýšlet a to nemohl potřebovat. Za normálních okolností se myšlenkám bránil. Těm drzým, vtíravým nitkám, rozlézajícím se uvnitř jeho hlavy, které na něj neúnavně dotíraly.
Objevovaly se nečekaně a útočily na něj. A co hůř, vyvolávaly další otázky. Otázky vyžadující odpovědi. Jenže on je neznal. A to jej ničilo. Pomalu a pozvolna. Nenápadně rozedíraly jeho mysl i nitro.
Nikomu na světě by nepřiznal, jak hrozně moc se bojí. Jakou strašlivou tíseň cítí ve svém temném a osamoceném nitru. Nikomu. Občas míval pocit, že i sám před sebou se ukrývá v temných zákoutí své duše, toužíce po záchraně.
Jenže, ta stále nepřicházela. Otázkou zůstávalo, zda vůbec někdy přijde.
Navíc prostřednictvím záchvatů se vše ještě více zhoršovalo a prohlubovalo.
Odkašlal si. Noční lezavý chlad jej roztřásl.
Vstal. Popošel pár kroků k ohništi a natáhl prokřehlé ruce nad skomírajícími zbytky ohně, hledíc do řeřavých uhlíků. Zlehka se mu zablýsklo v očích. Jenom nepatrně. Jen na krátký prchavý okamžik.
Sehnul se a přiložil chrastí na oheň. Zaprskalo to, vyšlehly plamínky, oheň se rozhořel. Přiložil masivnější kus dřeva a zahleděl se do plamenů. Jeho zasmušilou tvář osvítila slabá zář ohně.
Těžko říct, proč, ale zničehonic se opět sehnul a zlehoučka, jenom zcela nepatrně se řízl do nártu levé nohy. Mlčky hleděl na zvolna vytékající pramínek černočerné tekutiny. Krev. Jeho krev. Jeho prokletá krev. Už dávno jej to přestalo děsit. Naučil se to brát s klidem, neochvějným klidem odsouzence, jehož osud se odvíjí podle předem daných pravidel.
Znovu, po kolikáté už, si vybavil ten okamžik.
Temné bludiště chodeb, bezvýchodná situace.
Únava, strašlivá únava a pak, nehybně ležící Jurika.
On sám na pokraji zoufalství a sil.
Ke smrti jen krok, možná ani to ne.
A pak, ten hlas.
Krásný a strašlivý zároveň.
Tak rozumný a vemlouvavý hlas.
Jak rád by poslechl. Jak rád by sáhl po pařátu podávané pomoci. Ale co za to, napadne jej v jednom zběsile rychlém okamžiku. Nástin pochybností se mihne jeho myslí.
Zaváhal.
Hlas utichl, zaplašen jeho náhlou rozhodností nepřistoupit na nekalou hru o život.
Pochybnosti, naplňující jeho mysl i duši. Pochybnosti drtící jeho nitro. Pochybnosti a strach.
"Tak moc chci žít," vzlyknul do tmy, naslouchajíc hlasu obtékajícího jeho mysl jako slizké a řeřavé provazy zároveň, zakusujících se do hloubi jeho nejniternějšího bytí.
Víc a víc.
"Žít!"
Chce toho tolik dokázat... Potřebuje čas!!!
A tak přistoupil na podmínky. Podepsal smlouvu.
A pak ten slib. Strašlivý slib, který jej pronásleduje v bezesných nocích.
Lehce se mu zatmělo před očima. Vybavilo se mu všechno co se odehrálo tenkrát v temných bludištích daleko na severu.
Těžce vykoupený jeho a Juričin život.
Kapky potu se mu zaleskly na čele a skráních. Pohlédl jejím směrem. Její drobné tělo klidně oddychovalo.
Na nepatrný, sotva znatelný okamžik, se jeho tváří kmitl něžný úsměv.
Povzdechl si. Snad si ani neuvědomovala, co pro ní musel podstoupit...
Neúprosnost osudu.
"Kašlu na osud," zavrčel a kopnul do ohně. Ten se rozpadl na tisíce jiskřiček, jenž naplnily okolní vzduch. Jiskry rozlétávající se temnou nocí na chvíli ozářily okolo ohně schoulené spící postavy.
"Nejsem oběť a odmítám se podřídit," zaburácelo mu v nitru.
Zarazil se. Zdálo se mu to, nebo skutečně slyšel smích. Drsný, škodolibý hrdelní smích, který jakoby říkal : "jak myslíš, chlapečku, jak myslíš."
Prudce se otočil, hledaje zdroj onoho zlého zvuku.
Nikde nikdo, nikde nic, jen tiché šumění větru ve větvích. Noční ticho. Tlumené praskání ohně a hluboké oddychování spících spoludružiníků naplňovalo okolní prostor.
Nenáviděl hlídky.
Nenáviděl své myšlenky.
Nenáviděl sám sebe.
Nikomu by to ale nepřiznal.
Hledíc do skomírajícího ohně, nechal po tvářích stékat hořké slzy osamocení.