Seděli okolo ohně. Krajem se snášel soumrak, v dálce za sebou zaslechli ptačí výkřiky nesené jakoby ozvěnou. Brk neklidně přešlápl na větvi nad Juričinou hlavou v bezpečné vzdálenosti od ohně a od Rockyho nenechavých tlapek. Plameny praskaly, čas od času se k nebi vznesl chomáč jisker.
Seděli tiše, přemýšleli. Měli za sebou namáhavý den, který od úsvitu až do soumraku strávili v sedlech, klusajíc letní sluncem prozářenou krajinou.
Od posledního záchvatu, jak si zvykli říkat podivným bolestivým křečím, uplynuly další dva dny.
Dva dlouhé dny. Nerozuměli tomu, co se s nimi dělo a právem se obávali o své životy. Onemocněli snad záhadnou a strašlivou nemocí? Nebo snad pohněvali nějakou nepředložeností bohy, kteří se jim teď tímto způsobem mstí? Strach a obavy naplnily jejich nitra. Jedno bylo jisté, museli něco podniknout. Přinejmenším zjistit, co se to tu děje a následně se postarat, aby to nepokračovalo. Seděli zahaleni do zádumčivosti, přemítajíc o svých možnostech a vyhlídkách.
"To je přece tvoje parketa, nebo snad ne?" ozvalo se z Erikova směru. Všichni vzhlédli od oslňujících plamenů, na chvíli se na sebe navzájem podívali a pak se mlčky obrátili na Kitiaru, které byla otázka určena. Tu zjevně takový zájem trochu vyvedl z míry. Odkašlala si, získávajíc cenné vteřiny pro to, aby si alespoň trochu utřídila myšlenky. Ty se jí honily hlavou v chaotických chumlech jedna přes druhou.
"No, abych řekla pravdu, přemýšlela jsem o tom," tiše zamumlala. "Ale jsou to jenom myšlenky, nápady, který třeba vůbec nejsou přínosný," dodala překotně, když si všimla úlevného výrazu v Rogonově obličeji. "Je to nějaký hrozně složitý a zapeklitý," pokračovala Kitiara posléze dál, uvědomujíc si pozorně naslouchající tváře svých druhů. "Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala, nevím jestli..."
"Ale Kitty," přerušil ji náhle Rogon. "Uklidni se, my víme, že to není jenom nějaká ta plácaná s mečíkama. No, pro nás ostatní je to daleko složitější a zdaleka ne tak pochopitelný jako pro tebe a pro některé z nás možná vůbec nepochopitelný, že jo Eriku," obrátil se lehce žertovným hlasem Erikovým směrem.
Odtud se ozvalo pouze lehce opovržlivé: "Pchch!"
"Tak, prosím tě, klid a mluv, jestli tě něco napadá," dodal ještě Rogon povzbudivě Kitiařiným směrem.
Ta se nadechla, trochu víc zklidněná. "Tak jo, poslouchejte. Mluvila jsem se Sejem. Svým způsobem se s ním dá docela dobře domluvit temnou řečí, nebo trollštinou." Poněkud se odmlčela, když si všimla, jak na ni ostatní překvapeně koukají. "Ehm... Nebo spíš on mluvil se mnou?" Jakoby přemítala, která z těchto dvou variant převážila. "No jo no, já vím co si myslíte," dodala, když zaregistrovala šum v řadách svých posluchačů. "Nikdy jsem mu moc nedůvěřovala a nikdy jsem s ním ani pořádně nemluvila. No taky o čem, že jo?" opět se odmlčela. "Ale teď se situace naprosto změnila.
Myslím, že by nám mohl být velmi užitečnej. Přinejmenším mi sdělil cosi, co by nám mohlo pomoci přijít na to, co se s námi děje. Ale budu potřebovat vaši pomoc. Bez ní by to šlo jen velmi obtížně. A hlavně," významně se odmlčela, hledíc jim do tváří, "budeme muset sehnat nějakého velmi schopného theurga. To myslím naprosto vážně," řekla rázně při pohledu na Erikův nesouhlasný výraz v obličeji. "Naprosto vážně!!!" Opět se odmlčela.
Vůkol se již téměř setmělo, krajina se ponořila do tmavých stínů. Podvědomě se přikrčili a přisunuli trochu blíže k hřejivým plamenům. Kitiara pokračovala tlumenějším hlasem:
"No, abych to zkrátila, věc se má tak. Sej se byl poté, co jsme prošli zatím posledním záchvatem, poradit se svými předky. Neptejte se mě, jak to udělal, protože to nevím, možná je to něco podobného jako když se já chodím poradit se sférami, kdoví. No, prostě, domníváme se, že to jen tak neodezní. Že to souvisí s čímsi, co jsme přerušili tenkrát v tom podzemí. Sej prý měl vidění. Viděl nás prý v nějaké podzemní jeskyni, jak do nás vstupuje jakési energie. Těžko říct, co tím myslel. Každopádně podle určitých základních teorií lze svět a všechny procesy, které jej tvoří vnímat nebo vysvětlit, jak chcete, skrze existenci několika základních živlů, životních sil, které se navzájem ovlivňují, posilují nebo oslabují podle toho v jakém stádiu se nacházejí.
V našem případě by nás ony energie do nás vstupující měly posílit. Teda až do okamžiku, kdy to dál už nepůjde, prostě proto, že naše tělesné schránky nebudou schopny více této energie vstřebat a ...."
Na chvíli se odmlčela, aby vzápětí mohla pokračovat. Dřív než se však opět ujala slova, vstoupil jí do řeči Erik: "No dobře. Ale co my s tím? Nějaký živly, nějaký podivný energie. Přerušený rituál a všechny tyhle zmatený řeči, to nám jako mají odpomoct od toho natřásání nebo co?" dodal ještě nevrle.
"Nech jí domluvit," zastal se rozpačitě se tvářící Kitiary Rogon. Jurika se dál věnovala svým kruhům a ostatní tiše přihlíželi.
"Co se tedy stane pak?" zeptal se s obavami v hlase Rogon.
"Hmm, pamatujete se na tu skupinu dobrodruhů pomlácených tam vpodzemí? A pamatujete se na to, jak to tehdy na nás působilo?" rozhlédla se pátravě po tvářích okolo sebe. "Skupina těl rozhozených bez ladu a skladu po prostoru. Jakoby po bitce. Ale vypadalo to tak nějak zvláštně. Jakoby nebojovali s nikým z vnějšku. Pomlátili se totiž dost pravděpodobně mezi sebou. Jde o to, že jsme pravděpodobně narušili nějaký rituál nebo něco podobného. Pamatujete se na onu hobitku teď nedávno v tom podzemí? Její drobné tělo zmítané v jakýchsi podivných křečích . Oktagram načrtnutý na podlaze, obrovský pavouk?" rozhlédla se kolem sebe, hledíc do pozorných tváří.
Ty vesměs souhlasně přikyvovaly. O něco déle zůstala pohledem na Juričině tváři, jakoby čekala, že právě od ní se dočká nějaké vstřícné odpovědi. Nebo alespoň náznaku. Ta ale na ní zírala široce rozevřenýma očima, tiše si pobrukujíc nějakou tichou melodii a snad ani nechápala, o čem to tu vůbec hovoří. Pak se sehnula k zemi a prstem začala cosi kreslit do hlíny u svých nohou.
Kitiara si povzdechla. Odkašlala si a pak pokračovala zprvu nejistým hlasem dál. Čím dál víc ale mluvila, stávala se sebejistější. "Pravděpodobně došlo k narušení rovnováhy energetických sil mezi realitou a sférickými prostory," pokračovala. "Ona bytůstka se zřejmě snažila povolat ony energie z naší reality do toho pavouka, což je dost divný, protože podle mě je nejde povolat do živýho tvora. Nějak se to nepovedlo, došlo k narušení rovnováhy a jednou z možností co se s oněmi uvolněnými živly stalo je to, že vstoupily do nás, podobně jako do těch pomlácených tam dole. Onen rituál by se měl zopakovat, tedy v jeho obráceném procesu a nastolit tak rovnováhu energetických sil jak v prostoru, tak i v nás," odmlčela se hledíc na své zkoprnělé posluchače.
"No já vím, že to všechno teď vypadá dost zmateně," pokračovala dál Kitiara. Ale s tím co znám, s tím co víme od Seje a s nějakým dobrým theurgem, bychom mohli mít šanci s tím něco udělat. Zachránit se, protože jinak dopadneme jako ti v podzemí," dořekla a odmlčela se.
Do ticha se ozvalo soví zahoukání. Všem otrlým dobrodruhům přejel mráz po zádech, podvědomě sevřeli jílce svých mečů, bláhově spoléhajíc na sílu svých paží.