Praskání ohně. Okolní temnota narušována jen rudozlatými záblesky plamenů. Pět zachmuřených tváří upřeně pozorujících živoucí oheň. Oči upřené do plamenů. Těla schoulená a nachýlená ke zdroji tepla. Sálající žár navozující malátnost unavených těl. Drobné psí tělo schoulené u nohou svého pána, s lačností a jakousi odevzdaností vstřebávající teplo ohně.
Do tiché temnoty se ozývá jen tiché pomlaskávání.
Rogon pozvedne zrak od tančících plamenů a jeho oči se setkají s očima Seiovýma. Sedí tam, mlčky se potýká s pečení a tiše pomlaskává. Rogon tiše polkne. Pečínka voní a on se přistihne při tom, že by docela rád ochutnal. Nepamatuje si, kdy naposled jedli. Jeho tvář otočená k tváři divocha je zřejmě dostatečně výmluvná i beze slov, protože Sei se doširoka usměje svým naprosto nenapodobitelným úsměvem, napřáhne ruku s hromadou pečeného masa směrem k Rogonovi a naznačí mu tak, že je při hostině vítán a že masa je dost. Rogon se zprvu zarazí, pohlédne na ostatní. Hlad a zvědavost je však silnější. Přijme nabízený pokrm a váhavě ochutná. Všichni ostatní jej pozorně sledují, upírajíc na něj hladové pohledy. I oni by se rádi přidali. I oni mají hlad. Nedočkavě čekají na Rogonův verdikt.
"No, věřte nebo ne," prohlašuje posléze Rogon plnými ústy, utírajíc si mastnotu tekoucí mu po bradě, "ale je to výborná, téměř neuvěřitelná bašta," mumlá a zároveň ukusuje další sousto.
"Zase přeháníš," odtuší nevrle Erik, ale už se natahuje ke zdroji až téměř omamné vůně, aby také ochutnal. Postupně i ostatní se osmělují a za chvíli je okolo ohně slyšet jenom mlaskání, funění a nadšené výkřiky vychvalující kuchaře.
Kitiara tiše přemítá o tom, zda tohle mají zapotřebí. Po očku pozoruje podivného tmavého človíčka, přemýšlí o tom, zda skutečně je dobrý nápad nechat jej putovat s nimi. Do jisté míry by to mohlo být i výhodou, napadne ji pozorujíc své hodující spoludružiníky. Hltavě jedí. Rogon právě pronáší další pochvalné bonmoty, chválou naprosto nešetří.
Kitiara je ve svých pochvalných soudech poněkud střídmější. Přistihne se při pocitech, za které na sebe opravdu nemůže být příliš pyšná, nicméně nemůže si pomoci. Střídavě kouká na Seje, střídavě na ostatní, jak se hladově krmí a celé její nitro se otřásá nesouhlasnými projevy odporu a nechuti připustit alespoň částečně, že by Jezger mohl být nějak byť nepatrně užitečný.
Takovej divoch ani k ničemu být nemůže, napadne ji a vzápětí se lekne, protože si najednou není jistá, zda ona nepříliš lichotivá slova nepronesla nahlas. Plaše se rozhlédne kolem sebe.
Oddychne si. Nepatrně si narovná bolavá záda a prokřehlé ruce natáhne k hřejivým plamenům.
Její myšlenky se opět rozběhnou. Mlčky přihlíží probíhající hostině. Zřejmě nikomu nevadí, že právě konzumují medvěda. To bylo totiž ono zvíře, s kterým Sei bojoval a které holýma rukama přemohl. Když se nad tím Kitiara v duchu zamyslí, musí jen nevěřícně kroutit hlavou. Takový střízlíček, pomalu to má čtyřicet kilo i s postelí, o něco málo větší než Jurika a troufne si na takovou obludu.
A nejenom to, on ji i přemůže. Sice to zdánlivě vypadalo, že poté co medvěda zabil a on jej zalehl svou obrovitou vahou, že pod ním už i zůstane, nicméně po několika okamžicích se polámaný a zkrvavený zpod něho vyplazil. Několika zkušenými pohyby, používajíc velmi netradičních, zřejmě i magických prostředků se posléze i vyléčil z těch nejhorších zranění. Nemohla si pomoci, ale postupně se přistihla při tom, že začíná jejich nového společníka tak trochu obdivovat. Na druhou stranu ale, náhle obrátila, ji neskutečně štval. Jeho rozhodnost hraničící až téměř s arogancí ji popouzela a velmi těžko se s ní smiřovala. Chtěli přece pokračovat do nejbližší vesnice. Jasně. Ale on že ne, že do vesnice ne, že tam to pro něj není a že potřebuje k vodě. No, slyšeli jste někdy něco podobného? Pche, k vodě. To už by si mohl rovnou vymyslet, že chce třeba na ....Kitiara se zarazila, nic vhodného ji zrovna nenapadlo.
Každopádně chtěl k vodě, šli tedy k vodě. On tam skočil, pronášeje, nebo spíš vyluzuje podivné skřeky a tak, zřetelně mu to dělalo víc než dobře. A teď tady sedí u ohně a cpe se medvědinou. A ostatní? Jakbysmet. Oči se jim začínají lesknout nasycením a spokojeností a probůh, začínají se s tím podivným člověkem domlouvat, nebo ji snad šálí sluch?
Nikolivěk. Skutečně, je to tak. Nechtěla ani domyslet, kam je tohle setkání s tímhle nezvykle se chovajícím chlápkem může dovést. Navíc ji zlobilo, že on si něco vymyslí a oni za ním capají jak poslušní pejsci.
"Pff," opovržlivě si odfrkla. "Kdyby bylo po mém, už jsme mu dávno zdrhli", sykla téměř neslyšně sama pro sebe.
V noci jej v podstatě úplnou náhodou přistihla při něčem naprosto barbarském. Těžko říct, co vlastně viděla, ale od té doby ji to nešlo z mysli. Tmavá postava zahalená do stínů, sedící na mýtince uprostřed lesa. Kulatý měsíc osvětloval otevřený prostor. Vzpomněla si, že jí to celé přišlo nějaké takové podivné, jako ze snu nebo tak nějak. Pak její pozornost upoutaly dvě obrovské medvědí tlapy. S překvapením si uvědomila, že je má Sei navlečené na svých drobných dlaních. Dál si už jenom pamatovala na velmi rychlé až zběsilé pohyby medvědích tlap a zřetelné rytmické bubnování. Netušila proč, ale nějak ji to polekalo. Radši utekla.
Oklepala se. Při té vzpomínce jí přeběhl mráz po zádech. Nechtěla být zaujatá, ale nějak mu nemohla důvěřovat. Ne po té, co viděla na oné pasece a taky poté, co se od něj dozvěděla, když se z paseky vrátil. Vypadal velmi spokojeně. Nicméně vrátil se bez medvědích tlap. Navíc jeho ruce se změnily, měl je teď hustě potetované. To před tím neměl. Když se jej na to zeptala, naznačil že tím, že zabil onoho medvěda, získal jeho sílu. "Sei kchi muaga, Sei muaga ra."
Opět nevěřícně zakroutila hlavou. Nevěděla, jestli jej má obdivovat, nebo odsoudit jako naprostého blázna.
Navíc jí dělala starosti ještě jedna věc. Tam na cestě, zhruba před dvěma dny, se stalo ještě něco podivnějšího. Ostatním to zjevně starosti nedělalo, pomyslela si ustaraně Kitiara, pozorujíc spokojeně se bavící spoludružiníky. Ale ji to velmi znepokojilo. Během cesty totiž spadli z koní. Na tom by nebylo ještě tolik divného, čas od času se stávalo, že prostě kůň pod nimi zakopl. Tentokrát to bylo něco úplně jiného. Kdyby to Kitiaře někdo vyprávěl, nevěřila by mu. Rozdíl byl ale v tom, že ona sama byla součástí této podivnosti.
Během cesty si uvědomila, že jí začíná být nějak nedobře. Začala se jí točit hlava, svět se jí před očima začal pomalu ale jistě rozplývat, vzápětí se jí tělo zkroutilo naprosto nepředstavitelnou bolestivou křečí, v důsledku které nejen ona sama, ale i ostatní popadali z koní jak zralé hrušky. Drahnou chvíli se pak z těchto podivných záchvatů probírali, sbírajíc se ze země. Byli hrozně vyčerpaní a Kitiara se teď nemohla zbavit pocitu, že za to může ten černej zmetek, který se na ně pořád culil od ucha k uchu.
Podívala se jeho směrem, oči zúžené usilovným přemýšlením. I teď vesele něco vyprávěl, mávaje rukama rozmáchlými gesty, smějíc se zvláštním bublavým smíchem.
Noc. Dohasínající oheň. Rocky neklidně se vrtící po Rogonově boku, čas od času zakničel spíš proto, že se mu něco znepokojivého zdálo, než že by vnímal skutečné nebezpečí. Tábořiště začal obestírat zimomřivý , až do vnitřností vkrádající se chlad. Zvláštní, napadlo Kitiaru probírající se z neklidného spánku. Noc uprostřed léta by neměla být tak studená. Dýchla si do prochladlých dlaní a zimomřivě si přitáhla přikrývku víc pod bradu. Oheň vyhasnul. Nad hlavou na tmavé obloze svítil bílý obrovský měsíc se záplavou stříbrných hvězd. Zatajil se v ní dech. Taková nádhera. Téměř se zdálo, že zaplňuje celou noční oblohu, tak byl obrovský. A svítil tak jasně. Jeho světlo téměř oslepovalo. Kitiara přivřela oči, pro jistotu si je ještě zastínila rukou. Po chvíli je opět pootevřela, pohledem sjela z oblohy na zem a přehlédla tábořiště. Vyhaslé ohniště, několik spících těl neklidně oddychujících, zachumlaných do pokrývek.
A tam, v povzdálí postava sedící opřená o strom. Hlídka.
Neklidně se zavrtěla. Zneklidněla ještě víc, když jí začaly brnět nejdřív horní, pak i dolní končetiny, nakonec celé tělo. Hlava se jí točila závratnou rychlostí. Snažila se posadit se. Už to ale nestihla. Tělo jí zkroutila bolestivá křeč. Ještě zahlédla, jak i ostatní těla sebou zmítají, pak vše pohltila všeobjímající bolest.