Teď tedy byli opět na cestě a Jurika s Kitiarou a ostatními se jen s obtížemi vyrovnávali se vším, co je v poslední době potkalo.
"Heééj," ozvalo se opět. Počkejte přece. Skupina pěších vepředu se zastavila a nechala k sobě dojít opožděnce.
"Už abychom byli u koní," ozvalo se z hloučku. "To pak bude jinší cesta," bylo slyšet hlas plný naděje.
Po několika hodinách skutečně došli k vesnici, kde měli uschovány koně. Vyzvedli si je, prohodili něco málo slov s vesničany, zaplatili a vyrazili dál. Nyní se však již cestovalo o poznání pohodlněji.
"Aspoň nemusíme pořád na někoho čekat," ušklíbnul se dobromyslně Erik směrem k Jurice. Ta si bodré poznámky nevšímala, pohupujíc se na hřbetě své kobylky. Možná k ní ani nedolehla skrze mlhavou clonu, která jí milosrdně halila mysl.
K večeru se utábořili u malého lesíka. Rozdělali oheň, okolo něj se rozložili ke spánku. Teplý červencový vzduch se tetelil ještě v pozdních hodinách. Lehký chladivější vánek čas od času zavanul směrem od křovisek poblíž. Byly slyšet jen tlumené zvuky ptačích hlasů. Jinak se všude rozprostíralo ticho. Široko daleko kam pohlédli do krajiny, viděli setmělé kopce a údolí, cesty vinoucí se mezi nimi, shluky stromů, stužky potoků proplétající se ztmavlým podrostem..
Třebaže utrmácení a téměř k smrti unavení, nemohli usnout. Možná jste někdy zažili onen pocit. Každá kostička ve vašem těle vám říká: "Spát! Spát!" Mysl vám však pracuje na plné obrátky. V hlavě vám to šrotuje a vy jen bezmocně sledujete, jak ležíte s otevřenýma očima upřenýma na hvězdnou oblohu a cosi uvnitř vaší mysli vás nutí přemýšlet o tom, jak se které hvězdné seskupení jmenuje, pokud tedy někdo vůbec to hvězdné smetí pojmenoval. Popřípadě vymýšlíte podobně nesmyslné názvy jako jednooký dveřník, dvojitý kbelík, rozlitá kaše a podobné zhovadilosti.
"A dost," prohlásil Rogon po chvíli. "Jdu na lov! Jde někdo se mnou?" vyštěknul.
"Zdá se mi, že tě někdo už předběhnul," sykla Kitiara a kývla hlavou směrem k nedalekému lesíku, vymotávajíc se z přikrývky a vstávajíc od ohně.
Zvolna se oba přibližovali ke shluku vzrostlých stromů, odkud přicházely podivné zvuky. Ty nasvědčovaly tomu, že se tam pravděpodobně odehrává jakýsi zápas. Než mohli jakkoliv zasáhnout, ozvaly se dva výkřiky. Ten první zvířecí, plný bolesti a porážky, ten druhý lidský sdělující pouhou silou hlasu celému světu vítězství.
Dva výkřiky vyjadřující celou svou kakofonickou škálou zvuků podstatu "bytí".
Porážka, Zoufalství. Podrobení se. Smrt.
Síla. Vítězství. Radost. Pokora. Úcta. Předurčení.
Rozhostilo se ticho. Pak se rozhrnul podrost a na mýtinu vyšel podivný tvor. Byl pomenšího drobného vzrůstu, napadal na jednu nohu. To by ještě nebylo tak překvapující. To, co Rogona i Kitiaru přinejmenším poněkud vyvedlo z míry, byla skutečnost, že neznámý byl od hlavy až k patě tmavý jako čokoláda.
Tedy, rozumějte, ne že by byl špinavý anebo tak něco. Ne. To kůže silně kontrastovala s bělmem jeho očí.
"Asi byl příliš dlouho na sluníčku," napadlo Kitiaru, která na něj konsternovaně zírala.
Snad by bylo dobré zmínit skutečnost, že obyvatelé Kalevy neměli zas až tak velkou příležitost setkat se tváří v tvář s Jezgerem, kterým onen podivný cizinec byl, takže se není co divit jejich překvapení. Byl téměř nahý, okolo boků upevněnu bederní roušku, na hrudi ozdoben množstvím všelijakých a roztodivných přívěsků, váčků, snad amuletů. A celý byl od krve.
S jeho vzezřením ostře kontrastoval jeho široký úsměv v rozzářené tváři.
Stáli tam a zírali na sebe.
"Mi Sej!" prohlásil pojednou křovák v podivném, jim nesrozumitelném jazyce, dlaní pravé ruky si poklepávajíc na svou obnaženou hruď. Postoupil k nim zvláštní kulhavou chůzí, ztěžka napadajíc na jednu nohu, stále se široce usmívajíc.