Krajina zahalená do odpoledního slunce se tiše rozprostírala před zraky poutníků. Bylo horko. Sluneční paprsky pableskovaly na listech okolních stromů a rozehrávaly hru světel a stínů. V korunách bzučelo tisíce včel a pod stromy šustilo skrytou havětí.
Prašná cesta vinoucí se údolím dávala tušit, že kdesi daleko vpředu se rozprostírá shluk stavení, umně skrytých za vršky kopců, mezi nimiž se cesta vinula.
"Hej, hééj! Počkejte přece!" bylo slyšet údolím. Skupina poutníků směřovala k nejbližší vesnici. Žádnému celkem běžně zběhlému pozorovateli by pravděpodobně neušlo, že jsou v dost zbědovaném stavu. Špinaví, otrhaní, unavení, někteří bez nohy, nebo ruky, uši a vlasy nevyjímaje. Některé z nedostatků se někteří z jejich nositelů během svých cest naučili umně skrývat, například pod přilbou nebo látkovým čepcem, takže na první podívání nebyly tak zjevné, ale stejně byl na poutníky dost žalostný pohled.
Malá postavička v otrhaných šatech, s neméně otrhaným pláštěm přes ramena, zaostávala značně za ostatními. Daleko za nimi popocházela drobnými krůčky, snažíc se neztratit je příliš z dohledu.
Klopýtala po cestě, neobratně se odrážejíc svojí dřevěnou nohou v podobě úzkého dřevěného kolíku od drobných kamínků na zemi. Navíc se opírala o bytelnou větev, kterou měla zaklesnutou v podpaždí a která jí poskytovala alespoň trochu opory. Na jejím pravém rameni seděl drobný černý pták, který občas vzlétl a proletěl se nad krajinou, aby se posléze opět vrátil zpět ke své paní.
Té se hlavou honily zmatené myšlenky a představy. Pro nezúčastněného pozorovatele by mohla působit vysoce zmateným dojmem někoho, kdo se tak trochu pomátl na rozumu, nebo přinejmenším se chová dost podivně, roztržitě se rozhlížejíc kolem sebe, mumlaje si nahlas podivná slova, nedávající smysl. Ostatní družiníci však až příliš dobře věděli, čím si všichni prošli v uplynulých dnech, proto jim Juričino chování nepřišlo zas až tak podivné. Čas od času jen koukli s obavami jejím směrem, ale jinak jí nechali žít její zvláštní vnitřní svět, doufaje, že milosrdný čas vše spraví a zacelí rány, které ani jeden z nich nebyl sto vyléčit.
Jurika se rozhlížela a přemýšlela, zda to, co kolem sebe vidí, je opravdu skutečnost, nebo opět cosi ze stínového oparu jejích představ a myšlenek. Zda to, co prožili, bylo opravdové nebo pouhý přelud její rozjitřené mysli. Zapátrala pohledem dopředu, tam, kde kráčeli její kamarádi. Zadoufala, že se mýlí, ale nemohla dopočítat. Skutečně nebyli všichni. Některé siluety postav zase naopak nepoznávala. Ne, nemohla se mýlit. Dva chyběli a kdosi zase přebýval. Zmateně nad tím kroutila hlavou. Pak se jí v mysli rozsvětlilo. Tak je to přece pravda. Jörm! Cuthbert!
Její smutné oči se doširoka rozevřely a s onou bezmocnou odevzdaností pohlédly do širého kraje. Spočinuly na lesnatých zelených kopcích a údolích vinoucích se mezi vršky, na jasné blankytné obloze, na které se rýsovaly tu a tam bělostné cáry mračen, na všech odstínech zelené, žluté a modré se skvrnami všech možných barev od bílé přes pastelové odstíny červené, které se jako pestrobarevní motýli rozlétli slunečnou letní krajinou až po hnědou barvu země, na všem tak krásném a vzdáleném zároveň, jako by zde hledaly tolik potřebnou útěchu.
Kitiara ji již delší dobu s obavami pozorovala. Tak ráda by jí pomohla, jen nevěděla jak. Tiše si povzdechla. Nebylo divu, že se Jurika nacházela v takovém rozpoložení. Ani pro ni to nebylo jednoduché vyrovnat se s okamžiky a některými skutečnostmi předešlých dní. Hlavou jí proběhlo několik málo prožitých okamžiků.
Pavoučí čaroděj mizící v modravých záblescích, zachráněný biskup, jejich pověření prozkoumat oblast bohatou na archeologické zlomky starodávného opevnění, objevení vchodu do skrytého podzemního komplexu, kde se potkali s dvěma na první pohled roztomilými a legračními skřítky Fiškusem a Fíkusem. Kamenný hobit, kterého se Rogonovi podařilo byť na krátkou chvíli odkamenět. Jejich zápolení s podivnou Amphisbemou, stvořením asi nejvíce připomínajícím labuť s dvěma hlavami, jednou na krku, druhou na ocase, jež jim připravila horkou chvilku tím, že po nich zběsile útočila, chráníc jakési bytelné dveře za ní, skrývající kdovíco tajemného. Dále pak setkání s nebezpečným baziliškem. Objevení obřího pavouka uprostřed velkého oktagramu, načrtnutého na zemi v jedné z místností podzemního komplexu. Malá hobití ženuška, třesoucí se v křečích v jakémsi podivném transu. Rogon chycený do pavoučích lan. Cuthbert objevující sarkofág s mumifikovaným tělem starého a věhlasného mága Arquaduse, u jehož těla objevuje vyřezávanou magickou hůl, která s ním k jeho velkému překvapení zapřede rozhovor.
Výlez z podzemí, na cestě setkání s vesničanem, jenž je požádal o pomoc proti bandě rádoby dobrodruhů, cesta do vesnice a setkání s nimi. Juričino a Rogonovo bezvědomí jako důsledek zničujícího působení charismatické mágyně, Jörmova smrt.
Jurika s Rogonem procitající za vesnicí mezi poli a loukami, obklopeni svými překvapenými přáteli a jakýmsi tmavým člověkem s bělostnými vlasy, jež se jim představil jako Jusuf ibn Tašfín, putující od jihu, jenž se k nim posléze přidal, neméně přispívajíc svými léčitelskými schopnostmi. Pohřbení Jörmova těla. Cesta do další vesnice. Přepadení obrem, který měl být zneškodněn oněmi rádobydobrodruhy, kteří tak zjevně neučinili. Trochu masakr. Jusuf kouzlí, nakonec je obr k nemalému Cuthbertovu rozhořčení zabit. Vracejí se zpět do podzemí, neb nemůžou vyloučit možnost, že obr byl poslán oněmi dobrodruhy. Jejich stopy je skutečně zavedou dolů do podzemních chodeb. Tam objevují mrtvá těla dobrodruhů, hrůzně posekaná a setkávají se s krásnou mágyní, tedy respektive s iluzí, kterou jim připravila, aby je zmátla a mohla uniknout. To se jí v podstatě daří. Opět útočí na Juriku, která útoku podléhá. Mezitím je mágyně zneškodněna. Družiníci opouštějí podzemí a nalézají mrtvé Juričino tělo. Otřesená a zdrcená Kitiara přiměje ostatní, aby dali Jurice vypít zelený lektvar, který by jí mohl vrátit život. Podaří se, ale za děsivou cenu. Juričin život je vykoupen smrtí jednoho z nich. Cuthberta.