Vesmír ve svém nekonečnu. Prostor plný světel a stínů.
Záře.
Temnota.
Časoprostor neohraničený nikým a ničím.
Vědomí proplouvající nekonečným mořem vidoucího a slyšeného, cítícího a vnímaného,...
Radost i smutek zároveň.
Prázdnota i naplněnost.
Sdílení i odloučenost.
Pevný bod v prostoru. Já. Vědomí vlastní ohraničitelnosti v nekonečné neohraničitelnosti. Ohnivý kolotoč jisker, barevné šmouhy rychlostí hnaného vědomí. Světelné čáry prohánějící se a roztáčené v kole všehomíra.
Ohlušující rána.
Světlo.
Vzduch.
Vůně.
Chlad.
Strach.
Radost.
Údiv.
Nádech.
Jurika otevřela oči.
Ony, ještě zastřené od slz, teď pohlížely na tváře sklánějící se nad ní.
"Ano, ty tváře zná," matně si vzpomínala.
Kitiara se tiše usmívala, hladíc Juriku po čele. "Povedlo se," tiše šeptala. "Povedlo se!" blaženě se usmívala. "Cuthberte!" zvolala směrem k sedící postavě opřené ve stínu o strom. "Povedlo se to!"
Rogon s Erikem pomohli Jurice si sednout a přes ramena jí přehodili plášť. Drkotala zuby.
Mezitím Kitiara došla k nehybně sedící Cuthbertově postavě. Po chvíli se ozval výkřik: "Ne! NEEÉÉ!!"
Všichni se o překot hnali za ní. Překvapeně pohlédli do tváře mrtvého Cuthberta.
"Lektvar!!" řekl kdosi. Kitiara vzlykající a hroutící se Rogonovi do náruče: "To jsem přece nechtěla," vzlyká. Vysmekává se Rogonovi z objetí a utíká pryč. Do lesa. Možná ani sama neví kam.
Jurika zahalená do pláště. Ničemu nerozumí. Nechápe. Přece umřela. Ví to, o něčem takovém se nepochybuje. A teď najednou je zpátky. Jak je to možné, vrtá jí hlavou. Pak zaslechne Kitiařin výkřik. Všimne si, že je bez vlasů, pod pláštěm bez šatů, vedle ní se válí prázdná lahvička. Zmateně popojde pár kroků směrem k ostatním, shromážděným okolo sedícího Cuthberta.
"Co je s ním?" zeptá se tiše hlasem plným obav. Mluví se jí špatně, téměř jakoby jí hlas vypovídal službu. Jako by jej použila poprvé.
Všichni jsou dost zaražení. Moc se jí nedívají do očí. Zaslechne útržky pronášených vět.
Cuthbert stále nehybně sedí, nejeví známky života.
Říkají něco podivného o mdlobách a tak,...
Jurika náhle pochopí. Vědomím se jí prožene poznání skutečnosti. Je to jako dostat pěstí do obličeje. Do očí jí vrhknou slzy. Útroby jí stáhne strašlivá bolest. Chce se jí křičet. Ne, řvát se jí chce. Proč? PROČ? PROČ u Tiamata?
Cítí, že se nedokáže srovnat s jeho smrtí. Nedokáže se srovnat s tím, že on místo ní. Ne, nedokáže, NEDOKÁŽE !!! křičí to v ní, třebaže všude okolo je ticho, je slyšet jen šepot a tichý vzlykot.
Slzy jí tečou po tvářích a ona je nezastavuje. Strašlivá bolest jí trhá nitro.
A pak, někde v koutku vědomí se objeví myšlenka. Nenápadná, téměř nepostřehnutelná. Skrze bolest ji Jurika téměř nepostřehla. Těsně před tím, než se opět schovala do hlubiny podvědomí, si jí Jurika všimla a nechala zaznít ve svém nitru. Nechala ji rozeznít a prostoupit se jí.
Odněkud jakoby z velké dálky a přesto tak blízko k ní zazněla slova.
Jeho slova: "Nedopusť, aby moje oběť byla marná , prosím. Možná to teď zní podivně. Pochopíš to všechno později. Nedopusť, aby moje smrt byla zbytečná. Je to dar. Přijmi jej. Jsem rád, že jsem jej mohl dát právě tobě. A i když bych byl raději s vámi, upřímně, u Tiamata se špatně mít nebudu. Aspoň doufám. Nic jiného než naději totiž nemáme."
Nic jiného už neslyšela, protože všechno ostatní zaplnil pláč. Ohlušující, srdceryvný pláč.