Jurika ležící v hebké trávě, oči zavřené. Nemůže myslet, nemůže se hýbat. Nitro jí plní nepředstavitelná tesknota a úzkost. Dlaněmi obrácenými dolů do trávy vnímá její hebkost, po tvářích jí stékají slzy. Cítí, jak z jejího zemdleného těla pomalu odchází život.
Světlo přelévající se do světla jiného.
Pohlcující nicota.
Paprsek naděje.
Pochybnost.
Strach.
Už to tu kdysi bylo, nebo to byl právě tento okamžik trvající celou věčnost, který se neustále připomínal s neústupnou naléhavostí?
Smutně se usmála.
Tiamate, neopouštěj mě, prosím.
Všechno je tak strašně zbytečné a marné, vzlykne tiše. Před očima se jí ještě jednou a naposledy objeví tváře jejích přátel, tak jak je schopná vylovit je ze svých vzpomínek. Jsou tady, blízko ní, třebaže netuší, že odchází.
Není sama, jenom to tak zdánlivě vypadá. Tak proč je jí smutno až k nesnesení?
Ještě jednou, naposledy otevře oči a rozhlédne se kolem sebe. Pohledem pohladí stromy s jejich pokroucenými větvemi, oblaka plující ztemnělou oblohou osvětlovanou krůpějemi měsíčního světla.
Pak oči zavře a její mysl se rozplyne v nekonečnu.
V tom okamžiku vyšli její přátelé. Zbroceni potem, k smrti unaveni. Rogonovi se podařil husarský kousek a charismatickou mágyni za vydatné pomoci ostatních družiníků udolal. Ještě se mu v hlavě honily zmatené představy o krásné tajemné neznámé a něco v tom smyslu, jak někdo tak nadpozemsky krásný může být zároveň tak neskutečně zákeřný.
"No, prostě kapitální mrcha, no," pronesla Kitiara vylézající spolu s ostatními z podzemí, která si zároveň všimla i jeho zadumání.
Měla toho dost. Byla unavená, ba přímo zničená, toužila po čerstvém vzduchu, po stromech, po čisté obloze. Kdesi před sebou zahlédla nehybně ležící drobné tělo. Zprvu zpozorněla, pak si vzpomněla:"Aá to bude přece Jurika. Vyběhla asi ven, aby unikla té potvoře. Všimli jste si přece, jak zbledla těsně před tím, než nám prozradila, že cítí její přítomnost v hrobce u starýho Arquaduse," usmála se vzpomínající Kitiara. "Snažila se asi uniknout z dosahu jejího ničivého vlivu," dodala ještě. "A teď to vypadá, že asi usnula," řekla si téměř jakoby sama pro sebe. Pomalu došla k Juričině drobnému tělu, následována ostatními. Poklekla k ní. Opravdu, vypadalo to, že spí. Jemně s ní zatřásla, oslovujíc ji jménem. Nic. Ještě jednou. Razantněji.
"Juriko!" vzkřikla zděšená Kitiara, mohutně třesouc jejím bezvládným tělem. "Jurikoo!!!" zněl zoufalý Kitiařin výkřik ztemnělou krajinou.
Kdesi v korunách stromů zazněl osamělý vyděšený ptačí výkřik jakoby v odpověď.
"Rychle! Ten lektvar! Ta mrcha ho měla u sebe. Aspoň k něčemu dobrýmu přispěje,..." o překot drmolila Kitiara. Oči se jí plnily slzami, ruce se jí třásly, když vyndavala z torny flakonek se zeleným lektvarem, který jakoby náhodou objevila u krásné mágyně před několika okamžiky.
"Rychle! Dáme jí ho vypít! To jí pomůže! Zachrání ji to. Bude zase živá!!!" zoufale štkala, teď již od slz úplně promočená Kitiara.
Ostatní neméně zdrcení družiníci shromáždění okolo Juričina nehybného těla, rozpačitě mlčeli. Postava postaršího člověka temné pleti a bělostných vlasů postávala nejistě v pozadí.
"Věc se má tak, Kitiaro," pronesl vážně Rogon. "Použití tady toho lektvaru není tak úplně bez rizika. Kapka cizí krve v lektvaru obsažená. Vzpomínáš?" dodal ještě do ticha přerušovaného Kitiařinými tichými vzlyky.
Obrátila k němu svoji uplakanou nešťastnou tvář.
"Já vím,"pronesla nevýrazně. "Ona byla vždycky proti tomu používat jej. Nesouhlasila by s tím. Já vím," dodala ještě smutněji.
"Ale něco udělat musíme! Musíme!! Slyšíte přece?" rozkřičela se z plných plic a pohlédla do tváří okolo sebe shromážděných.
Cuthbertův pohled si ji smutně přidržel u svého o nepatrnou chvíli déle než ostatní. Pak zlehka přikývl: "Dej jí ho vypít!" pronesl tiše s jakousi zvláštní odevzdaností v hlase. "Ona si to zaslouží," pronesl ještě téměř neslyšně, usazujíc se opodál.
Kitiara úlevou vydechla, nezpozorujíc nic zvláštního v jeho chování: "Pomůžete mi, viďte?" obrátila se směrem k Rogonovi a Erikovi. Společnými silami vysvlékli Juričino tělo ze šatů. Poté ji mírně podepřeli hlavu a do úst jí vlili obsah skleněného flakonku.
Odkudsi ze stínu stromů unikl jedinečné živoucí bytosti tichý povzdech. Poslední, který jí byl dopřán.