Travolezec | Kapitola IV - Část XI - Sketa jedna zákeřná

Jurika zamrkala. Pohlédla do zšeřelých korun stromů. Bylo slyšet tichý zpěv ptáků a ševelení větví. Uvědomovala si jistou chaotičnost svých vzpomínek, ale nemohla proti tomu nic dělat. Tak, jak z ní postupně odcházela její magická i životní síla, tak i její myšlenky a vzpomínky se vynořovaly samovolně, nezávisle na její vůli. Teď už zbývala jenom jedna jediná. Bylo nutné dojít ve vzpomínkách až do hořkého konce.

Poté co pohřbili Jörma, jejich kroky směřovaly opět do podzemí. Jak jinak, bylo jim zřejmě souzeno motat se neustále spletí chodeb a pokud možno se z nich už nikdy nedostat ven. Každopádně teď je sem zavedly stopy oněch výtečníků, oněch rádoby dobrodruhů a jak správně podotknul Cuthbert:
"Nebylo by od nás poctivé nechat je běhat po světě, aby i nadále škodili nic netušícím spolubližním.
Tak tedy podzemí.

Vpadli do prostorné místnosti. Na zemi spatřili porůznu rozmístěné mrtvoly. Sedm mrtvých osob. Ke svému úžasu v nich poznali ony borce z Dobré vody.
Jejich těla tu ležela bezvládně, nazdařbůh poházená po podlaze, posekaná, postřílená. Z těl trčící šípy, meče tu zaseknuté do těl, tu volně se povalující podél mrtvých těl svých pánů.
Pohledem přejížděli z jednoho nehybně ležícího těla na další. Tady trpaslíci, tamhle kdosi v kožených šatech. Zjevně to místo vykazovalo známky zápasu. Ještě podivnější na tom bylo, že vše nasvědčovalo tomu, že se dotyční zlikvidovali sami, navzájem. Jenom charismatickou mágyni nebylo nikde vidět.

Zmateně na sebe pohlédli, aniž by tomu co se tu seběhlo, nějak porozuměli. Vtom se ozvala Kitiara. Hlas se jí poněkud třásl: "to ta mrcha!" pronesla ostře. "Ta za to může! Vidíte ji snad někde tady se válet? Neříkali jste, jak je nebezpečná a zákeřná? Teď se podepsala i na svých lidech! Fuuj, sketa jedna zákeřná!" zasyčela ještě nenávistně.
"No, taky jsme říkali, že je i docela pěkná," dodal zasněně Rogon.
"Nekecej, fakt?" ozval se Erik, zřetelně natěšen na podrobnosti.
"No, fakt kus," poznamenal zamyšleně Rogon. "Kdybys ji viděl. Ty krásný velký ... oči a ..." dál se ale nedostal.
"Tak to by stačilo!" ozval se ostrý nekompromisní Kitiařin hlas. "Copak jste úplně zmagořili? Proberte se přece!" pronesla kroutíc nevěřícně hlavou. "Copak jste už zapomněli? Kdo na vás s Jurikou mentálně útočil, Rogone? Kdo zabil Jörma? A kdo má s velkou pravděpodobností na svědomí i tady ten masakr?" o překot vypočítávala jednotlivé body na nejvyšší míru rozezlená Kitiara.
"Musíme ji najít a zneškodnit!" Prohlásila rezolutně jako odpověď na Rogonovo: "ale Kitty."
"Je nebezpečná! Nebude nám bezdůvodně ubližovat! A nebude oblbovat naše chlapy!" dodala ještě již téměř neslyšně.
"Pojďte přece!" zavelela postupujíc dál chodbou. Ostatní ji následovali.

"Podívejte!" ozvalo se. Daleko vepředu před nimi se objevila dvě světýlka.....
Svítila v neproniknutelné tmě jakoby je lákala. Zastavili se. Pak se světýlka rozrostla o další tři páry.

Světelný kotouč obklopující Juriku. Přemístění se o několik sáhů blíže k světelným bodům.
Čtyři štíhlé postavy v černém se náhle zjevily, stojíc nehybně před nimi.
Svištění šípů, sekání mečů, modravé záblesky. Postavy mizí. Dochází jim, že se stali obětí iluze. Krásná tajemná žena v černém mizí.

Dveře vedoucí do místnosti k sarkofágu jsou vyraženy.
"Je tam!" ozve se přidušený výkřik. "Za ní!" ozve se další. Postupují chodbou spoře osvětlovanou Juričiným světlem. Jejich pohled spočine na rozměrném dřevěném křeslu, na němž sedí mumifikovaná postava starého mága Arquaduse. Všechno prohledají. Nikde nic. Nikde nikdo. Zklamaně odcházejí. Unikla jim.

Vtom Jurika pocítí úder v hlavě. Zatmí se jí před očima.