Místnost. Uprostřed nakreslený jakýsi obrazec. "Oktagram," utrousí téměř neslyšně Cuthbert. Uprostřed sedí obrovský pavouk a rudýma očkama po nich ostražitě kouká. Rogon se po něm nechápavě dívá a lehce přitom vrtí hlavou: "Co je to zase za kulišárnu," brumlá si pro sebe.
Zvedne hlavu. Vysoko pod stropem zahlédne nad podivným obrazcem světélkující vnitřní osmiúhelník. Za pavoukem zahlédnou malou humanoidní bytost klepající se v podivných křečích, jakoby v transu. Pohlédnou na sebe. V tom světlo zintenzivní. Odkudsi ze stropu se svezla dolů jakási mlha, jenž do svých mlžnatých závojů zahalila obrovské pavoučí tělo.
Pavouk vtahující do sebe mlhu. Zároveň pohasínající světlo. Třesoucí se postava klesla k zemi, kde nehybně spočívala ve znepokojivém klidu. Zato pavouk pojednou ožil a jakoby si přítomných všimnul až nyní, zaútočil.
Několik rychlých a přesně vedených seků. Svištivé zvuky Cuthbertova claymoru. Vzápětí oslepující světlo a pavouk mizí v sloupu ohnivého žáru.
Ještě pár ohnivých jisker a trocha čmoudu a člověk by neřekl, že tu ještě před chvílí hořelo, nebo že by se tu promenádovala pavoučí potvora. Zvláštní.
Když se trochu vzpamatovali z překvapení, Cuthbert popošel pár kroků k malé choulící se postavičce a zvedl ji ze země. Očividně jí chtěl pomoci, nicméně malá ženuška začala prskat a bránit se. Podivné stvoření bylo oblečené do pytlovitých šatů neurčité barvy a bylo neskutečně špinavé a zanedbané.
"Dej pozor, Cuthberte, ať něco nechytíš," ušklíbnul se Rogon jeho směrem a jal se zkoumat obrazce na zemi.
"Nebuď hrubej," pronesl k němu zvolna se přibližující se Cuthbert s pytlem přes rameno. Ten sebou dost škubal. "Nebo aspoň ne víc, než je to nezbytně nutný," dodal ještě. "A mimochodem," mávnul volnou rukou k zemi, "tohlecto, pokud tě to zajímá, je, pokud mě paměť neklame, teologický obrazec zlepšující komunikaci se sférami," zabručel ještě cosi nesrozumitelného a pokračoval dál do vedlejší místnosti.
Rogon po něm hodil tázavým pohledem. Poté, co Cuthbert lehce pokrčil rameny, špičkou boty obrazec na zemi na několika místech rozmazal a porušil tak kontinuitu čar.
Mezitím k němu dolehl ženský křik a Cuthbertovo lamentování. Malé špinavé stvoření uteklo kamsi do prostor, odkud je přitáhli. Rogon se rozběhnul za ním, nechávaje Cuthberta za sebou. Rozhlíží se po místnosti těkavým pohledem, ale nic nevidí. To přece není možné, napadne ho. Vždyť sem přece vběhla. Musí tady být. Znovu prostor prozkoumává. Opět bezvýsledně. Jen jakoby mimochodem zavadí pohledem o strop místnosti. Hrůzou strne. Ne, už ne. Už nechce. Dalšího obrovského potvoráka už nesnese. V poslední době kam vstoupili, tam s určitostí narazili na některého jeho druhu. Už nechce. Už ne!
Nahoře nad sebou pod stropem zírá na obrovitého pavouka. Nehnutě stojí a hlavou mu běží jedna myšlenka za druhou. Mimo jiné taky to, jestli to poněkud nepřehání s tou svojí láskou ke zvířátkům, když tu zaregistruje sotva znatelný pohyb.
Zpozorní, pomalu vytáhne meč z pochvy. Když v ten okamžik pavouk zaútočí.
"Ty mrcho jedna," stihne ještě zasyčet Rogon. To už jej ale omotává rychlostí blesku vystřelené vlákno, které jej celou svou lepivou délkou svazuje všude tam, kde se setkává s jeho tělem. "Spižírnu ti teda rozhodně dělat nebudu," vrčí Rogon v rychle narůstající panice a škube sebou ve snaze vyprostit se. Je to dost marné. Po několika okamžicích je nucen svůj boj vzdát. Celé jeho tělo je omotáno lepivou pavučinovou sítí. "Přece to nevzdám," napadne ho v jednom krátkém okamžiku. "Ne, nevzdám to," zazní mu ještě v hlavě a pak už jenom cítí, jak se mu přeskupuje těžiště a jak se vznáší prostorem směrem nahoru ke stropu, kam je na lanech pomalu vytahován. "Nevzdám to?" pomyslí si trochu nejistě houpajíc se u stropu, přemýšlejíc jak ven.Vtom po celém těle zaregistruje podivný pocit jakoby ho lana nesnesitelně pálila, nebo kousala. "Ne, nevzdám ," téměř vzkřikne nahlas a umíněně soustředí svou mysl, ve snaze propálit pavučinová vlákna. Proč je jenom tak hrozně unavený. "Povede se to, musí se to povést. Ksakru, tak dělej!" promlouvá sám k sobě, ve snaze vyburcovat svou pozornost a zmobilizovat poslední špetku sil, které mu ještě zbývají. "Přece se tak hloupě nedám." Soustředí se ze všech svých zbývajících sil a ... posléze ucítí postupně sílící žár zapálených vláken. "Uaaaaááá," křičí a cítí, jak se vlákna uvolňují, padá k zemi.
Zezdola se ozve Cuthbertův hlas: "neboj, chytám tě!" Pak tlumený náraz a o něco méně tlumené Cuthbertovy nadávky: "ksakru, to nemůžeš padat trochu kultivovaněji?"
Pomalu se sesbírali ze země a značně nejistým krokem se oba vydali do místnosti s Jurikou. Popadli ji a její pomocí prošli na chodbu.
"Tedy, ne že by to bylo zrovna fešácký a dvakrát pohodlný tahat se s kamennýma klíčema," pronesl unaveně Cuthbert.
"No," přidal se Rogon. "Ta bude mít radost až jí to budem vyprávět," zasmál se kulišácky.
"Hele, dávej bacha," syknul na něj Cuthbert. Táhli kamenný kvádr právě po schodech a práce to nebyla věru snadná.
"Vždyť jo," nenechal se Rogon. "Je to ale pěkná tíha," syknul s námahou. "Kdo by to do tý holky řek," uchechtnul se. "Taková malá a váží snad ...," nedořekl, protože v tom okamžiku se kamenný kvádr vysmeknul oběma z rukou a s rachotem se zřítil pod schody.
Tam jej, když se oblaka zvířeného prachu usadila, opět nalezli. Ovšem ve dvou kusech.
"Jeé, ona se nám přelomila," pronesl udiveně Rogon s výrazem jakoby to byla výhradně Juričina vina a nikoho jiného.
"No, tak nemudruj a pojď," pronesl Cuthbert. Každý popadl jeden ze dvou kusů a pomalu je vytáhli ven z podzemí.
"Budeme jí muset dát dohromady a odkamenit," pronesl vážně Cuthbert. "Zvládneš to?" obrátil se Rogonovým směrem.
"Že váháš," odvětil sebevědomě Rogon. "Jenom v pase bude mít takovou památku na dnešní den," pronesl škodolibě.