Jörmova ztráta byla příliš bolestná. Probrali se tehdy s Rogonem daleko za vsí, uprostřed polí a luk, obklopeni ostatními družiníky, kteří jen ztěžka chápali, co že se vlastně stalo. Ani oni sami nedokázali zodpovědět všechny otázky, kterými je jejich přátelé zahrnuli.
Vzpomínky. Nic jiného v tuto chvíli nemá. Bolí to. Radši ale bude myslet na své blízké a na přátele, než aby se zaobírala myšlenkami, které jí naháněly hrůzu. Myšlenkami na to, co bude po tom, až umře.
Přivřela oči. Cítila, že se jí vědomí začíná rozostřovat. Silou vůle se přinutila udržet myšlenky pohromadě.
Před očima se jí objevily další obrazy.
Tentokrát ...
Sotva znatelné světlo zapálené louče se mihotalo kdesi vepředu jedné z tmavých chodeb. Byli opět v podzemí, jak jinak. Jen se trochu dostali z předešlé šlamastiky, šup s nimi zase do nějaké nevysvětlitelné patálie. Jurika se pomalu ale jistě loučila s představou, že otce a ostatní ještě někdy uvidí. V brzké době tedy asi nikoliv. Povzdechla si.
Nevíte si s něčím rady? Nemůžete něco vyřešit? Jasně! Stačí mít po ruce partičku nedočkavých dobrodruhů, kteří vám vděčností utrhají ruce za možnost plazit se nějakými vlhkými, shnilými a zatuchlými chodbami v nějakém pošahaném podzemí, kde nikdy nemáte absolutní jistotu, že vám v příštím okamžiku neskočí nějaká obluda na záda, popřípadě vám za tím krkem neskončí kus spadlého stropu. Stačí, když trochu zahrajete na city a takový ty morální serepetičky a polovina z nich zjihne a druhou si omotáte okolo prstu vidinou nějakého toho pokládku, popřípadě jinou neméně lákavou vidinou v podobě vnady obdařených dívčin připravených k vysvobození. Prostě na každýho něco platí.
Spletí chodeb došli až k půlsáhovému výklenku, připomínající otvor pro dveře. Až na to, že tu žádné nebyly. Někdo je zazdil, mohlo by někoho napadnout. Inu, proč ne? V určitých obdobích to byla dosti běžná praxe, jak řešit rodinné, politické či jiné problémy či nesrovnalosti. Proč tedy ne tady? V tom případě, se ale nabízela otázka, co onen zazděný vchod ukrývá. Bylo možno předpokládat, že se za ním skrývá další z místností, navíc s nějakým zaručeně neotřelým překvápkem navíc. Nikde na ploše zdi nebyl vidět žádný otevírací mechanismus. Ani klika, ani zámek, prostě nic. Proč by tam taky něco takového mělo být, mohlo by vás napadnout. Na zdi. Kdo to kdy viděl, že jo?
Cuthbert přejel rukou po ploše zdi doufajíc, že něco objeví. Prostě něco, prostřednictvím čeho by se dostali dovnitř.
"Tak řeknem sim salabim a bude to, že jo, Juriko?" ozval se trochu netrpělivě Erik. Ta si oné poznámky snad ani nevšimla. Její pozornost upoutalo totiž něco úplně jiného.
V okamžiku, kdy se Cuthbertova ruka dotkla plochy zdi, prošla jí skrz.
Ještě divnější bylo to, že jí nemohl vytáhnout zpátky.
"Nuž," obrátil se zamyšleně ke svým přátelům, "nezbývá nic jiného než cesta vpřed," utrousil ještě přes rameno a prošel zdí.
Ostatní na to chvíli konsternovaně zírali.
Pak Jurika se slovy: "jdu za ním!" prošla taktéž.
Když si na to vzpomene, musí se divit pošetilosti s jakou se vrhali do všeho, co je potkávalo a zároveň nehoráznému štěstí, s kterým z těchto situací většinou vyvázli pouze s nějakým tím škrábancem, chybějící končetiny nepočítaje. Není divu, že tady teď leží a lapá po dechu a snaží se horko těžko udržet myšlenky pohromadě. Jednou se to prostě muselo vymstít.
Každopádně, ona místnost, kam s Cuthbertem prošli, byla prázdná. Tedy až na zkamenělého hobita válejícího se v prachu. Vyhlídky nic moc.
Vzpomíná si, že dost dlouho přemýšleli, jak se dostat ven z prostoru, ze kterého nevedl žádný vchod ani východ a nefungovala tu magie. No, napadlo by vás, že řešením je onen v prachu se válející hobit s mírně otlučenou hlavou?
Prostřednictvím nějakého zvláštního vnuknutí je nakonec cosi napadlo a ven se dostali tím, že přizvedli nehybného hobita a vláčíc jeho strnulé tělo po podlaze, zdí prošli.
Měli toho tak akorát dost. Kamenného hobita nechali ležet v chodbě a vyšli z podzemí ven.
Byli hrozně unaveni. Potřebovali odpočinek. Seděli u ohně, mlčeli a v tichosti přemítali o tom, co prožili i o tom, co je pravděpodobně ještě čeká. Nešlo jim na rozum, kde se u Medila, vzal v podzemním komplexu zrovna hobit a co ho asi potkalo, že zšutrovatěl.
"To nemůže být jen tak," prohlásil nakonec Rogon, vstal od ohně a opětovně sestoupil do podzemí se slovy: "zkusím ho odkamenět!"
Ostatní po sobě tázavě pohlédli, Kitiara pokrčila rameny.
Zhruba po půl hodině se spokojeně se usmívající Rogon vrátil následován hobitem.
Všichni překvapeně chvíli zírali střídavě na hobita, pak zase na Rogona.
Ten do zkoprnělého ticha sebevědomě pronese: "říkal jsem, že to nebude zas až tak obtížný."
Vzpomínka se rozplývá. Jurika lapne po vzduchu.
Hobit. Nedůležitý moment, dalo by se říci. Pouze ale zdánlivě. Přivedl je totiž na myšlenku, kterou použili o něco později.
Družiníci stojí před dveřmi. Má se tam ukrývat cosi, před čím má hobit neuvěřitelný respekt. Stojí uprostřed nich, zcela zjevně se třese po celém těle, na čele krůpěje potu. Obklopují jej, částečně aby jej chránili, částečně aby jim neutekl. Po nějaké chvíli vyčkávání Rogon popadnul hobita za ramena a zkusil projít skrze dveře. Povedlo se. V jednom rychlém okamžiku ostatním družiníkům oba dva zmizeli z očí. Vzápětí se hobit opět objevil. Zjevně se Rogonovi vyškubnul a proskočil zpět. Tam byl nicméně odchycen ostatními, kteří jeho pomocí prošli taktéž na druhou stranu. V onen okamžik jim hobit ztěžknul v rukách a opět zkameněl. Chvíli zůstali konsternovaně stát, nicméně to co spatřili v místnosti před sebou je nenechalo zahálet příliš dlouho.
Čas se zpomalil. Přátelé shromáždění okolo prapodivně vyhlížejícího tvora, jenž svým vzezřením nejvíce připomínal hodně přerostlého kohouta z doby dávno minulé, se až tanečně zpomalenými klouzavými pohyby vznášeli prostorem. Obličeje, naplněné odhodláním a zrůzněné úsilím, odrážely napětí a nebezpečnost této chvíle. Rozvlněné pláště, světlo pochodní odrážející se v lesklých zbrojích, zpocená čela a mocné údery ostrých čepelí. Křik a třeskot zbraní. Děsivý útočící netvor sekající zobákem a chňapající pařáty po všem, co se hýbalo.. Necvičené oko by jen s obtížemi hledalo v této chaotické změti nějaký řád či cílený záměr. Zúčastněným aktérům však šlo o život, ať už to vypadalo jakkoliv a moc dobře si to uvědomovali.
Jurika stála nehybně opodál. Sledovala své přátele, zběsile se bránící útočícímu baziliškovi, neboť to byl právě on, kdo stál před nimi a z výšky své archaicky vyhlížející postavy na ně zběsile dorážel. Došlo jí to právě v okamžiku, kdy se Rogon vrhal s příšerným řevem netvorovi tváří v tvář na hruď s úmyslem zasadit smrtelnou ránu.
"Nedívej se mu do očí!" vykřikla v panické hrůze, že jej bazilišek svým smrtícím pohledem promění v hromadu kamení. Podvědomě si skryla tvář v dlaních a odkudsi z hloubi vědomí se vynořila vzpomínka. Před očima se jí objevil opět bazilišek, tentokrát jeho krásná iluminovaná kresba vyvedená ve všech možných barvách. A v uších jí zazněl otcův hlas: "to je pěknej potvorák. Na toho je potřeba dávat si pozor!" slyšela a očima jezdila po křivkách odvážně načrtnuté kresby. Typická kohoutí hlava s voletem, okolo něhož se rozprostíral obrovský rozevřený vějíř, z tlamy vyčuhoval dlouhý rozeklaný, jakoby hadí jazyk. Kohoutí tělo přecházející v zadu v hadí ocas, silné pařáty s ostrými dlouhými drápy.
Na krátký okamžik se v myšlenkách přenesla do otcovy pracovny rodného domu. Před zjihlým zrakem se jí vynořil obraz světlé prostorné místnosti v horním patře. Vždycky zde bylo spoustu světla, protože byla rohová a v půlkruhu po obvodu stěn byla umístěna velikánská arkýřová okna. Ráda sem chodila a sedávala v jednom z okenních výklenků, knihu v klíně, nebo položenou na jednom z mnoha stojanů, pokud byla příliš velká a těžká. Otci Juričina přítomnost nevadila, třebaže měl velmi rád klid a soustředění. Nerušila ho. Dokázala celé hodiny sedět v koutě pracovny a prohlížet si pestrobarevné kresby, posléze se nořila do rozličných textů a nechávala se jimi pohltit tak, že neviděla ani neslyšela, okolní svět v tu chvíli pro ni přestal existovat. Otec byl tomu rád a nechával ji u sebe. Posléze ji začal učit a chvíle strávené nad knihami byly doplněny rozhovory plnými otázek a odpovědí. Milovala ty hodiny strávené v otcově pracovně.
Zapátrala v paměti ve snaze uvědomit si něco z toho o čem spolu s otcem mluvili, co se týkalo právě baziliška a co by jim mohlo v jejich situaci pomoci.
Ze změti vět se jí vybavila tři slova. Kokrhání, kohoutek a zrcátko. Povzdechla si, když si uvědomila, že jim to asi příliš nepomůže. Pomalu se vracela zpět.
Rozhlédla se. Situace v místnosti nevypadala vůbec dobře. Cítila, že musí něco udělat. Zatoužila být někde úplně jinde a pak ...
Možná znáte ten pocit, kdy se rozhodnete cosi udělat. Nakročíte, uděláte rozhodující gesto pohybu, který se rozjede nezávisle na vaší vůli a pohybových možnostech a v poslední chvíli, těsně před tím než se to cosi uskuteční si uvědomíte, že je to největší hloupost vašeho života. Jenže, už to nejde zastavit. Nejde to rozhodnutí vzít zpět. Prostě, smůla. Jede se dál. Jenže, jaksi bez vás.
Něco podobného se přihodilo v tom okamžiku, kdy Jurika nakročila směrem ke kohoutí potvoře s rukama napřaženýma v rozhodném gestu. S odhodláním použít jedno z nejobtížnějších a nejstrašlivějších kouzel, které znala, postoupila vpřed a ...
V tom jí to došlo. Ta nesmyslnost jejího počínání. Ta pošetilost, s jakou se domnívala, že je schopná něco podobného zvládnout. Zakolísala, znejistěla, povolila soustředění. Té chyby využil bazilišek. Na okamžik, na jeden krátký okamžik pohlédla do zákeřných, krví podlitých očí netvora. Tiše polkla a pak se jí tělem rozlil zvláštní mrazivý pocit prázdnoty. Její vědomí ještě chvíli vzdorovalo a zápasilo s neskutečnou tíhou a pak jej pohltila nicota.
Pokud by v onu chvíli mohla být Jurika v místnosti přítomna, tedy přítomna ve vidoucím stavu, spatřila by cosi velmi zvláštního a překvapujícího. Mohla by se dívat spolu s ostatními sama na sebe v poněkud trvanlivější pískovcové podobě. Mohla by žasnout nad mistrovským provedením sošné úpravy své maličkosti a to v pravém slova smyslu.
Ztěžka se nadechla. Moc dobře si to pamatovala. Tu ohromnou tíhu, když se z ní stal kus šutru. Až když se ostatním podařilo jí nějakým pro ni naprosto nesrozumitelným způsobem odkamenit, dozvěděla se, co následovalo poté.
Rogon pohlížejíc na baziliška přes zrcátko, jeden či dva chybné kroky, zavrávorání, boční pohled do smrtonosných baziliškových očí. Zvolna zatuhávající Rogon. Cuthbert sekající hlava nehlava po zákeřném potvorákovi. Zásah. Bazilišek padající k zemi, rozsypávající se na drobné i větší kamenné úlomky.
Oddychující Cuthbert. Probírající se Rogon. Pár vteřin odpočinku. Ještě jeden pohled směrem ke kamennému kvádru nápadně připomínajícímu Juriku. Vyrážejí dál. Prozkoumávají terén. Nacházejí stopy. Lidské tvarem, ale daleko drobnější.