Příliš mnoho bylo toho, co se dělo v poslední době okolo Juriky a jejích přátel. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, říká se. Když o tom tak uvažovala, napadlo ji, kdo vlastně vymýšlí takové věty. Jak vůbec taková rčení vznikají. Spojuje se v nich jakási obecná archetypální zkušenost, nebo jsou to prostě jenom takové hloupé žvásty lidí, kteří mají nutnost trousit moudra, kudy chodí? Těžko říct. V podstatě však s oním rčením musela souhlasit. Cesty osudu jsou opravdu nevyzpytatelné. Jestli by jí někdy napadlo, že bude přemýšlet o takových věcech. Jestli by jí vůbec napadlo, že tak brzy bude hledět tváří v tvář smrti do očí.
Ráda by se vyhnula jisté patetičnosti svých úvah, ale jistě uznáte, že v určitých situacích, to prostě není možné. A tato situace právě teď nastala. Také se říká, že v okamžiku smrti se člověku před očima odvine celý jeho dosavadní život. I o tom by se dalo polemizovat. Každopádně, Jurika umírala a pokud se jí před očima neodvíjel úplně celý život, nezlobila se. Možná, že by to ani všechno nestihla probrat. Překvapilo ji s jakým klidem vše vnímala. Uvědomovala si vážnost a jakousi nevratnost této zkušenosti, přesto necítila strach. Jen jakýsi údiv nad tím, co že jí to potkalo a čeká a jisté překvapující vyrovnání se s něčím, s čím se nedá dělat vůbec nic jiného než to přijmout a vyrovnat se s tím. Pokud je to tedy vůbec možné. Překvapila sebe samu s jakým klidem na vše nahlížela.
Jediné co jí opravdu mrzelo a bolelo byla skutečnost, že už pravděpodobně nebude mít příležitost pohlédnout do tváře svým blízkým. Už je neuvidí. Neřekne jim, jak moc jí chybí. Jak moc touží být opět s nimi a říct jim o všem, co prožila od té doby, co byli odloučeni.
Ležela před vchodem do podzemí, poblíž místa, kde pod úrovní, kdesi v temnotě byla ukryta hrobka slavného mága Arquaduse. Objevili ji zcela náhodou při opětovném prohledávání podzemního komplexu.
Nemělo smyslu se nyní zabývat věhlasem onoho velkého muže, o kterém i po smrti kolovaly úžasné a velkolepé zkazky,ani jeho o nic méně velkolepější magickou holí, která si zvolila za nového nositele Cuthberta.
Jurice se hlavou honily úplně jiné věci. A měla tak málo času.
Ležela a ztěžka dýchala. Její stav se neustále zhoršoval. Stále jí ubývalo sil. Pořád však ještě byla při vědomí.
Usmála se při vzpomínce na Cuthberta a jeho netradiční přístup k církevním zvyklostem.
Dovedla si představit, jakým oříškem pravděpodobně pro biskupa byly jeho neotřelé názory.
Zavřela oči. Bude mi chybět, napadlo ji. Vždycky se zastával slabších a před každým útokem tolik přemýšlel, vždycky hledal jiná vhodnější řešení. Neuznával zabíjení jen tak pro nic za nic.
Jestlipak i ona bude chybět jemu a ostatním? Mohla se pouze domýšlet, že určitou ztrátou její smrt pravděpodobně bude. Zatím ještě netušili co se s ní děje.
Pravděpodobně ani nezaregistrovali její úprk podzemní chodbou sem ven, chvíli poté co na ní ona tajemná žena v černém opětovně zaútočila silou mysli.
Vklouzli zpět, dolů do hrobky k Arquadusovu sarkofágu, kde byla dotyčná ukryta.
A pak jí to náhle došlo.
Hrůzou otevřela oči. Bojí se. Má strach. Nebojí se bolesti, utrpení. Bojí se něčeho úplně jiného. Co bude potom? Bude ještě něco cítit? Polkla v náhlé panice. Pohltí ji nicota, prázdnota, nebo to bude pořád ona, jenom v jiném prostoru, v jiné dimenzi, v jiném...
"Tiamate, prosím." Rozvlykala se. Nechce se jí umřít! Nechce, ale nic proti tomu nemůže udělat. Nemůže. Teď už ne. Mohla, ale to by nesměla být malá hloupá zabedněná kudůčice, která si myslela, že zvládne být dobrou čarodějkou. Jak jinak mohla vysvětlit, proč dopustila to, co se stalo jí a Jörmovi.
Jörm.
Pomalu a s obtížemi se nadechla a před očima se jí rozběhnul opět obraz za obrazem, Bylo těžké vzpomínat. Musela ale myslet na něco jiného, než na to co jí čeká až vydechne naposledy.
V mysli se jí objevila další vzpomínka. Smutně se usmála.
Přecenila svoje vlastní síly a zároveň podcenila protivníka. Vidina vysoké štíhlé ženské postavy v černém se neslyšně zjevila mezi ztemnělými korunami stromů. Dlouhé černé vlasy rámovaly její krásnou tvář. Velké tmavé oči upřeně hledící kamsi do dálky ji téměř hypnotizovaly. Bylo jen obtížně uvěřitelné, že je to pouze práce její obrazotvornosti.
Podzemí, kam je vyslal svého času jimi zachráněný biskup, prošmejdili křížem krážem a byli na cestě zpět do vesnice. Když tu se před nimi objevil nějaký chlápek na vozíku taženém oslem.
"Hej, héj," křikl na ně. "Zastavte! Potřebujeme vaši pomoc!"
Zastavili. Vyslechli trochu popleteného vesničana a slovo dalo slovo, vyrazili směrem do vesnice s tím, že "vesničany trápí tlupa nabušenejch a přidrzlejch dobrodruhů," jak jim sám řekl, "kteří jim dělají ze života peklo."
"Chtěli jsme po nich, aby nás zbavili obra, který se tu nedaleko usídlil a čas od času nám trochu probral dobytek. No, uznejte, že je to docela votrava, když se vám věčně věku ve stodole vochomítá něčí nenechavá pazoura, že jo. No, ti chlápkové proti tomu nic nenamítali. Obra vyhnali, nebo to aspoň tvrdili, dostali zaplaceno, ale nějak se jim tu zalíbilo a teď se jich nemůžeme zbavit," vydechnul ještě vesničan, doprovázející je k hospodě, kde byli dotyční ubytovaní.
"A kolik jich vlastně je?" zeptal se jakoby nezúčastněně Jörm.
"No, tři velký bouchači s dlouhými meči a kopími," tiše polknul vesničan a ustrašeně se rozhlédl kolem sebe. "Pak dva trpaslíci, takový úplně normální, však je znáte," ušklíbnul se směrem k shromážděným. "Jeden takovej malej zašprclík drobnější postavy, asi syn některého z nich. Pak jeden asi třicetiletý chlápek, vysokej hubenej, trochu tak jako nóbl, myslím, že jsem ho neslyšel snad vůbec mluvit. Když tak jen sem tam slovo. A pak taky nějaká holka. Vysoká černá. Takovej ten typ. Víte, jak to myslím. Abych pravdu řekl, jde z ní trochu strach," dodal a lehce se přikrčil.
O několik hodin později měla mít Jurika tu čest přesvědčit se sama, nakolik byla ona dívka v černém takovým tím typem. Krásná bílá tvář, z níž vystupovaly dvě černé uhrančivé oči. Záplava dlouhých tmavých vlasů lemujících obličej, z něhož bylo cítit jakousi nevysvětlitelnou sílu. Juriku zamrazilo. Nepříjemné tušení naplnilo její mysl. Leč tušení ji nevarovalo dostatečně, bohužel.
Navíc ještě velice hloupým způsobem prozradila své magické schopnosti. Prostě v tu chvíli nepřemýšlela. Ona, která rozmýšlela pomalu každé šlápnutí, se nechala takhle hloupě vyvést z míry. Ale ten hubený vysoký cápek v koženým ohozu, ucucávající víno z vysokého skleněného poháru, si o to svým arogantním chováním řeznického psa prostě říkal. Cuthbert s Rogonem se s ním chvíli dohadovali, ostatní se potulovali někde kolem hospody. Chvíli se špičkovali, snažíc se z něj vytáhnout co možná nejvíc informací. Chvíli poté, co vytáhli zbraně a začali se klepat přes prsty, Jurice došla trpělivost a milého čahouna trochu znehybnila. Jenom trošku, nicméně byla to chyba. Obecenstvo v podobě již zmiňovaných dvou trpaslíků bylo sice trochu ohromeno, ale zas až tak moc ne, aby nevyběhli nahoru do patra, upozornit ostatní.
Vysoká ženská postava v černém, která se náhle objevila na schodišti, strnulý probodávající pohled jejích temných očí, kterými přehlédla celou situaci. Nepatrný pohyb hlavou, kterým naznačila návrat nahoru do patra. Poté byl znehybněný čahoun odnesen trpaslíky nahoru, přízemí se vylidnilo.
Družiníci jen zkoprněle zírali. Cuthbert vyběhnul ven pro ostatní, kteří se potulovali kolkolem, kryjíc jim záda.
Rogon s Jurikou osaměli, vyčkávajíc co dál. Situace nevypadala dobře. Když už se zvedali, že půjdou za ostatními, stalo se to. Strašlivá rána do hlavy. Jurika se zapotácela, jen tak tak se chytla okraje stolu. Rozhlédla se. Nikde nikdo. Překvapeně pohlédla na Rogona, který na ni starostlivě pohlížel. Pak zase. Zatmělo se jí před očima. V hlavě, jestli je to vůbec možné představit si to, se objevil strašlivý tlak, silná vůle cizího vědomí, které se jí dralo dovnitř a útočilo na její mysl takovou razancí, že se jí dělalo špatně od žaludku, hlava se jí točila závratnou rychlostí, otřásaná silnými vnitřními údery. Pokusila se silou vůle bránit vstupu cizímu vetřelci. Obrnila svou mysl jedinou myšlenkou, která jí v tom okamžiku napadla: "Nesmíš! NESMÍÍÍŠ!!!"
Tlak cizí mysli však byl o hodně silnější a razantnější. Jurika klesla vyčerpáním na zem. Stále ještě při vědomí se pokusila varovat Rogona. V jednom krátkém okamžiku, kdy bolest polevila, se naklonila jeho směrem. S hrůzou zjistila, že podobně jako ona, se svíjí v bolestech. Pak jí náhle v hlavě vybuchl další gejzír bolestivých úderů a Jurika ztratila vědomí.