"Poloha onoho lesa naznačuje, že celou Kalevou se pravděpodobně táhnou zbytky velké stěny, linie, která oddělovala kontinent na dvě poloviny," pravil biskup. V rámci této linie byly v pravidelných intervalech rozmístěny i strážnice. Zandou, město kam se biskup v nejbližších hodinách chystal, bylo vystavěno právě na místě jedné takové bývalé strážnice. Pavoučí osada byla na území jiné. Biskup je pověřil nejen prozkoumáním těchto archeologických zbytků, ale i prozkoumáním a následnou eliminací komunity uctívající pavoučího boha.
Cuthbert tímto pověřením nebyl příliš nadšen. Argumentoval proti tomuto úmyslu tím, že nevidí důvod, proč by měli zasahovat do vnitřních záležitostí této komunity.
"Tiamat s nimi již nějaké plány bezpochyby má. A upřímně, vaše eminence, nepovedu družinu někam, kde to zavání masakrem. Jsme rádi, že jsme vám mohli pomoci a mohli vás zachránit od jisté smrti. Škoda jen, že ostatní bratři neměli takové štěstí. Doufejme, že nám tu trochu nepohodlí v hrobě snad odpustí," odtušil, narážejíc tak na v rychlosti zhotovenou mohylu v soutěsce. "Nicméně," pokračoval neochvějně dál, "pavoučí lidé, jak jsme si zvykli je nazývat, sice žijí na kalevském území, ale nikdy nezasahovali do života a zvyklostí místních obyvatel. Lze tedy předpokládat, že nebudou své úmysly měnit a nebudou nikoho ohrožovat ani nadále. Pochybuju," dodal ještě významně po krátké odmlce," že byste se nacházeli v ohrožení života, pokud byste vůbec nenarušili jejich hájemství."
Jurika tiše polkla. Celou dobu seděla stranou a rozhovoru dvou církevních hodnostářů přihlížela podobně jako ostatní družiníci jako tichý nezúčastněný pozorovatel. Vypadalo to, že každý z těchto dvou mužů, zastávajících určitý post v církevní hierarchii, zaujímá i určité stanovisko, které tak zcela neodpovídá představě toho druhého. Bylo možno očekávat určité názorové vyhrocení. Alespoň vše tomu nasvědčovalo. Biskup se právě nadechoval, aby něco řekl, když tu se opět ozval Cuthbert rozhodným hlasem:
"Modlářství oné skupiny by se dalo z určitého pohledu vnímat jako srovnatelné s vírou v Tiamata . A ať už pavoučí lidé vyznávají cokoliv a uctívají kohokoliv, nemáme přece právo brát jim jejich víru či přesvědčení, není liž pravda?" obrátil se biskupovým směrem.
Ten lehce svraštil obočí:
"Jak vás tak poslouchám, milý bratře, krev mi tuhne v žilách nad výroky, které jste pronesl a jichž jsem byl svědkem. A věřte mi, kdybyste mi nezachránili život, věru, nerozmýšlel bych se ani chvíli. Takhle je situace poněkud," odmlčel se, "komplikovanější. Nicméně, rád bych, abyste si uvědomil, že za to, co jste právě pronesl, byste mohl být zbaven paladinského svěcení během několika málo okamžiků, uvědomujete si to vůbec?" pohlédl na něj upřeným pohledem plným autority.
Cuthbert lehce sklonil hlavu a odkašlal si: "Vaše eminence, možná mé názory jsou poněkud netradiční, přinejmenším více než bývá obvykle zvykem, přiznávám.
Nicméně jistě se mnou budete souhlasit i vy, že je naprosto nesmyslné vyvražďovat nevinné, proti ničemu a nikomu se neprovinivší se bytosti," pronesl významně, hledíc na svého představeného.
Ten zlehka pokýval hlavou, pravici položiv na Cuthbertovo rameno. "Tak, tak," vydechnul. "Prosím, zmapujte tu oblast, zjistěte co je možné, když navíc objevíte nějaké ty ruiny, jedině dobře. Jak rád bych se vydal s vámi, ale mé povinnosti mě bohužel vedou jiným směrem. Doufám, že se brzy uvidíme," odmlčel se vzápětí zamyšleně.
"Otče," pronesl pojednou do ticha Cuthbert, poklekajíc před biskupem. "Cesta i celé toto poslání bude náročné, požehnejte, prosím, mé družince a mě, abychom se úkolů, jimiž jsme byli pověřeni, zhostili co možná nejlépe."
Biskup se pousmál zjevně dojat náhlým přívalem Cuthbertovy pokory, pak položil svou pravici na Cuthbertovu skloněnou hlavu, levici vztáhnul nad ostatní družiníky a pronesl tichá slova požehnání.
"Tak tedy," rozloučil se s nimi, "šťastnou cestu a Tiamat s vámi."