Odpolední slunce házelo zkrácené stíny po okolním prostoru. Před chvílí se všichni sešli a přemýšleli, jak dál. Slaměné chýše stojící před nimi se topily v odpoledním slunci, jež svými zlatými paprsky házelo blyštivá světélka po jejich střechách. Jejich pohled přitáhla podivná brána. Pavučinové ornamenty vypadaly bizarně a náhodně procházejícímu poutníkovi dávaly tušit, že za branou je jakési tajemství, cosi když ne nebezpečného, tak určitě záhadného a strašně tajemného.
Příliš mnoho záhad najednou. Propojení všech indicií, které měli možnost získat naznačovalo, že to co hledají je s velkou pravděpodobností právě za touto pavučinu připomínající branou.
Ale jak se dostat skrze ni? Nikde nebylo vidět ani zámek s klikou, ani žádný jiný způsob, který by dovoloval bránu otevřít. Ani po stranách nenašli žádné možné skryté mechanismy.
"Asi vědí, proč nás tam nechtějí," zabručel si pod vousy Jörm. "A popravdě," dodal ještě zamyšleně, "ani mě se tam příliš nechce."
"Možná," ozval se Cuthbert, zřetelně uvažujíc o jejich vyhlídkách a možnostech, "není ani žádoucí, abychom se tam všichni nahrnuli," dodal ještě.
Tázavě se po sobě podívali.
"Pokud je tam odpověď na ty záhadný šípy, popřípadě vyhlídka na získání protijedu, měli by tam jít ti, kteří byli zasaženi. Pokud ještě získáme odpověď na to, kde je biskup, tím jenom lépe. Ostatní by mohli třeba zůstat u koní, co říkáte?" obrátil se směrem k ostatním.
"A nezdá se ti, že to poněkud komplikuješ?" ozval se suše Erik. "A že rozhoduješ víc, než je zdrávo?" pokračoval očima zapíchnutýma v Cuthbertovi.
Když už to vypadalo, že obtížně skrývané napětí mezi těmi dvěma přeroste v otevřenou roztržku, zaslechli z druhé strany brány lehký šramot, posléze ozvěnu kroků .
"Rychle," zavelel šeptem Cuthbert, "schovejte se!"
Poschovávali se jak se dalo.
Vzápětí se ozvalo zaskřípění a brána se otevřela. Z ní vyšel muž oblečený v podobně zeleném maskovacím kabátu jako ti , s kterými už měli možnost se setkat. Chvíli se ochomítal kolem, pak zašel do jedné z pěti chýší. Dobrodruzi poschovávaní v přilehlých křoviskách vyčkávali. Když to trvalo již příliš dlouho, poněkud znejistěli. Erik opatrně vykouknul a odplížil se až k oné chatrči. Co nejnenápadněji nakouknul dovnitř. V odpověď jim přišlo jeho pokrčení ramen, posléze překvapující sdělení:
"Nikdo tam není!"
"Jak není?" vyhrkla Kitiara. "Vždyť jsme na vlastní oči viděli, jak vešel dovnitř, tak co to na nás hraješ?" nenechala se odbýt.
Erik zavrtěl hlavou: "Když říkám, že tam není, tak tam prostě není," dodal nekompromisně.
Vstoupili dovnitř. Půlkruhové slaměné stavení propouštělo světelné paprsky, které po stěnách vytvářely pableskující ornamenty. Jinak nikde nikdo. Zaraženě vyšli ven před chýši.
"Zatroleně, tak co tohle má znamenat," prohlásil Rogon.
"Co říkáš, Cuthberte," otočil se přes rameno, očekávajíc nějakou reakci. Jenže, žádná odezva nepřišla. Cuthbert, který měl jít za Rogonem, tam totiž nebyl.
"Co to má znamenat?" konsternovaně blekotal Rogon, nakukujíc dovnitř chýše. Ta byla prázdná. Pouze jeden ze dvou volně zavěšených hamaků se sotva znatelně chvěl. Jurika, která se protlačila dovnitř poté, co Rogon zjistil Cuthbertovu záhadnou nepřítomnost, na hamak upřeně upírala oči. Zdálo se jí to, nebo skutečně měla pocit jakoby zahlédla siluetu omotanou vlákny, protáčející se závratnou rychlostí? Mžitky se jí objevily před očima. Promnula si je. Zdání zmizelo. Znovu ulpěla pohledem na hamaku. Vypadalo to, že je zhotovena z šedých vláken nápadně připomínajících... Tušení naplnilo její mysl. Napřáhla ruku a sotva znatelně se prsty pravé ruky dotkla spletených vláken. Vzápětí ucukla. Stačilo málo a přilepila by se. Cosi jí napadlo.
Byl to bláznivý nápad, ale musela to vyzkoušet. Chtěla zavolat na Rogona, který mezitím vyšel ven za ostatními, ale pak přitahována jakousi neodolatelnou silou se opět obrátila směrem k hamaku.
Ještě chvíli vyčkávání. Pak se nadechla a jedním rychlým pohybem jakoby měla strach, že si to ještě nakonec rozmyslí, nasedla do sítě.
To, co následovalo potom, šlo po sobě v rychlém časovém sledu. Jakási neviditelná síla s ní praštila nazad. Ještě pár vteřin ohromeně zírala na strop chýše. Pak se jí zatočila hlava a cítila, jak se propadá do jakéhosi podivného mrákotného stavu. Nemohla se hýbat. Cítila pevné sevření pavoučích lan. Pak jí pohltil ostrý roztáčející se vír. Vše kolem ní se proměnilo v tisíce a tisíce různě barevných rozmazaných čar a vláken. Propadala se kamsi do neznáma...
Netuším, co si představujete pod pojmem prostorový přenos, ale v podstatě je to docela veselá kulišárna. Něco jako když se pokoušíte procpat cosi hodně velkého třeba úzkou klíčovou dírkou. Třeba slona. Nebo ne, slona ne. Velblouda. Jasně. Představte si to velkolepě důstojné zvíře, jak se postupně procpává dírkou ve dveřích. Ovšem je také zapotřebí vyjmout klíč v dírce spočívající, protože jinak nastane komplikace. Stav naprosté ucpanosti. Tak tedy, zkusme si to představit. Váš pohled docela v klidu spočívající na dveřích a na klíčovém mechanismu. Pokud byste byli tělem i duší zloděj, vaše zaujetí by bylo naprosto absolutní a nefalšované. Tak tedy , ještě jednou. Váš pohled téměř hypnotizuje zámek a najednou se odkudsi, zcela nepravděpodobně právě z klíčové dírky vyvalí obrovská velbloudí hlava s mírně vykulenýma očima zděšeného zvířete, které nemá ani ponětí, co se s ním děje, a proč ho jakási neznámá a jemu naprosto nevysvětlitelná síla procpává klíčovou dírkou, navíc někam, kam naprosto neměl v úmyslu se nechat procpávat. Pak by pravděpodobně následoval krk, levá přední noha, pravá přední noha, trup, s hrbem by asi nastaly komplikace, o nichž bych se tu rozepisovat nechtěla a nakonec zbytek celého velblouda.
Jako bych teď viděla vaše naprosto vyčerpávající pohledy naznačující, co si asi myslíte o pisateli tohoto textu. Ještě byste to mohli doplnit nějakým charakteristickým gestem a bylo by to kompletní. Abychom se ale vrátili k prostorovému přenosu.
No, každopádně něco takového zamává nejenom s velbloudem, ale i s tvorem daleko menším než je takové velkolepé zvíře, takže není divu, že Jurika byla chvíli jaksi mimo.
Dlouhou chvíli jí trvalo, než pochopila, kde to vlastně je a vůbec, co se s ní vlastně dělo.
Něco podobného občas zažívala při hyperprostoru, ale nikdy to nebylo takové, jak zvolit ten správný výraz, drastické, ohlušující, razantní, těžko říci.
Protřela si oči ještě chvějícíma se rukama a rozhlédla se kolem sebe. Obklopovaly jí světlé stěny kruhové místnosti bez oken, jenom s jedním otvorem nahrazujícím dveře. Celý prostor byl zaplněn lepkavými pavučinovými vlákny, které křížem krážem zaplňovaly větší část místnosti.
S hrůzou si uvědomila, že její pocity se více méně blíží pocitům mouchy, která se nějakým nedopatřením přiletěla podívat, co že je vevnitř zajímavého a ven se už prostě nedostane.
Jurika udělala pár opatrných kroků směrem k východu vyhýbajíc se lepkavým vláknům.
Skrze šedivá vlákna, která vchod uzamykala a znemožňovala jím projít, prosvítalo světlo. V okamžiku, kdy Jurika zvažovala, jak z pasti, se ozvalo halasné zvolání. A další.
Cuthbert s Rogonem. Taky zahalekala. Zvuk jejího hlasu se odrážel od stěn v místnosti, až přidušeně zanikl ve změti vláken.
Zesmutněla. Nikdo ji neuslyší. Nikdo jí nepomůže. Nikdy se už odsud nedostane.
Smutně si sedla na bobek a chvíli tak setrvala.
Pak se od vchodu ozvalo: "Tak co tady sedíš jak hromádka neštěstí? Vstávej přece. A poodstup trochu!"
Na chvíli zahlédla Cuthbertovu podmračenou tvář, pak se zablesklo od louče a prostor naplnilo prskající syčení a povědomý zápach pálených pavučinových vláken, která se rychlostí blesku smršťovala a uvolňovala tak vchodový prostor. Za chvíli nakouknul Cuthbertovi přes rameno usmívající se Rogon. Vypadalo to, že z pavučinových kobek jsou zachráněni.
Ale jak už to tak někdy bývá, zdání klame. Nebo by bylo vhodné připomenout takové jedno příjemné rčení: "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš"? Zkrátka a jednoduše, s pocitem bezpečí je to prostě ošemetné. Nevím, zda jste měli někdy příležitost procházet se pralesem, nebo nějakou jemu podobnou divočinou. Někdy se vám prostě stane, že abyste se zachránili před útočící desetimetrovou krajtou, vlezete v rámci pudu sebezáchovy a ve snaze zachránit si aspoň krk do tlamy nějaké průměrně velké a přiměřeně hladové rozzuřené kočkovité šelmě.
Ale nepředbíhejme.
V tomto okamžiku byli všichni tři šťastní, že jsou venku, pryč ze stísněných lepkavých kójí. Pryč.
Vyšli do volného prostoru. Na čerstvý vzduch. Protáhli se a rozhlédli kolem sebe. Stáli na ochozu zhruba ve výšce pěti sáhů nad přízemní úrovní.
Nacházeli se v jakémsi údolí obehnaném kolkolem skalními stěnami, jakoby byli na dně naruby obrácené stolové hory. Kdesi vzhůru bylo vidět šedomodré nebe plné zvolna plujících mraků. Odpoutali pohled od oblohy a pohlédli pod sebe.
Kam oko dohlédlo, všude panoval čilý ruch. Pomalu sešli po schůdcích dolů. Došlápli. Jejich chodidla ovinula měkká svěží zelená tráva. Obrovské prostranství, kterému na jedné straně vévodil mohutný velkolepě působící chrám, bylo plné lidí, oblečených v povědomých zelenavých kabátcích. Všichni vypadali, že jsou velmi zaměstnáni. Nikdo si trojice podivných cizinců nevšimnul. Připadali si jako neviditelní. Pohledy, které sem tam přicházely jejich směrem šly skrze ně. Mezi lidmi volně se pohybujících prostorem, mohli spatřit i značné množství pavouků všech možných velikostí od těch malinkých až po kapitální kusy. Někteří volně popocházeli, někteří byli zapřaženi do povozů nebo do různých nástrojů . Pomáhali lidem rýt jakási políčka roztroušená mezi domky umístěnými na protější straně, než byl chrám, táhli naložené vozy, někteří menší byli uvázáni na jakýchsi vodítkách a procházeli se spolu se svými majiteli mezi domky. Ty působili povědomým dojmem. Na rozdíl od slaměných chatrčí před pavoučí branou však byly celé z pavoučích vláken. A spíše než ony, upoutal pozornost družiníků chrám.
Vydali se jeho směrem.
Byla to velkolepá stavba čtvercového půdorysu. Kamenná dlažba obehnaná sloupořadím, zastřešená špičatou střechou ozdobenou kamennými reliéfy v popředí. Uprostřed upoutal jejich pozornost obrovský kamenný kvádr připomínající oltář.
Zvláštní na tom bylo, že byl celý omotaný pavučinami, chuchvalci pavučin a čněl do výšky zhruba dvou sáhů. Pomalu se vydali tím směrem. Vyšli po hladkých čistých pískovcových schodech. Jak se rozhlíželi kolem sebe, všimli se, že chrámový prostor je jediným místem, kde nebylo vidět ani jediného pavouka. Čím víc se blížili k oltáři, tím víc bylo patrné, že není prázdný. Chuchvalce pavučin omotávající kvádr zdánlivě vypadaly jako obyčejné, prosté chuchvalce pavučin. Až nyní pochopili, že cosi skrývají. Tělo. Tělo velikosti dospělého jedince. Tázavě se na sebe podívali.
"Myslím," prohlásil Cuthbert, "že musíme nahoru," pohybem hlavy ukázal na pavučinový kokon, "a musíme zjistit, kdo nebo co je uvnitř," téměř neslyšně vydechnul. Jurika tiše polkla. Cuthbertovi tahle činnost také zřetelně radost nečinila. Nicméně nemohli již couvnout. Jurika vylezla Cuthertovi na ramena. Rozžhavenou dýkou, kterou jí Rogon podal, se snažila narušit pavučinová vlákna tak, aby měli možnost zjistit, kdo je uvnitř. Po nějaké chvíli mohli vznést domněnku, že se jedná o postavu odulého, asi šedesátiletého muže ležícího na zádech, buď živého nebo čerstvě mrtvého.
Jurika našla Tiamatův znak na šatech na hrudi. "A máme ho," syknul Cuthbert, pomohl Jurice dolů, vzal jí dýku z ruky a vystřídal ji ve vysekávání biskupova těla. Šlo to pomalu a špatně. Musel dávat neustále pozor, aby se k pavučinovým vláknům nepřilepil. Také průběžné nahřívání dýky celý proces poněkud zpomalovalo.
Pojednou si Jurika všimla něčeho podivného. Z dálky se k chrámu blížila skupina jezdců ve zvláštních anatomicky tvarovaných kombinézách pokrytých všelijakými vzory. To by nebylo zas až tak divné. Zvláštní na tom bylo to, že nejeli ani na koních ani jiných podobných jízdních zvířatech, ale na obrovských opancéřovaných pavoucích. Šla z nich hrůza. Chvíli trvalo, než se Jurika vzpamatovala. Zatahala Cuthberta za rukáv. "Nech pavučiny pavučinama a dívej!"
Cuthbert se otočil. Chvíli tam tak tiše všichni tři stáli s pokleslými čelistmi. Pak se Cuthbert vzpamatoval: "rychle nahoru," prohlásil směrem k Jurice, pomáhajíc jí na kamenný podstavec. "Pokračuj místo mě a dostaň ho odtamtud. Rychle!" dodal ještě a spolu s Rogonem se obrátili k blížícím se jezdcům. Čepele tasených zbraní se zaleskly v zapadajícím slunci.
Jurika ještě chvíli hleděla jejich směrem, pak se obrátila zpět k pavučinovému kokonu a začala částečně přeřezávat, částečně přetrhávat pavučinová vlákna, v jedné ruce dýku, v druhé louč. Činnost to byla náročná, vyžadující veškerou možnou pozornost, soustředění i opatrnost, takže jen jakoby z dálky doléhaly k jejímu sluchu zvuky blížících se pavouků.
Ještě zaslechla Rogonovu poznámku směrem ke Cuthbertovi: "Chceš je zlikvidovat, nebo jenom omráčit?" a pak už byl slyšet kovový zvuk naplocho použitého Cuthbertova claymoru a jeho syknutá odpověď: "jenom omráčit, pokud to půjde."
Rogon se uchechtnul: "myslel jsem si to."
Na poměrně dlouhou dobu to byla jediná srozumitelně pronesená slova. Jurika klečící na záhybech svého pláště, bráníc se tak svému přilepení k pavučinám, se snažila ve výšce dvou sáhů vyprostit pravděpodobně živé tělo biskupa. Moc se okolo sebe nerozhlížela. Bránila se tak závrati, která jí jímala vždy, když se pohledem příliš velkoryse rozhlédla po okolí. Jen čas od času letmo pohlédla přes rameno, aby se dál věnovala usilovnému vyprošťování. Zvukům ale utéct nemohla.
Zvláštní kombinace šustivého a kovového zvuku, jak se pavouci blížili stále blíž a blíž. Ke střetu jezdců s jejími přáteli došlo chvíli poté, co se Rogon pokusil promluvit s pavouky a zabránit střetu. Leč marně. Nepovedlo se.
Zvuky tasených zbraní pavoučích jezdců, výkřiky a sténání raněných, povzbuzující výkřiky Cuthbertovy a Rogonovy, jejichž prostřednictvím se udržovali ve střehu, to vše vytvářelo zvukovou kulisu této bojové vřavy.
"Stůj ve jménu Tiamata, nebo tě pekelně zmlátím." Dramatická atmosféra byla na chvíli narušena, možná by se i zasmála, kdyby byly okolnosti příznivější. Byla ale příliš vystrašená na něco podobného. Podržela však tento úsměvný okamžik na chvíli ve svém nitru, než byl opět pohlcen zuřící vřavou. Vzduchem létaly končetiny, tu pavoučí, tu lidské, po zemi se válely krvavé cáry. Prostorem se nesly zuřivé výkřiky.
Pak se prostor okolo podstavce zatřásl. Jurika se jen tak tak zachytila a zachránila před pádem dolů. Ohlédla se a ještě zahlédla Rogonovy vztažené ruce a soustředěný výraz ve tváři. Ti z útočníků, kteří doposud vzdorovali, se váleli nehybně na zemi.
Cuthbert se mezitím dopotácel na schody a tam se skácel. Rogon jej následoval . Něco málo z Cuthbertových a svých zranění se pokusil vyléčit. Oba byli v dost zuboženém stavu, aspoň co Jurice dovoloval letmý pohled jejich směrem. Snažila se totiž neustávat ve svém snažení. Čelo zbrocené potem, rozbolavělé ruce, jenž téměř necítila. Zbývalo už málo. Brzy bude biskup vyproštěn a oni budou moci odejít z tohoto podivného místa. Horečně se opět pustila do vyprošťování.
Rogon mezitím zřejmě zjistil, že jeho síly na Cuthbertovo vyléčení nestačí, rozhodl se tedy využít schopností a pomoci ostatních družiníků shromážděných u koní. Začal Cuthbertovo bezvládné tělo táhnout směrem k bráně, když tu se ozvalo ohlušující zaburácení a před ním se objevila kouřová clona. Ohromením zůstal stát, sahajíc po meči.
Jurika se otočila. Těžko říct, co jí k tomu přimělo. S téměř fanatickým urputným zaujetím a soustředěním právě přeřezala poslední pavoučí vlákna podivného sarkofágu, ztěžka oddychujíc. Když v tom zazněla ona strašlivá rána. Bála se otočit. Bála se co uvidí. Kouř, který vycházel z míst kus před zkoprnělým Rogonem dával tušit neblahost a nebezpečnost této situace. Z třesoucích se rukou jí téměř současně vypadla dýka a louč, která okamžitě po pádu zhasla.
Její oči se rozšířily hrůzou poté, co se kouř rozplynul a spatřila podivné stvoření. Zdálo se, že je to člověk, alespoň hlava na níž měl obrovský klobouk jakéhosi archetypálního typu a horní polovina těla tomu nasvědčovaly. Od pasu dolů však stvoření připomínalo obrovského pavouka. Celá postava pak byla zahalena do tmavého rozměrného pláště, který okolo ní vlál a umocňoval tak hrůzný dojem, jakým podivný tvor působil.
Jurika konsternovaně zírala a nebyla schopna čehokoliv. Poté pavoučí muž namířil hůl třímající ve své ruce na Rogona. Jurika tiše polkla, na čele jí vyrazily kapičky potu. Její nejhorší obavy se naplnily. Poté z čarodějovy hole vylétlo lano, které jej probodlo a vzápětí zmizelo. Ozval se Rogonův bolestivý výkřik. Padl k zemi.
Jurice se zatmělo před očima. Hlavou jí začala běžet jedna myšlenka za druhou. Cítila, jak se jí zmocňuje strašlivá obtížně zvladatelná síla, která pulsovala celou její bytostí, až měla strach, že celá v tom okamžiku exploduje. Pak se stalo cosi, co později jen obtížně sama sobě vysvětlovala. Její mysl zastřela podivná clona blížící se stavu nepříčetnosti.
Ať už to měla v úmyslu či nikoliv, v jednom krátkém velmi rychlém okamžiku se objevila pavoučímu čaroději za zády. Otočil se. Chvíli si hleděli do očí. Na bleskový okamžik Jurika zahlédla v jeho očích strach. A ještě něco. Až když už bylo úplně po všem, došlo jí co to bylo. Smrt. On věděl, že ten okamžik se blíží. Věděl to. Nechápala jak, když ani ona ještě netušila co udělá. Ale udělat to musela. Musela zachránit Rogona a ostatní.
Třesoucí se ruce vztažené před sebe, oči zakalené soustředěním, slova burácivě vykřiknutá, síla pulzující celou její bytostí od hlavy až po konečky prstů, o které netušila, že existuje.
Postava pavoučího čaroděje byla náhle pohlcena záplavou modrých blesků křižujících prostor před Jurikou, ohlušujícím lomozem naplňujících údolí. Jeho zčernalé, blesky pohlcené tělo ještě chvíli vzdorovalo, pak se rozprsklo v modré záplavě jisker a doutnající zůstalo ležet jako ubohá hromádka na zemi.
Jurika vydechla. Chvíli stála na vratkých roztřesených nohou, ruce nechala zvolna klesnout podél těla. Pak se celá roztřásla, sedajíc si na zem a choulíc se do klubíčka, pomalu se probírajíc z podivného vytržení.
Ještě dlouho vyčerpaně seděla s očima doširoka rozevřenýma, hledíc na doutnající zbytky nehybného těla v černém plášti. Její mysl byla podivně prázdná.