Polední slunce se opíralo svými zlatými paprsky do korun okolních stromů a příjemně hřálo. Jurika by si ráda vychutnala onu příjemnou chvíli pěkného slunečného květnového dne. Ráda by nastavila hřejivým paprskům svou tvář a jenom by tak lenošila. Místo toho seděla naproti cizímu muži s podivně nepřítomným pohledem v očích a snažila se z něj vhodnými dotazy dostat co nejvíce tolik potřebných informací. Situace byla, když ne vážná, tak alespoň znepokojující. Na krátký okamžik si nechala proletět hlavou události nedávno uplynulé.
Rogon s Cuthbertem se ráno probudili malátní a unavení jakoby téměř vůbec nespali. Pojali podezření, zda nedošlo prostřednictvím šípů s hlavicemi podivně tvarovanými do siluety pavouka k otravě. Vzhledem k tomu, že oběma přátelům bylo opravdu značně nedobře, museli toto podezření vzít v potaz a rychle zjednat nápravu v podobě objevení protijedu.
Někdy v dopoledních hodinách tedy vyrazili. Neměli vůbec žádnou představu, kde pomoc hledat. Doufali jen, že působení jedu se nerozšíří příliš rychle, nebo že jeho účinek časem vymizí. Mírným volným tempem, aby se Rogonovi a Cuthbertovi ještě více nepřitížilo, vykročili po pěšině. Cestou narazili na potůček, který kaskádovitě spadal dolů do údolí.Osvěžili se a pokračovali dál. Erik, Kitiara a Jörm se posléze oddělili s tím, že se vydají hledat pomoc jiným směrem a při té příležitosti se jim třeba podaří něco ulovit.
Cuthbert, Rogon a Jurika zvolna došli až k soutěsce, na níž se nyní dívali seshora. Pomalu přicházeli k můstku přes ony dvě vysoké skály. Kdesi dole v dálce, kdyby o to hodně stáli a dostatečně se nahnuli přes okraj skály, by mohli zahlédnout obrysy přepadeného vozu.
Můstek před nimi vypadal velmi opotřebovaně, chatrné zábradlí podél něj dělalo dojem, že drží silou hodně dobré vůle.
Proto Juriku překvapilo, když Rogon velmi odhodlaně vstoupil na kraj můstku, zřejmě pevně rozhodnut přes něj přejít. Chtěla mu v tom zabránit, nadechla se, aby na něj zavolala a varovala jej, ale již to nestihla. Zhruba v polovině se k nim otočil a s úsměvem na rtech se chystal pronést něco pravděpodobně velmi povzbuzujícího, když tu přiletěl z druhé strany mostu šíp a zabodl se mu do stehna. Jurice unikl přidušený výkřik. Rogon se chytil za zraněnou nohu a klesl v bolestech k zemi. Přes něj se převalila vlna dalších střel, ohrožujíc jej na životě.
Ležel bezmocně uprostřed mostu, holýma rukama si chránil hlavu a celou svou bolestí zkroucenou bytostí se snažil splynout s pískovcovou masou můstku. Jurika téměř nedýchala, příliš vyděšená, než aby podnikla něco na jeho záchranu. Ne tak Cuthbert. V okamžiku, kdy útok neznámého polevil, sehnul se a se štítem v ruce vstoupil na lávku. Několika rychlými jistými kroky vyrazill k Rogonovi. Přilehnul a oba schoval pod svým rozměrným štítem.
Zdánlivý klid byl náhle přerušen další střelbou. Drnčení tětivy a svištění šípů zabodávajících se do štítu a Rogonovo tlumené sténání znělo Jurice v uších.
Horečně přemýšlela.
Ti dva byli ve velkém nebezpečí, zraněni a nyní ohroženi svištícími šípy, které mohly každým okamžikem nalézt svůj cíl.Rogonovo zranění navíc mohlo být vážné, samotná lávka také nevypadala příliš bezpečně. Každou chvíli se z ní mohli zřítit do propasti. Musela něco vymyslet. Musela něco udělat. A něco hodně rychle.
Jednou krátkou myšlenkou se napojila na Brkovu mysl. Chtěla mu sdělit svůj úmysl a požádat jej o pomoc v případě potřeby. Ozvalo se ostré kráknutí, jenž naplnilo vzduch. Juričinou myslí zazněly opeřencovy myšlenky, jeho souhlas. Přivřela oči, chvíle soustředění, slova kouzelné formule plynoucí z úst, naplňující prostor, mysl i tělo přenášené z jednoho konce mostu na druhý. Ještě jí myslí pronikla myšlenka: "Musím ho zastavit!" a byla na druhé straně můstku na krytém odpočívadle.
Pár vteřin jí trvalo, než se vzpamatovala natolik, aby spatřila muže v zeleném před sebou.
Moment překvapení. Vypadalo to, že i muž před ní je překvapen a zaskočen. Čas se v tomto krátkém okamžiku zastavil. Jeho oči rozšířené překvapením. Látka Juričina pláště a jejích dlouhých potrhaných šatů ještě "dobíhala" a v měkkých záhybech se dovlnila do klidového stavu. Ohromený výraz v mužově tváři byl opravdový. Cítil se být ve svém úkrytu zaskočen a nemile vyrušen. Chvíli na sebe mlčky hleděli.
Muž se vzpamatoval jako první. Pozvedl luk a plynulým pohybem vyslal šíp Juričiným směrem. Úhyb. Ne však dostatečně rychlý. Šíp se Jurice zabodává do svalu na krku.
Zůstává však při vědomí. Hlavou jí proběhne myšlenka: když se mi podaří jej dostatečně dlouho zaměstnat a odvést jeho pozornost, podaří se snad těm dvěma dostat se do bezpečí.
Nadechla se. Prudká bolest rozlévající se tělem na chvíli ztratila svou razantnost. Upřela oči na útočníka a téměř neslyšně pronesla zaklínací formuli. Muž před ní se podivným způsobem zklidnil, upírajíc na ní zlehka nepřítomné oči. Ruce, v kterých ještě před chvílí držel luk a další šíp nechal zvolna poklesnout podél těla.
Jurika vydechla. Před očima se jí bolestí zatmělo. Trochu pohodila hlavou ze strany na stranu, aby zahnala mžitky před očima. Pak pevně popadla dřík šípu těsně nad ránou a silně, jak to jen zvládla, zatáhla. Bolest to byla strašlivá, nicméně ji ustála, ztěžka se zády opírajíc o stěnu malého čtvercového odpočívadla umístěného po straně lávky.
Pohledem lehce zavadila o dvě lehce přihrbené siluety, zlehka se vzájemně podpírající. Blížili se k ní. Úlevou vydechla.
Jurika stále musela myslet na muže zahaleného do zeleného maskovacího kabátu, mluvícího na ní nějakým nesrozumitelným jazykem. Aby se něco dozvěděla, uvedla jej do hypnotického stavu.
Podařilo se jí položit mu několik málo otázek, na které dostala příliš kusé a nedostačující odpovědi. Měla na sebe zlost, že se jí nepodařilo ptát se přesněji a účelněji. Takhle se dozvěděli jenom jeho jméno a pár nepodstatných informací, které jim nebyly naprosto k ničemu. Nic o jedu ani o protijedu. Nic o podivných lidech v zeleném. Ani o tom, kde hledat onoho ztraceného církevního představeného. Každopádně na Rogonovi a Cuthbertovi byla znát změna k lepšímu, viditelně se jim ulevilo, takže si s problémem případné otravy pomalu ale jistě přestávali dělat starosti. Poté co z Juričina krku vylezl podobně vypadající pavouček jí to potěšilo o to více.
Před tím, než se opět vydali na cestu, muže v zeleném svázali. Cítili se tak bezpečněji. Alespoň na čas. Mít takového střelce v zádech by asi potěšilo málokoho. Přesto měla Jurika podivný neodbytný pocit, že je něco v nepořádku. Třebaže po nich střílel a ohrožoval je, nemohla se zbavit pocitu, že nejednal sám za sebe. Ze svého svobodného rozhodnutí. Z této myšlenky se jí udělalo pojednou úzko.