Travolezec | Kapitola IV - Část III - Pavoučí les

Vyběhli z lesa. Denní světlo je na okamžik oslepilo. Stáli tam na volném prostranství, hustý les za zády. Ztěžka oddechovali.
První se vzpamatoval Rogon:
"Tak to bylo těsný," prohlásil udýchaně.
"A co jako?" opáčil Erik vyklepávající si nohatce ze sedlových brašen. Ostatní se víceméně snažili o totéž. "Jsme akorát zpanikařili, nic víc. Nebezpeční nebyli," dodal ještě tiše.
"Taková chamraď," ucedil Jörm odpudivě.

Zástup jezdců pomalu postupoval po úzké štěrkové cestě. Před nimi se tyčily vysoké pískovcové skály nerovnoměrně rozmístěné všude okolo, mezi jejich průrvami se prodíraly shluky křovisek a stromů, vršky skal byly místy porostlé travou, mechy a nízkým porostem, z něhož se čas od času vydělila štíhlá silueta samotářsky rozmístěných stromů. Skály se nad nimi impozantně vypínaly, dávajíc tak jasně najevo svou převahu. Občas se ozval ptačí výkřik násobený ozvěnou.

Klapot koňských kopyt se mísil do jejich tichého hovoru. Kamenný shluk skal se před nimi náhle zúžil a oni váhavě vjeli do soutěsky. Rázem se ocitli v jakémsi pomyslném kamenném objetí. Po obou stranách se k nebi vypínaly vysoké kamenné stěny, které dávaly tušit možnost výskytu skrytých útočníků. Průrva mezi dvěma kamennými stěnami byla velmi úzká, ale projeli bez větších obtíží. Štěrková cesta pokračovala dál.

Pak za mírnou zatáčkou náhle narazili na vůz. Běžný oplachtovaný vůz s kulatou střechou, nyní osamoceně stojící kousek za zatáčkou. Na první pohled celé místo jevilo známky zápasu. Všude v jeho nejbližším okolí se povalovala nehybná posekaná těla v mnišských kápích. Z některých těl čněly šípy, které jim přinesly záhubu. V popředí vozu ležely strnulé postavy mrtvých koní pomalu se rozkládající v prachu cesty, nad nimiž se vznášela hejna much. Vše obestíral závan nasládlého zápachu.

Družiníci se ostražitě přibližovali k místu zkázy, očekávajíc skrytý útok. Všude však byl klid. Obezřetně prozkoumávali okolí. Někdo z nich nahlédl do vozu. Uvnitř se skrývala mrtvola dalšího z mnichů, zásoby jídla, kola provazů, cepíny a souprava zvláštních nástrojů.
"Hm, archeologie, to je věc," pronesl kdosi.
"Tak vida," prohlásil jiný, "doprovod bychom měli. Teď ještě zbývá objevit a popadnout jejich šéfa a mizíme," uchechtnul se další.

"Tak jedem," ozvalo se. Vyrazili soutěskou vpřed. Cestou se k nim přidala, přilétnuvší Kitiara, informujíc je o bezpečném zázemí vrcholků skal. Daleko vpředu se jim naskytl ohromující pohled na kamenný masív v podobě dvou vysokých skal spojených ve výšce můstkem. Dole uprostřed pokračovala cesta.

Vydali se po ní. Po třech stech sáhů došli k rozcestí. Cesta vedoucí doleva vypadala celkem sympaticky a tak se vydali tudy.

Je stejně zvláštní, jak mnohdy záleží na takové maličkosti jako je například výběr směru dalších našich kroků. Dalo by se říct, že to co prožijeme a s jakými lidmi se potkáme je do jisté míry určováno i tím, zda vyrazíme doprava nebo doleva.

Tak tedy doleva, inu dobrá. Držte si klobouky, čepice, popřípadě i hlavy milí dobrodruhové a jedem.

Vstoupili do listnatého lesíku. Procházeli podrostem, okolo rostoucí duby, břízy a jilmy lehce ševelily ve větru. Pozdní odpoledne a dlouhá cesta se pomalu, ale jistě podepisovaly na pozornosti družiníků. Není tedy divu, že téměř vrazili do obrovské pavučiny natažené přes cestu. Dlouhá lesklá vlákna se táhla na obě strany a mizela mezi stromy.

"Hej, dávej pozor, Jörme," okřiknul Erik svého spoludružiníka, který se zastavil těsně před překážkou.
"Co je tohle za výmysl?" odseknul popuzeně Jörm. "Jdeme zpátky," zavrčel. Otočili se a vykročili na druhou stranu. Po pár sázích zůstali konsternovaně stát. Další pavučina přes cestu. Byli v pasti!
"Co teď?"vydechla Kitiara.
"Co by," pronesl rozhodně Jörm. "Prostě to urvem," prohlásil a tasil meč.

To, co následovalo potom se seběhlo v rychlém sledu jednotlivých úkonů, připomínající cosi, co se mohlo kdysi stát, třebaže možná někomu jinému. Záblesk Jörmova meče, jenž se ponořil do pavučinových vláken, kde zůstal přilepen. Jörmovo hlasité heknutí, jak se v jednom dlouhém okamžiku vzepřel o pavučinu, aby snáze meč vytáhnul a vzápětí se přilepil i on sám. Jeho zoufalé zvolání o pomoc, když s hrůzou zjistil, že se stále víc a víc zamotává do lepkavých vláken. Trojice silných paží, které jej popadly a mohutným trhnutím vysvobodily z lepkavého sevření. Útěk. Rogonův výkřik, zanikající ve spleti dalších pavučinových vláken, která na něj spadla v podobě jakéhosi deštníku odkudsi shůry. A vzápětí útok obrovského pavoučího potvoráka, dorážejícího na ostatní družiníky s oním zvláštním druhem trpělivosti, tomuto živočišnému druhu zřejmě vlastní: "Však vy mi stejně neutečete," jakoby si obrovitý tvor s neméně obrovitými kusadly pomyslel.

Ale každý se může přepočítat. I takový dvou a půl metrový pavoučí nohatec. Čepele sekající po útočníkovi, umdlévající paže obránců, drnčení tětiv a svištění šípů, trocha ohně, všechno dohromady udělalo své. Útočník je přemožen a udolán. Obrovská úleva je vystřídána ohromením. Pavoučí tělo se mění v ohnivý sloup, který jak rychle vzplanul, tak i rychle pohasl, stráviv sám sebe. Ještě přehršel jisker a místo pavouka zůstává na zemi pouze vypálená skvrna.

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Družiníci právě unaveně vstupovali na travnatý půlkruhový palouk, pozvolna přecházející v les.
Zhruba uprostřed spatřili čtyři proutěné kuželovité chýše se slaměnými obloukovitými střechami, otvory nahrazujícími dveře obrácenými ke skalní stěně, která tvořila základnu půlkruhového půdorysu.. Na ní zaujal třímetrový otvor po obvodu ozdobený obrazci ze sítí. Při bližším prozkoumání zjistili, že jsou to dřevěná vrata s ohromnými petlicemi vedenými přes celou jejich plochu, bez kliky a zámku, jenž vpodstatě tvoří střed obrovské stylizované pavučiny.

V rozpacích si prohlíželi nový objev, znechuceně šlapajíc v neskutečně velkém množství pavouků lezoucích všude po zemi okolo nich, když vtom odněkud od lesa přiletěl šíp a zasáhl Rogona. Panika. Zmatek. Výkřiky: "kryjte se" a "pozor" se celkem bezvýznamně rozplynuly prostorem. Opět zasvištění. Další šíp. Tentokrát padá k zemi Cuthbert.

"Je to prostě systematik," sykne Erik. Kitiara spolu s ním zamíří, zvuk napínaných tětiv naplní vzduch, šípy vyletí a zmizí kdesi v prostoru před nimi. Jurika soustředěná útočníkovým směrem, kouzelná formule nesoucí se ke stromům, kde tuší, že by mohl být ukryt.
Střelba ustává.

Pokud by družiníci mohli prohlédnout neprostupné křoviny topící se v podvečerním šeru, mohli by spatřit štíhlou vysokou postavu muže usazeného v sedátku upevněném na dlouhých lesklých vláknech, vznášejícího se plynulým houpavým pohybem mezi větvovím. Možná by je překvapil jeho klid, možná jeho podivná strnulost. Kdoví, možná, že by je to nepřekvapilo ani náhodou. Každopádně jeden neopatrný pohyb z jedné nebo druhé strany a ...

Všichni se shromáždili okolo nehybně ležícího těla, přerývaně oddechujíc. Muž mající na tváři vytetovaného pavouka nejevil známky života. Zahalen do hedvábného zeleného kabátu, v jehož lesku se odrážel okolní terén, bezvládně spočíval v trávě. Vedle něj si všimli povalujícího se toulce, z něhož se při pádu ze stromu vysypal jeho obsah. Kitiara zvedla jeden ze šípů a s překvapeným výrazem a otázkou v očích pohlédla na své přátele. Hrot šípu vypadal totiž velmi neobvykle. Měl tvar pavouka. Nepříjemné tušení naplnilo jejich mysl.
Jejich pozornost se rázem obrátila k Rogonovi a Cuthbertovi, kteří pobledlí zpola seděli zpola leželi stranou. Přisedli k nim a chvíli je jen pozorovali. Byli stále při vědomí, ale dobře jim zřetelně nebylo.
"Ty šípy je potřeba vytáhnout," prohlásil pojednou nezřetelně Rogon.
"Musíte je vytáhnout!" ozval se o něco důrazněji Cuthbert, který vzápětí ztratil vědomí.
Erik rázně odstrčil okolo shromážděné, přikleknul ke Cuthbertovi a šíp z břicha mu vytáhnul. Kitiara přiklekla z druhé strany k Rogonovi a taktéž vytáhla šíp. Její pohled se střetnul s Erikovým. Oba drželi v rukách šípy bez hrotů. Všichni strnule hleděli střídavě na šípy v jejich rukách střídavě na šípy s pavoučími hroty poházenými okolo ležícího maskovaného těla.

Aby toho nebylo málo, v dalším okamžiku Rogon zasténal a chytil se za ránu, která jej začala nesnesitelně pálit. Ohromeně zírali, jak z Rogonova těla vylézá malý černý pavouček a mizí kamsi do trávy.

"Rychle," vztyčil se náhle Rogon s lehce zakalenýma očima a zpoceným čelem. "Cuthbert," syknul. Popadnul dýku a doplazil se k omdlelému Cuthbertovi. "Světlo!" zasyčel a naklonil se nad bezvládně ležící postavou. Odkudsi se objevil plamen louče osvětlující prostor pod sebou. Jurika přiklekla za Cuthberta, s jistými obtížemi jej trochu přizvedla a vzala jeho hlavu do dlaní, v kterých ji pevně přidržela. Jedním či dvěma zkušeně vedenými pohyby Rogon rozřízl ránu na jeho břiše. Pak ponořil ruku do rány a vytáhnul z ní podobně vypadajícího pavoučka, podobného tomu, který pár okamžiků před tím vylezl z něj. Spolu s ním se vynořilo množství bílého odporného slizu. Chvíle soustředění a rána se pod Rogonovýma vztaženýma rukama pomalu zatáhla.

Za několik okamžiků se Cuthbert probral k vědomí. Chvíli nechápavě hleděl na přítomné, pak se přerývaně nadechnul: "jak tak na vás koukám, chtělo by to se někde utábořit," pronesl, pak unaveně zavřel oči.

Podívali se po sobě a lehce se usmáli. Den to byl opravdu dlouhý a proti odpočinku neměli námitek. A plahočit se někam dál teď skoro ve tmě nemělo smysl. Všichni najednou zatoužili po uklidňujícím a hřejivém ohni, u kterého by složili svá znavená těla.