Kapitola IV - Část II - Ztracený biskup

16. březen 2012 | 11.21 |
blog › 
Kapitola IV - Část II - Ztracený biskup

"To skutečně myslíte vážně? Opravdu věříte, že se vydáme do nějakých podivných končin jenom kvůli jistým prapodivným archeologickým zálibám nějakého nezodpovědného pomatence? Nasazovat krk jen tak pro něčí zábavu?" zalykal se rozhořčením Erik. Ostatní zamlkle postávali kolem něj a kolem shluku vesnicky oděných mužů a několika mužů v mnišských kápích. Všichni vypadali zaraženě a zamlkle.

"Nechtěli bychom ohrozit vaše životy, to v žádném případě," ozval se téměř nesměle jeden z přítomných mužů," také bychom vás o to nežádali, kdybychom neměli podezření a obavy o biskupův život a životy jeho průvodců, našich bratří," pravil jeden z mnichů. "Měli být zpátky již před týdnem,ale dosud se nikdo z nich neobjevil. Samo nebe vás nám posílá. Neodvracejte se, prosím a pomozte," dodal ještě.

"No, nebe necháme v klidu, dobrý muži," obrátil se k němu zamyšlený Cuthbert, tam si beztak poradí i bez nás," dodal téměř neslyšně. "Každopádně vám rádi pomůžeme. Opravdu vám rádi pomůžeme," zopakoval o něco důrazněji, lehce výhrůžně se obracejíc k zřetelně nesouhlasícímu Erikovi. Každopádně i na ostatních družinících byly vidět jisté pochybnosti. "Prosím, řekněte nám podrobnosti a my vyrazíme," řekl rozhodně a nekompromisně Cuthbert.

Kdosi kdysi prohlásil, anebo možná teprve prohlásí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Jurika o tom silně pochybovala, snažíc se najít co možná nejpohodlnější polohu v sedle. Jízda na koni jí nedělala příliš velké problémy, tedy do toho okamžiku, kdy doba pobytu v sedle nepřesáhla čtvrt hodiny a to, jak si asi dovedete představit, nebyl tento případ. Je až s podivem, jak je svět velký a jaké vzdálenosti člověk musí urazit, aby se přemístil z jednoho místa na druhé. Pokud ovšem rozumně vysvětlíme, proč že se vůbec dotyčný přemisťuje a nezůstává v klidu svého domova, sedíc u krbu pěkně v teple. Jelikož ale relativně teplé dubnové dny dávaly tušit, že většina krbů bude již dávno vyhaslých, dalo se i předpokládat, že cestovatelské sklony jaksi převáží nad zápecnictvím.

Družiníci se vydali západním směrem od vísky zvané Kamenice dále vpřed směrem k lesu. Alespoň zpočátku to byla cesta příjemná, udržovaná. Vzduch voněl předzvěstí léta. Bylo příjemné rozhlížet se a vnímat svěží, mírně zvlněnou krajinu, travnaté pláně rozkládající se podél cesty. Postupně, jak se přibližovali k lesu, stále více cesta před nimi zarůstala travou a rozličným býlím.

Pod nohama koní se motalo jakési chlupaté stvoření, vydávající zvláštní kníkavé zvuky, vzdáleně připomínající štěkot.
"Rogone," ozvalo se nevrle z Jörmova směru, "popadni si to svoje psí nedochůdče, nebo ti ho přišlápnu a bude pokoj."
"Teda, ty mě překvapuješ, Jörme," zasmál se Rogon, láskyplně pohlížejíc kamsi k zemi, kde se stvoření motalo. Už dlouho snil o tom mít nějakého psího kamaráda a během jejich čtyřměsíčního odpočinku na lesním statku se naskytla vhodná příležitost k jeho pořízení.

Ještě jednou se usmál na Rockyho, který právě okusoval konec provazu uvolněného z hrušky sedla a ucedil: "Kdyby něco takovýho prohlásil například Erik, nedivil bych se, ale ty?" zavrtěl hlavou a kouknul Erikovým směrem.

Všeobecně se vědělo, že Erik má ze psů celkem oprávněný strach. Během svého dětsví na něj jeden dost drsně zaútočil. Z tohoto střetu si odnesl velmi ošklivou viditelnou jizvu přes hrudník a ještě jednu, skrytou, kterou se snažil před světem všemožně ukrývat. Svůj neovladatelný strach ze psů. Vyrovnával se s tím dosud. V době nedávné pak zažil krušné chvíle s několika vébépéčky, neboli velkými bojovnými psy, jak jim přezdíval, která jim všem a jemu obzvlášť znepříjemnila život, takže se nebylo co divit, že nový přírůstek do družiny nevítal s nijak valným nadšením. I teď se na svém koštěti držel spíše stranou a byl nezvykle zamlklý.

Kitty, částečně aby se vyhnula hrozící roztržce, částečně ze zvědavosti, vzlétla na koštěti o něco výše a vydala se napřed obhlídnout situaci před nimi.

Ostatní pokračovali volným tempem kupředu. Zvolna se blížili k lesu, který před nimi na horizontu vytvářel v slunečním světle temnou a hrozivou siluetu. Jurika občas hvízdla na Brka, jenž se vznášel sluneční modravou oblohou, spíš že se chtěla ujistit o jeho přítomnosti, než že by mu chtěla bránit v jeho rozletu.

Zhruba za hodinu a půl dojeli k lesu. Stáli před vchodem do tmavého shluku stromů, odkud zavanul chlad. Koně neklidně přešlápli. Zřetelně se jim nechtělo opustit světlý volný prostor zelených plání. Ani družiníci nejevili žádné velké nadšení opustit sluncem prozářenou a proteplenou krajinu. Po delším váhání vstoupili do lesa. Cesta se zúžila a vše okolo nich ztichlo. Koruny stromů vytvořily vysoko nad jejich hlavami klenutou klenbu, která jen nepatrně propouštěla denní světlo. Pohltilo je lesní šero.

Zvolna postupovali dál. Nechávali se vést úzkou cestou zpola zasypanou suchým jehličím. Všude to vonělo hutnou těžkou lesní vůní. Koruny stromů se vysoko nad jejich hlavami lehce komíhaly v mírném vánku. Sesedli z koní a pomalu je vedli za sebou. Obestíralo je svíravé ticho, místy přerušované frkáním koní a jejich stísněným šepotem. Stromy okolo nich houstly. Jurika měla pocit jakoby se je snažily pohltit. Setmělo se.

Šlo se stále obtížněji. Juričina dřevěná noha zakončená dohladka opracovaným kolíkem místo chodidla se neustále bořila do kyprého podloží a Jurika měla co dělat, aby ostatním stačila. Po chvíli překvapeně zjistila, že zem pokrytá jehličím se hýbe. Zprvu se domnívala, že v potemnělém lese se jí jenom cosi zdá. Také ji již zmáhala únava, kterou by se dalo leccos vysvětlit. Po dalších několika krocích však zjistila, že její prvotní pocit byl správný. Po zemi se skutečně cosi velmi rychle pohybovalo a udržovalo s nimi směr.

Jurika zavolala na přátele před sebou. Zastavili se a pohlédli na zem. Ke své hrůze zjistili, že se opravdu hýbe. Okolo jejich nohou proudily desítky, snad stovky drobných tmavých nohatých tělíček.
"Pavouci?" pronesl do ticha nevěřícně Rogon. "Jak jsem si jich mohl nevšimnout?" dodal ještě téměř neslyšně. Během krátkého okamžiku se množství nohatých stvoření mnohonásobně zvýšilo.
"Měli bychom jít," prohlásil rozhodně Cuthbert. "Ať už vpřed nebo zpět. Ale měli bychom se dát do pohybu, jinak je za chvíli budeme mít všude," řekl ještě nevrle a setřásl pár pavoučích potvor z bot a z ramenou. Při té příležitosti jeho pohled zavadil o cosi, co upoutalo jeho pozornost. Otočil pohled vzhůru . Jurika jej zaznamenala a učinila totéž. Tiše polkla. Nad jejich hlavami se všude, kam oko pohlédlo, táhly propletence hustých pavučin. Zdálo se, že jich neustále přibývá.
"Rychle! Běžte!" ozvalo se do sílícího šustotu.
"Utíkejteee!" neslo se zšeřelým lesním tunelem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář