Pokud jste někdy ve svém životě delší dobu cestovali, mohli jste získat dojem, že jste zvyklí pohybovat se v nezvyklých prostředích, používat netradičních dopravních prostředků a čelit neočekávaným situacím. Mohli jste taktéž získat pocit, že během vašich četných cest vás už nemůže jen tak něco překvapit nebo zaskočit.
Dalo by se i předpokládat, že byste mohli být zoceleni i vůči té troše nepohodlí, která se vždycky, ať chcete či nikoli, objeví a znepříjemní vám váš pobyt během cest.
Ale nezoufejte, dobrodruhové, takové štěstí jako že by vám mohly podobné aktivity zevšednět, vás nemůže jen tak potkat. A pak, mohla by to být i docela nuda, ne?
Jurika si za onu poměrně dlouhou a pro ni samotnou obtížně určitelnou dobu, kterou strávili na cestách, zvykla poměrně značně na všelijaká překvapení a prapodivnosti, s nimiž měli tu čest se setkat a jimž do značné míry úspěšně čelili.
Ano, i na úskalí v podobě hladu, žízně, mokra v botách, pokud jsou k dispozici boty, jichž se to může týkat, i na absenci různých končetin si časem, ačkoliv je to s podivem, víceméně zvyknete.
V okamžiku, kdy se vám vše začne zdát být běžné a všední a jaksi příliš známé, bude pravděpodobně konec. Diskutabilní ovšem je, jakého charakteru by ten konec mohl být, ale nechme nyní tuto otázku stranou a vraťme se k původnímu tématu a tím, pokud mě paměť neklame, byly slasti a útrapy smyslem cestovatelského života dobrodruhova.
Připusťme, že se Jurika vpodstatě necítila být dobrodruhem. V tom případě dostanou tyto úvahy až jakýsi pitoreskní nádech.
Pokud by vás zajímalo, co toto komické slovo znamená, obraťte se, prosím na jakéhokoliv lingvistu, který bude mít dostatečnou trpělivost se vámi a vašimi všetečnými dotazy zabývat. Já zde toto slovo uvádím jednoznačně proto, že mi při jeho zvláštní zvukomalbě naskakuje husí kůže.
Ale neodbíhejme.
V podstatě se Jurika snažila uchovat si v sobě jakési tušení konečnosti s cílem podržet v sobě onen prvotní úžas, strach, překvapení a pohlížet na vše prožívané oním prismatem prvotní zkušenosti, prvotního prožitku.
To víte, když vám nějaká obluda v podobě obrovského broučího nenechavce uštípne nohu pod kolenem poprvé, je to šok. Rázem se změní celý dosavadní život. Začnou vás napadat otázky související se životem a smrtí. Jako například, jak upotřebit ty úžasné červené lodičky s tím naprosto jedinečným vysokým podpatkem, po kterých jste tak nekonečně dlouho toužily a které jsou vám nyní na dvě věci, protože na podkolení alespoň jednu z nich prostě nenarvete, ať byste se třeba rozkrájeli. Nebo, jak okouzlit vyvoleného vašeho srdce ladnými pohyby roztáčeného valčíku, když se vám jaksi nedostává potřebného vybavení k oněm ladným pohybům, apod.
Když se vám něco podobného stane podruhé, myslím tím uhryznutí končetiny v podkolení samozřejmě, je to normálka, těžká zívačka a vás už to ani nepřekvapí. Snad jen ucedíte mezi zuby: "a jejda, zase jedna noha v p......," a možná že ani to ne.
Jednoduše řečeno, naši staří známí dobrodruhové byli opět na cestě. U srdce je hřálo vědomí jejich společenské prospěšnosti bohatě podporované cinkotem plných měšců, hlavou jim ještě doznívaly týdny strávené v poklidu a relaxaci na lesním statku kousek za Ife a plni nových sil a dychtivého odhodlání a očekávání se vrhali vstříc dalším dobrodružstvím a svěřeným úkolům.
Všude okolo se rozlévala všudypřítomná tma. Dorážela na ně svými poťouchlými triky v podobě stínů a rádoby strašidelných tvarů, jež na sebe braly okolo rozmístěné stromy a křoviska.
Jurika si uvědomila, že ačkoliv se takhle nocí kodrcala už poněkolikáté, stále se děsí okolních stínů, stále se bojí všeho, co na ně u cesty může číhat, ať už je to cokoliv a stále jí dřevění zadek vlivem houpavé jízdy na hřbetu kobylky Elchir. No, prostě dobrodruh k pohledání. Alespoň v tomhle mohla cítit jisté uspokojení, že je vše při starém. Žádné novoty, žádná překvápka. Pokud by si mohla vybrat, úplně nejraději by teď seděla na břehu řeky Lučné a pozorovala by vodu se všemi jejími stíny a světly, její pableskující proměny a to by jí k štěstí docela stačilo. Místo toho...
Skupina jezdců na koních v čele s Cuthbertem se právě blížila rozlehlou travnatou plání k zhruba dvě míle vzdálenému lesíku. Vrcholky stromů před nimi měsíc skrápěl stříbřitými krůpějemi světla a protrhával tak ještě před chvílí ležící neproniknutelnou temnotu. Vzduch prosycený svěží noční vůní se chvěl mírným vánkem.
Jezdci i koně téměř padali únavou, hledali vhodné místo k utáboření, když tu daleko před nimi zaslechli jakési kovově znějící zvuky. Vydali se tím směrem. Posléze vyjeli na kopec. Rozhlédli se. Před nimi na konci pozvolna se svažujícího svahu zahlédli ze tmy vystupující pestře světélkující siluetu vozu a plamínky loučí. Sluchem rozeznávali ony kovově znějící zvuky. A ržání. Ržání splašených koní. Tento znepokojující zvuk se neustále přibližoval.
Jen tak tak uskočili. Dva splašení koně proběhli tryskem okolo nich, táhnouce zbytky postrojů za sebou. Zmizeli kdesi ve tmě za nimi. Družiníci chvíli stáli a rozdýchávali leknutí. Vzápětí Cuthbert zavelel. Následovali jej. Pobídli koně a začali obezřetně sjíždět z kopce dolů směrem k vozu.
Okolo něj postával nerovnoměrně shromážděný shluk postav s rozličnými kovovými předměty v rukách. Skutečné zbraně z nich držel málokdo. Většinou to byly různé tyče, pohrabáče, a podobně. Dobrodruhové neviděli příliš dobře, pouze tak, jak jim dovoloval svit měsíce a louče sem tam rozmístěné v prostoru. Nemohli si ale nevšimnout strachu a obranných postojů lidiček před sebou. Ty bytosti skutečně něco k smrti vyděsilo a oni tu stáli, tisknouc se k sobě se strachem, ale i s pevným odhodláním se bránit, ať už by to bylo cokoliv.
Cuthbert popojel o něco blíže k vozu. Opatrně jej následovali. Z hloučku vystoupil vysoký muž a vyšel jim vstříc. Ještě dříve však, než mohl cokoliv říct, ozvalo se vzduchem zasvištění a vzápětí muž padl k zemi s šípem v hrudi. Ozvaly se výkřiky zděšení a srdceryvného nářku, sténání raněného.
Jurice se lehce zatmělo před očima. Už to zase začíná, napadlo ji a mimoděk skryla obličej v dlaních. Její kobylka Elchir nervozně přešlápla na místě. Vzchop se, přistihla se Jurika, jak hlasitě promlouvá sama k sobě. Čtyři měsíce, které strávili relaxací a odpočinkem, udělaly své. Zajisté splnily svůj účel. Byli odpočati a plni nových sil jak fyzických, tak i duševních. Ale zároveň umožnily Jurice odvyknout si těmto situacím plných nebezpečí.
Vzduchem prosvištěl další šíp. A pak znovu a znovu. Zvedla hlavu a rozhlédla se. Do křiku vyděšených lidiček a svištění šípů se přimíchávalo ržání a podupávání vzpínajících se koní, stroze znějící hlasy družiníků domlouvajících se o nastalé situaci, zvuky tasených zbraní. Pak už jen zahlédla Rogona s Jörmem vzdalující se na koních s meči v rukách směrem ke křovinám, odkud vylétávaly šípy a kde se s velkou pravděpodobností skrývalo blíže neurčitelné množství útočníků. Erik s Kitiarou se vznesly na svých košťatech. Cuthbert seskočil z koně a přikleknul ke zraněnému.
Jurika zapátrala pohledem nejprve ke křoviskám, pak sklouzla po tvářích kousek od ní stojících hobitů. Nedůvěřivě si ji prohlíželi. Pak v jednom krátkém okamžiku zaslechla šustot křídel a povětří ožilo podivnými tvory vzdalujícími se rozednívající se oblohou.
Od toho okamžiku, kdy se Jurika vlivem podivných okolností vydala hledat do neznáma své blízké, kteří byli uneseni neznámými zlotřilci, měla možnost vidět a zažít věci a situace zvláštní, neobyčejné, ba některé z nich i strach nahánějící.
Podivní opeřenci, kteří vylétávali z přilehlých křovisek a kteří jen opravdu málo připomínali skutečné ptáky, které jediné by člověk očekával vznášet se v povětří, jen rozšířili tuto bizarní směsici podivuhodného, občas až těžko uvěřitelného.
"Až budu něco z toho někdy vyprávět u nás doma, těžko mi někdo z nich uvěří alespoň polovinu z toho všeho," napadlo ji v duchu.
Před očima se jí opět vynořil obraz podivného stvoření, které nejvíce asi tak připomínalo obrovitého pštrosa s velkýma masivníma nohama, mohutnými křídly a drobnou, téměř až zanedbatelnou hlavou s ošklivě zahnutým zobanem.
Poslední ze skupiny pěti, šesti takových stvoření vystoupil právě z jednoho křoviska, za nímž se ukrýval, dvěma dunivými nášlapy a zároveň mocným máchnutím mohutných křídel vskočil na travnaté prostranství a vznesl se i se svým jezdcem do vzduchu, následujíc své druhy. Prostor se rozechvěl ošklivým a pronikavým výkřikem, drobná rudá očka opeřence se zablýskla a stvoření se vzneslo do vzduchu. Ještě na okamžik bylo možno zahlédnout jezdce sedícího na jeho zádech mezi křídly a za chvíli je již pohltila temná obloha.
Ještě teď zněl Jurice v uších ptačí výkřik plný nespoutané a děsící kakofonie.
To bylo včera. Nyní byli na cestě do blízké vesnice, kam původně směřovala i ona směsice vystrašených lidiček před tím, než byly přepadeni a jimž Cuthbert jménem celé družiny nabídl doprovod a ochranu. Pestře pomalovaný vůz Kočovné divadelní společnosti Utana Pištima těžkopádně drkotal po prašné cestě. Pomalu, ale jistě se blížili k vesnici jménem Kamenice.