Travolezec | Kapitola I - Část V - První setkání - Erik

Nešli příliš rychle, neboť byla již opravdu docela tma. Vidět bylo sotva tak na to, aby si nezakopli o vlastní nohy..

Po nějaké chvíli skutečně dorazili ke stavení, které se krčilo poblíž cesty. Nevypadá příliš vábně, napadlo Juriku. V duchu pokrčila rameny a rázně vykročila za svým společníkem, který se již hrnul do dveří.

Jakmile vstoupili, veškerá kuráž ji však opustila. Hospoda byla relativně plná. U stolů posedávalo přehršle hostů, víceméně lidí. Aniž by to měli v úmyslu, rázem se stali středem pozornosti.

'Hej hostinský, hosti ti přišli a nějací nóbl,' rozlehlo se ironicky lokálem. Halas, který se ozval z míst, kde seděla skupina vojáků, byl doprovázen hurónským smíchem a dalšími více či méně rádoby vtipnými poznámkami na účet právě příchozích.

V rozpacích se Jurika podívala na svého společníka. Toho ale podobné poznámky naprosto nezaskočily a naprosto suverénně si to namířil k nejbližšímu volnému stolu. Následovala jej.

Bohužel museli projít kolem stolu vojáků, což se ukázalo jako docela slušný problém. Ne, že by byla Jurika nějaká citlivka. Domnívala se, že leccos vydrží a jen tak něco jí nerozhází. V podobných situacích si ale příliš nelibovala a tudíž vykročila s jistými obavami. Ty byly bohužel opodstatněné.

V okamžiku, kdy míjeli vojáky, jeden z nich se natáhnul a se slovy: 'tak, co kočičko, jak se vede,' se po ní začal sápat.

Vše, co následovalo potom, se seběhlo příliš rychle na to, aby to mohla Jurika zaregistrovat nějak konkrétněji, natož nějak zareagovat.
Každopádně vojákovy upocené ruce, lascivní výraz v obličeji a lehce vulgární poznámky promísené chechtotem ostatních rekrutů nenechaly Juriku na pochybách, že problémy budou,...

V okamžiku, kdy si jí drzoun přitahoval na klín, zaregistrovala periferním viděním postavu jiného vojáka.
'Tak to by stačilo, Kočkine,' zvedl se a vykročil směrem k nim.

Atmosféra zhoustla potlačovaným napětím. Chvíli to vypadalo, že si ti dva dají do zubů, posléze se ale Kočkin dal do nuceného smíchu, Juriku hrubě odstrčil a začal se plácat do kolen, přičemž se pořád smál a smál.
'Ale, žes mi to sežral, co?' slzel smíchy Kočkin. 'Kamaráde, chvíli si fakt vypadal, že by ses pral,' stále slzel smíchy. 'Kvůli takové...,' ušklíbnul se směrem k Jurice.

Ta, neohlížejíc se ani vpravo ani vlevo, doklopýtala celá rudá k volnému stolu.

Atmosféra se pozvolna zklidňovala, všichni přítomní se vrátili k vlastním záležitostem, hospodský kolorit se vrátil do vyježděných kolejí.
Jurika, sedíc u stolu, se také pomalu uklidňovala, rozhlížejíc se zvědavě po lokále. Občas zachytila zvědavý pohled od vedlejšího stolu, ale nevěnovala tomu příliš velkou pozornost.

Poté, co se u nich zastavil hostinský a přinesl jim cosi k pití, ponořila se do vlastních myšlenek. Co se děje kolem ní, v tu chvíli nevnímala. Když o tom pak přemýšlela, napadlo ji, že by měla být obezřetnější, ale události nedávných okamžiků byly příliš překvapivé a překotné .

Z přemítání ji posléze vytrhnul hlas.
'Můžu si přisednout?'
Voják stojící u jejich stolu vypadal, že by si skutečně potřeboval sednout. Zajímavou, do jisté míry i pěknou, ale unavenou tvář naplňovaly jisté obavy, nebo starosti.
'Máte za sebou dlouhou cestu?' optal se Juričinin společník, jakoby jí četl myšlenky a přistrčil k neznámému židli.
Byl to ten z vojáků, který před chvílí Jurice pomohl v oné patálii s Kočkinem.
'No, jsme na cestě z Ife,' vyhýbavě odpověděl . 'A mimochodem , jmenuju se Erik.'
'Pěkný jméno a docela snadno zapamatovatelný. To se o tom mým nedá zas až tak říct. No, já jsem Ziusudra,' představil se Juričin společník, 'a dělám do umění,' lehce se zapýřil a tanečně rozvlnil, naslouchaje pomyslné hudbě.
Následně se oba otočili směrem k Jurice s otázkou v očích:
'a ty se jmenuješ jak ?'
'Jurika,' hlesla téměř jen na půl úst.
'Hmm, zvláštní jméno, ale taky docela pěkný,' hlesl Ziusudra a hleděl si dál svého džbánku.

Chvíli bylo ticho, pak se nechal slyšet Erik:
'A vy se tu berete odkud?'
Podívali se na sebe a Jurika zlehka pokrčila rameny. Nemohla říct, že by k Erikovi cítila nedůvěru, ale sdělovat vpodstatě neznámému člověku, čím v poslední době prošla, se jí jaksi nechtělo. A to i přesto, že jí velmi pomohl.

Nicméně Ziusudra se vpohodě rozpovídal o svých cestách a o svém pohnutém osudu. Vypadal docela spokojeně, jak tak seděl a rozprávěl. Jakoby vítal příležitost pobýt chvilku ve společnosti naslouchajících. Zmínil se o tom, že pochází z malé vesničky kousek nad Elšumou, o své milované mamince, kterou musel opustit, protože v rodné vesnici už nemohl vydržet pro zášť vesničanů, kteří mu dávali patřičně najevo, že mezi ně nepatří. On po matce člověkem, po otci elfem. Při zmínce o otci lehce zaskřípal zuby a otřásl se potlačovaným hněvem.

Juriku to překvapilo. Rysy Ziusudrovy doteď příjemné a milé tváře zhrubly a ztvrdly, v očích se zablýsklo ocelovou šedí. On sám si pravděpodobně uvědomil tuto změnu. Lehce si odkašlal, usmál se a jakoby omluvně začal vysvětlovat:

'No, nemám ho rád. Asi není zlý. Kvůli matce jsem se snažil najít si k němu vřelejší vztah, ale příliš příležitostí mi k tomu neposkytl. Třebaže ho matka velmi milovala, on se rozhodl jinak. Odešel. Vesnice, odkud pocházím, mu byla příliš malá. Nezáleželo mu zřejmě na ničem jiném, než aby se mohl svobodně nadechnout a věnovat se svému umění a k tomu potřeboval volnost. Ženu s malým děckem k tomu nepotřeboval. Odešel a taky dobře,' odfrknul si Ziusudra a zhluboka se napil.

'No a já jsem teď taky na cestě. Sám. Nemám rád lidi. Je to pěkná pakáž, která mému umění vůbec nerozumí,' ušklíbnul se a pohrdlivě rozhlédl po lokále. 'To jsem se už asi zmínil, že tančím a trochu fušuju i do divadla? Inspiroval mě k tomu jistý Utan Pištim, potulný umělec. V jeho šlépějích vpodstatě pokračuju. Pokud tedy najdu dostatečně vyspělé publikum, které ocení mé nadprůměrné výkony, pak se rád o své schopnosti podělím.' Nikdo kromě Juriky a Erika nevěnoval jeho řečem valnou pozornost, jenom u jednoho z blízkých stolů se ozvala uštěpačná poznámka:

'No, to určitě. Nedávno se tu producíroval a ještě teď z toho mám osypky. Ale ten pohled, jak ryl hubou v zemi před hospodou, kam jsme ho poté vyhodili, ten mi to utrpení stonásobně vynahradil.'

Jurika jukla na Ziusudru, co on na to, jestli to bude nějak komentovat, ale ten si toho snad ani nevšiml, zaujat svým vyprávěním. Možná, že by pokračoval až do úplného vyčerpání, kdyby ho Jurika nepřerušila.

'Ty bys nám nechtěl povědět něco o sobě a o svých cestách?' zeptala se obracejíc se k Erikovi.

Ten se lehce zachmuřil. Podíval se na Juriku, pak obezřetně pohlédl směrem ke stolu, kde posedávali vojáci ponořeni do halasného hovoru. Lehce si povzdechl a pak odvětil:

'A co by tě zajímalo?'

Juriku to trochu zaskočilo. Mlčky pokrčila rameny s nevyřčenou otázkou na rtech. Když se ti mluvit nechce, nebudu naléhat, pomyslela si. Třeba bude ještě příležitost k rozhovoru.

Zřejmě bylo patrné na co myslí, protože se Erik nechal slyšet:

'Nemusíš se hned urážet.'

Jurika na něj úkosem pohlédla. I Ziusudra zpozorněl. Chvíli tak tiše na sebe hleděli.

'No, cestuju s touhle bandou,' kývl hlavou směrem k vojákům. Není s nimi žádná velká zábava, ale jednak nemám moc na výběr a jednak je to relativně bezpečný. Přemisťujeme se z Ife do posádkového města Elšumy. A co tam, to se teprve uvidí. Každopádně nás tam očekávají, máme se hlásit hned, jen co tam dorazíme. Trochu se zarazil, jakoby přemýšlel, jestli toho náhodou neprozradil příliš.

Prohrábl si rukou zrzavou kudrnatou kštici a významně se odmlčel.

Jurika chvíli přemítala, zda oním posádkovým městem není náhodou ono město plné světel, okolo kterého projeli chvíli před tím než se jí podařilo utéct svým únoscům. Následně vyrukovala se svým příběhem. Oči se jí začaly lesknout potlačovanými slzami až v samotném závěru.

Erik se zamyslel a pak přišel s překvapivou nabídkou.

'Nepotřebovala bys pomoct? Dalo by se zařídit, abych byl pověřen sledováním těch parchantů,' dodal sebevědomě.

Jurika jen tiše polkla a pohlédla do Erikových smaragdově zelených očí.

'No, proti bych asi nebyla,' šeptla zaraženě.

Těsně před tím, než je hostinský vyhodil s naprosto trapným a nepřijatelným odůvodněním, že zavírá, se tedy dohodli na tom, že se k nim Jurika se Ziusudrou přidají a vyrazí společně směrem do Elšumy.

Juriku naplňovaly protichůdné pocity. Jednak se obávala přiblížit se opět k místu, které jí připomínalo její únosce, také měla ještě v živé paměti situaci s Kočkinem. Na druhou stranu se jí nechtělo pokračovat samotné. Když se ale podívala na Erika a Ziusudru, musela nakonec uznat, že lepší společnost na cesty by jen stěží hledala.