Příjemně vytopená místnost venkovského domu. Půltucet měkkých, pohodlných, polstrovaných židlí rozmístěných v půlkruhu poblíž sálajícího krbu, jehož teplo příjemně rozehřívalo promrzlé končetiny dobrodruhů na nich usazených. Měli toho hodně za sebou a byli znaveni. Velmi, velmi znaveni. Jurika se dokonce nemohla zbavit zvláštního vnitřního pocitu, že se té podivné únavy asi už nikdy nezbaví. Každopádně sedět pod střechou sice prostého, ale pohodlného domu, v teple, s kouřícími šálky jakéhosi vábně vonícího nápoje, bylo velmi uklidňující a všichni si tohoto poklidu, pro ně tak neobvyklého, vychutnávali.
V popředí na křesle seděl muž mírně prošedivělých vlasů, zajímavé tváře, z níž vystupovaly výrazné tmavé oči.
Zamyšleně upíjel z šálku, chvílemi tiše hleděl do znavených tváří kolem sebe.
"Vy tedy říkáte, že radní Corleon je zapleten do podivné a záhadné smrti unesené komtesy Miy? Neuvěřitelné! Radní Corleon! Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo.
Hmm, komtesa mrtvá. Corleon neznámo kde. Pořád tomu nemohu uvěřit!"
Dobrodruhové hleděli do mírné a upřímně zděšené tváře druhého radního Modrovouse, jehož kontaktovali po svém příjezdu do Ife. On si s nimi, pro ně z poněkud záhadných důvodů, dal schůzku tady, na odlehlém místě kousek za městem, aby zde probrali a ukončili celou záležitost, týkající se zmizení komtesy.
Před chvílí mu vylíčili události předešlých dnů a nyní tiše čekali, co bude dál.
"Každopádně," pokračoval po krátké odmlce Modrovous, "tím se leccos vysvětluje. Myslím tím dění v paláci v posledních několika týdnech. Měli byste asi vědět, že vévodovi Olasovi se v posledních dnech značně přitížilo a jeho stav se neustále horší. Lékař je u něj v podstatě ve dne v noci a očekáváme to nejhorší. Pokud je něco pravdy na tom, co jste mi právě sdělili, v jeho uzdravení příliš doufat nemůžeme. Pokud tedy Corleon disponuje jistými magickými schopnosti, čemuž vše nasvědčuje a pokud si nějakým způsobem vévodu podrobil, znamená to tedy, že čím více se bude od Ife vzdalovat, tím bude vévodovi hůře, chápu to dobře?" obrátil se na přítomné.
"Bohužel, je tomu tak, pane radní," odvětil Cuthbert, když se nikdo jiný neměl k řeči. "I když je to poněkud složitější, než by se mohlo zdát. Nevím ale, jestli bych vás měl zatěžovat nějakými rozsáhlejšími výklady tohoto druhu," dodal ještě směrem k zamyšlenému radnímu.
"Jedno ale nechápu," ozval se opět Modrovous jakoby sledoval pouze tok svých vlastních myšlenek. "Takové energie, úsilí a tvůrčí invence jste vložili do záležitosti pro vás naprosto cizí. Povězte mi, co vás vedlo k tomu, v celé této pro vás naprosto neatraktivní věci se angažovat?" pohlédl se zvědavostí v očích na ně.
"To víte, my už jsme prostě takoví dobráci," šeptnul si naštěstí spíš sám pro sebe Rogon. Modrovous zřejmě jeho rádoby vtipnou poznámku nezaslechl, nebo pokud ano, nedal to na sobě znát.
Cuthbert si poněkud nervozně odkašlal, pak zalovil ve své brašně a vytáhnul odtamtud listinu, v níž přátelé rozpoznali královský pověřovací glejt.
Modrovous tiše polknul, rozpoznav královskou pečeť. "To samozřejmě mnohé vysvětluje," dodal ještě.
"No, město a vévoda a vůbec my všichni jsme vám samozřejmě vděčni za vaši pomoc a kromě jisté finanční satisfakce bychom vám rádi vyšli maximálně vstříc. Nemohl jsem si nevšimnout, že jste utrpěli i velmi závažná, ehm zranění," pohlédl s účastí na Erika, Rogona a Juriku. Ta se v rozpacích trochu zarděla. "Proto bych vám rád nabídnul i možnost odpočinku a kvalitního lékařského ošetření . V možnostech města je i vytvoření určitého zázemí, abyste mohli nabrat nových sil k vašim dalším cestám. Prosím, přijměte tuto mou nabídku a buďte našimi hosty na jak dlouhou dobu budete chtít a potřebovat, neboť...."
Modrovousova slova se pojednou Jurice začala vytrácet a její pozornost se začala obracet jiným směrem. Před očima se jí začal objevovat jeden obraz za druhým, začaly se vynořovat s takovou samozřejmostí jakoby se odehrávaly v tom okamžiku a ne před několika málo dny.
Noc. Jízda na saních noční krajinou.
Ujeli několik mil. Pak museli zastavit. Všude byla tma tmoucí. Nebylo vidět kam jedou a byli smrtelně unavení. Tak hrozně moc si přáli být pryč,co možná nejdál, že si neuvědomili pošetilost svého počínání. Zastavili tedy, rozhodnuti přenocovat. Uložili se částečně v prvních saních, částečně pod nimi, kam rozložili velkou plachtu. Druhé saně byly totiž trvale obsazeny a využít je nemohli, neboť na nich přepravovali Miyno tělo.
Uložili se. V uplynulých dnech toho zažili až příliš překotného a nebezpečného, mnoho toho taky nenaspali, proto netrvalo dlouho a všichni tvrdě usnuli. Jakpak taky ne. Připadali si bezpečně daleko od toho příšerného baráku a všech těch překvápek. Ale jak se docela nedávno zmínil Cuthbert, všechno je relativní. A oni měli dostat další příležitost přesvědčit se o tom.
Uprostřed tmy se ozvalo příšerné vytí a štěkot psů z jejich psího spřežení. Zburcovalo je to ze spánku. Rogon vyběhnul do tmy. Ostatní se vymotávali z přikrývek. Cuthbert s Jurikou přivazovali psy k postrojům. Pak temnotu a její ticho rozřízl Rogonův výkřik: "Brouk! Hej,.....pomooc!" Vzápětí ticho. Jurika nepřemýšlela. Rozběhla se za hlasem. Ještě stihla popadnout louč a utíkala, co jí nohy stačily.
Po několika sázích spatřila obrovského masivního brouka útočícího kusadly na Rogona. Musel to být jeden z obřích brouků, kteří obklopovali alchymistův dům a kteří se rozutekli po okolí, když byla přerušena síla, držící je uvnitř ohrady.
Rogon stál s mečem v nápřahu před ním. Seknul, meč se ale neškodně svezl po jeho krunýři. Ozval se výhrůžný zvuk broučích obřích kusadel. Jurika doběhla právě v okamžiku, kdy se brouk Rogonovi už už zakusoval do těla. Bezmyšlenkovitě napřáhla ruku a roztřeseným hlasem pronesla slova kouzelné formule: "Artak bárak!" Z jejích prstů vyšlehly modravé záblesky, které rozzářily okolní temnotu a rozprskly se o broučí hlavohruď. Brouk se zastavil uprostřed pohybu a pootočil se Juričiným směrem. Zřetelně nezraněn se dal do pohybu. Jurika vyjekla a v návalu paniky začala couvat. Škobrtla a upadla. Louč jí při tom vypadla z ruky. Pak se nad Jurikou objevila obrovská kusadla .
Těžko říct, co bylo první, co byla Jurika schopná vnímat. Zda hlasité křupnutí, odporný zvuk kusadel, jak oddělovala Juričinu nohu v podkolení, nebo příšerná vše pohlcující bolest. Před očima se jí zatmělo, všechno se v ní sevřelo a ona tam jenom ležela neschopna jakéhokoliv pohybu. Doširoka rozevřenýma očima zírala vzhůru k nebi, ale neviděla. Neviděla ani koruny stromů ani nebe plné příslibu blížícího se úsvitu. Trvalo to nekonečně dlouho. Z milosrdných mrákot jí však vyburcoval hluk zápasu. Probrala se a s hrůzou si uvědomila, že její noha, napůl uhryznutá a svíjející se v bolestivých křečích je stále ještě v broučích kusadlech.
Pak zahlédla Rogona sekajícího po útočníkovi. Další vlna bolesti dolehla k jejímu vědomí, když se kusadla opět sevřela. Následně ji brouk pustil. Ještě napůl omráčená bolestí se Jurika pokusila opět zmobilizovat své magické schopnosti. Bolest ale převážila a nepodařilo se jí natolik soustředit, aby byl pokus úspěšný. V zoufalství vytáhla svůj krátký meč a jelikož brouk byl stále ještě vpodstatě nad ní, celou svou silou ho zespodu bodla. Ozval se ošklivý pisklavý zvuk. Zpola ležící Juriku zalila vlna žlutozeleného slizu. Ještě před tím, než meč vytáhla a s vypětím všech svých zbývajících sil bodla znovu, zaregistrovala okolo sebe pohyb ostatních přibíhajících . Erik a Kitiara střílející z luku. Cuthbert ohánějící se po umdlévajícím Rogonově boku mečem. Pak se k Juričinu vědomí donesl Rogonův výkřik plný bolesti. Později se dozvěděla, že přišel o ruku pod ramenem.
Vše další se seběhlo ve sledu rychle po sobě jdoucích akcí. Předně, Rogon s uhryznutou rukou padající do bezvědomí. Svištění šípů a zvonivý zvuk Cuthbertova meče odrážejícího se od broučího krunýře. Prostor naplňující zvuky zápasu, do nichž se přimíchávají zvuky vytahovaných Erikových šavlí. Brouk jakoby v leknutí zacouval a zaútočil na Cuthberta. Toho využil Erik ke svému akrobatickému kousku, kdy vyběhnul po Cuthbertových zádech, vyskočil na broučí hřbet, zasadil dvě rány a ladně seskočil zpět dolů. Kousek, který předveden za jiných okolností, vysloužil by si jistě mohutný potlesk. Takhle trochu zaniknul v chaosu svádějícího zápasu. Mezitím se brouk pootočil, přičemž přišlápnul zpola ležící Juriku, majíc její krátký meč stále v těle. Následně se Kitiaře, Erikovi a Cuthbertovi podařilo brouka udolat. Ten se zpola svalil na Juriku, rukojeť jejího vlastního meče jí vrážejíc do hrudníku. Náraz to nebyl zas až tak silný. Stačil ale k tomu, aby jí vyrazil dech. Nitro jí zaplnila ostrá pichlavá bolest, která sílila při každém Juričině pokusu o nádech. Po několika bolestivých minutách trvajících z Juričina pohledu celou věčnost se podařilo přátelům brouka přizvednout tak, aby se mohla všemi svými zbývajícími silami odsunout z jeho dosahu. Pak upadla do milosrdného bezvědomí.
..."tak tedy," donesla se k jejím uším opět Modrovousova slova, " jak už jsem řekl, tato usedlost je vám plně k dispozici. Načerpejte zde nových sil," dořekl a zvedl se k odchodu.
Jurika zamrkala, uvědomujíc si opět vyhřátou místnost a pohledem bezděčně sjela k spodnímu lemu šatů tam, kde se za normálních okolností rýsují kotníky a špičky bot a povzdechla si. Rozhlédla se po přátelích, kteří se právě zvedali ze svých židlí, aby se rozloučili s odcházejícím radním Modrovousem, který jim ještě jednou přátelsky pokynul . Smutně se usmála, protože na všech se podepsalo strádání dnů předcházejích. Jak tam tak stáli, špinaví a unavení, klouzala pohledem po každém z nich. Statná Jörmova postava, nyní trochu přihrbená, opírající se obrovskou dlaní o opěradlo židle. Štíhlá ztepilá Kitiara, z jejíž krásné a něžné tváře pohlížely unavené oči, pod nimiž se začínaly rýsovat tmavé stíny. Erikova mladistvá a příjemná tvář nyní poznamenaná únavou a přestálým nebezpečenstvím, na níž by jen velmi dobrý pozorovatel zaregistroval absenci obou ušních boltců, památku to na zápas s bahenním netvorem.
Rogonova urostlá postava, na níž na první pohled upoutal prázdný rukáv jeho haleny a Cuthbert, v jehož tváři bylo možné číst touhu po osamoceném usebrání se.
Jak to tak vypadalo, čekaly je nyní dny plné odpočinku. A upřímně, opravdu je potřebovali.