Travolezec | Kapitola III - Část XXXI - Komtesa Mia osobně

Tma a vlhké lepkavé dusno. Těžký vzduch, který se nedá dýchat. Ruce roztažené a tápající podél tmavých slizkých stěn. Strašlivá úzkost, drtící vnitřnosti s tou neochvějnou jistotou, že nebezpečí byť pouze tušené si vás vždycky najde. Když ne hned teď, tedy později. Bytost chycená v pavučinách svých představ a vidin, tápající na pomezí snu a reality, netušíc, kterým směrem vede ta správná cesta, cesta ke světlu.

Oči otevřené v jednom strašlivém momentu procitnutí zírající do neproniknutelné tmy. Ze tmy vystupující tvář. Tvář zrůzněná a pokřivená strachem a zlobou a jakousi nenávistí nejen ke všemu živému ale i k sobě samotnému. Výkřik hrůzy z právě prožitého děsivého snu. Noční můra naplněná děsem a úzkostí. Jedno mocné nadechnutí.

Jurika se prudce posadila a přerývaně dýchala. Očima doširoka rozevřenýma hleděla do tmy na jedno místo a snažila se uklidnit. Šlo to špatně. Pořád si nemohla zvyknout na děsivé sny, které ji zvláště v poslední době provázely a naplňovaly okamžiky spánku. Nikdy však nebyly tak hrůzné jako tentokrát. Ještě jednou se zhluboka nadechla a setřela si slzy mimovolně kanoucí po tvářích. Mimoděk si prohrábla rašící porost na hlavě a rozhlédla se vnitřkem vozu, kde si ustlala k improvizovanému odpočinku.
Probírajíc se z ošklivého snu povšimla si stínu v koutě. Zamrkala a snažila se rozkoukat. Naštěstí vyšel měsíc, jehož stříbřité světlo rozhánělo temné stíny. To je přece Erik, uvědomila si s úlevou. V okamžiku, kdy se chtěla odvrátit, zaujalo ji však cosi neurčitého, co ji přimělo vrátit se pohledem k podivně zkroucené Erikově postavě.

Naklonila se nad něj. Otočila jej tváří k sobě. Pohlédla do bílého Erikova obličeje, změněného k nepoznání. Z jeho tváře se na ní dívaly jeho doširoka rozevřené oči. Ne, uvědomila si Jurika. Nedívaly se na ní, ale skrze ní. Zatřásla s ním. Jednou, dvakrát. Erik se zachvěl, pak se se zasténáním probral. Zmučeným pohledem se zadíval do Juričiny tváře. Jeho obličej se stáhnul do bolestivé grimasy a syknul: "moje hlava, asi se mi rozsko...," nedořekl a zhroutil se v další bolestivé křeči.

Jurika vyskočila ze saní. Musí něco udělat. Zmocnilo se jí podivné tušení. Pokud to bylo to, co si myslela že to je, potřebovala čas. Trochu času. Ale ten neměla. Ruku v ruce se sílícím podezřením se objevila panika. Co má u Medila dělat? Co dělat? Nikdy se s ničím podobným ještě nesetkala. Ne takhle bezprostředně. Nevěděla, jak se v takových situacích chovat, jak jednat. Bylo to tak nečekané a nebezpečné. Hrozně nebezpečné. Čas. Trochu času. Pokud se tu ale dělo to, co si myslela že se děje, potřebovala mít jistotu a v tom případě čas bylo to jediné, čeho se jim opravdu nedostávalo. Erik byl v nebezpečí. V smrtelném nebezpečí. A nejen on. Oni všichni. Bylo jen dílem okamžiku, než je ten parchant čarodějnickej dostane všechny na kolena, napadlo ji a samotnou ji překvapil obsah jejích myšlenek. Ať aspoň ví, co si o něm myslím, uzavřela svoje přemítání. Kdyby jenom věděla co má dělat? U Medila co má dělat? Téměř vrazila do Rogona.

"Co je? Proč neležíš? Kde je Cuthbert a ostatní?" vysypala na něj záplavu otázek. "Klid! Uklidni se," šeptnul Rogon a vzal Juriku kolem ramen, což mu při jeho výšce a zranění muselo činit velké problémy. Každopádně Jurika se zklidnila. "Jsou támhle," kývnul směrem k druhým saním. "Něco se děje,"syknul do ticha.
"Já vím," zašeptala Jurika . "Corleon. Zřejmě si podrobuje Erika. Hmm, něco jako psychickej útok," dodala na vysvětlenou, když pohlédla do zaražené Rogonovy tváře. "Musíme ho rychle sundat, nebo o Erika přijdeme."
"Cože?" téměř vykřiknul Rogon. "Pojď, rychle, podíváme se po tom parchantovi!" zavelel nezvykle rozhodně a vyrazil zpola zasněženým podrostem. Jurika za ním. Po nějaké chvíli za sebou zaslechla kroky, vzápětí Kitiařin šepot: "Neboj, to jsme my. Jdeme s vámi."

Jurika si oddechla. I když nerada, musela připustit, že je vystrašenější než je zdrávo. Nebyli ale všichni. "Kde je Cuthbert?" zajímalo Juriku. "Zůstal u Erika,"uklidnila ji Kitiara. "Modlí se za něj," dodala ještě a

Jurika si najednou uvědomila jednu strašně důležitou věc. Oni všichni patří k sobě. Ať už byl kdokoli jakýkoliv, ať se hádali nebo nesouhlasili se sebou navzájem, ať na sebe nevražili nebo měli jízlivé poznámky, patřili k sobě. Nějaké neviditelné pouto je k sobě navzájem pojilo . Nikdy dřív ji to nenapadlo. Samozřejmě v okamžicích ohrožení a těch bylo víc než dost během jejich putování se snažili všichni si pomáhat, myslet víceméně na ostatní a tak podobně. Až nyní si ale připustila skutečný opravdový strach o své přátele.

Vzpomněla si na Ziusudru. Jakoby právě teď pochopila smysl jeho smrti. Do očí jí vrhkly slzy.

Vymotala se z křovisek a ke svému překvapení se před ní objevila bílá rozsáhlá pláň.Na horizontu se k nebi vypínal kopec. Na něm zahlédla stát nehybnou postavu v dlouhém plášti s rukama napřaženýma před sebe. Vypadala povědomě. Corleon, vydechla Jurika. Okolo něj postávalo několik nezřetelných postav.

Ke svému překvapení zjistila, že všichni ostatní jsou již daleko před ní, v čele běžící Rogon. Udýchaně se zastavila. Byly okamžiky, kdy litovala, že nenarostla trochu víc. Přidala do kroku. V okamžiku, kdy zahlédla Rogona a ostatní kousek za ním šplhající do svahu, napadlo jí, že je prostě nemá šanci dohonit. Teda s těmahle malejma nožičkama ani náhodou. Leda že by... neznatelně se usmála při té představě.

Mrazivý noční vzduch. Přízračné světlo měsíce padající ve stříbrných přeprškách na krajinu i bytosti pohybující se v ní. Vše jakoby se náhle zpomalilo. Temná vysoká postava nehybně stojící na vrcholu. Kovový zvonivý zvuk tasených zbraní. Svištění šípů a zvláštní zvuky napínaných tětiv luků. Výkřiky vyslovovaných kouzelných formulí a rozevlátá gesta. Modravé záblesky rozlétávající se stříbřitou krajinou. Umdlévající paže. Znavená mysl.
A přece...

Stáli nad Corleonovým mrtvým tělem a těly jeho pomocníků a ztěžka oddechovali. Smutné to vítězství, napadlo Juriku. Aby zachránili Erika a sebe, museli vzít život jiným živým bytostem. Bylo jí z toho zvláštně. Nikdy si na to vlastně nebyla schopná zvyknout.Byli k smrti vyčerpáni. Vyrazili zpět k saním.

"Psst, opatrně," ozvalo se přidušeným hlasem Jurice za zády.
"Vždyť jo," odpověděla poněkud nerudně. Ani sama pořádně nerozuměla tomu, proč je taková podrážděná. Přičítala to z větší části tomuto místu, kde nikdy s jistotou nemohli říct, co je tu čeká. Jistě. Pořád pátrali po ztracené vévodově dceři Mie a po důkazech, které by usvědčily Corleona ze záškodnictví vůči vévodovi. Ale to snad muselo být jasné i samotnému vévodovi, pokud nebyl zrovna padlý na hlavu a na to skutečně nevypadal, že jeho první radní hraje na dvě strany a s gustem si přihřívá vlastní polívčičku. A navíc, Corleona v noci zabili. Tedy, alespoň si to mysleli.

Do rána ovšem mrtvá těla zmizela. A navíc ten jeho útok na Erika. No, nabízelo se spousta otázek, na které jen obtížně hledali odpovědi a stísňující nejistota v nich vyvolávála pocity napětí. No, s mágy to člověk nemá jednoduchý. No a Mia, pokud skutečně byla v tomhle baráku, tak...

"Dávejte přece pozor," ozvalo se pojednou z nitra domu.
Před několika málo okamžiky se jim podařilo opět přiblížit se k usedlosti. Chápete? Pořád se cpali někam, kde o ně nikdo nestál. Paráda, dokonce na jejich počest uspořádali ohňostroj. No, tak veselé to zas nebylo, když si představíte, že těsně předtím než přelezli živý plot, se ozvala strašlivá rána a všechno včetně domu se otřáslo dunivým výbuchem.

Vzduchem lítalo všechno možný včetně toulavých koček a jim podobných nesmyslů. Jo a zpětná nárazová vlna, to je taky docela chuťovka. Lepší než jízda na toboganu. Stačilo vlézt do tý pošahaný barabizny o pár okamžiků dřív a lítali bychom povětřím taky. A pak se divím, že jsem podrážděná. Vždyť z toho by se jeden zbláznil. Naprosto netuším, kolik jste napřiklad vy zažili takových úplně normálních výbuchů. No, moc vyjeveně na mně nekoukejte. Nikdo jiný, koho bych se mohla zeptat, tu není, takže nedělejte fóry a pěkně rychle odpovězte! Hmm, nic moc co? Když to na mně nikde neřeknete, tak vám něco prozradím. Já jsem na tom vpodstatě podobně. No co, prostě můj úplně první výbuch. A pak se divte, že jsem z toho ještě teď úplně mimo. Proč, že tam vlastně lezeme? Aha, už vím. No jasně. Jsem já to ale... No, ale k věci. Barákem to otřáslo pekelně. Vyrazilo to samozřejmě všechny okna. Řinkot vysypávaného skla mi zní v uších ještě teď. Fakt zážitek. Každopádně dům zůstal stát, dokonce snad na svém původním místě. Takže hurá dovnitř dobrodruhové, jak jinak. No, zhurta to béřete, mohli byste namítnout. Ale vězte, že jsme to už chtěli mít z krku. Trvalo to už příliš dlouho a pořád nikde žádný výsledek, takže jsme prolezli živým plotem a opatrně prošli přes volné prostranství.

Na zemi ve změti třísek a skla ležela bezvládná těla hobita v bílé kápi, pak ještě nějací dva muži a také dvě obrovské dogy. Po broucích nikde ani stopy. Naštěstí.

Venku se sešeřilo a ochladilo se. Začalo jemně sněžit, když vstupovali nejprve do hospodářských budov. Po jejich zběžném prozkoumání nezjistili dobrodruzi zas až tak nic světoborného. Objevili běžné vybavení. Obvyklé zemědělské nástroje, prázdnou ohradu pro varana, kotce s kvičícími prasaty, balíky slámy, konve plné vody. Snad jen to, že nikde nezahlédli saně, je trochu znepokojilo.

Opatrně se přesunuli ke vchodu do domu. Dveře zpola vyvrácené Jörm dovyrazil. Když rozvířený prach trochu klesl, nahlédl dovnitř.
"Je tam tma jak v pytli," ucedil přes rameno. "Ale jinak klid a ticho," pronesl ještě.
To už zapalovali louče. Obezřetně začali vstupovat do domu.Chvíli se přetlačovali, nakonec jako první proklouznul Erik. "Už to tady znám."
Jörm to poněkud jadrněji okomentoval.

Před nimi se otevřela temná chodba, v jejich představách plná všeho toho nejnemožnějšího nebezpečí a nástrah. Jurika překračovala práh domu, Cuthberta, jenž zástup uzavíral, majíc za sebou, právě když zaslechla Erikova sebevědomá slova: "tak poďte, všechno je v pohodě, všechny pasti jsem už objevil a... ...ehm... ...vyzkoušel. Nic se vám už nemůže stát."

Juriku pohltilo šero chodby. Zavanul z ní chlad a jakási pouze tušená skrytá hrozba. Zastavila se. Cuthbert, který právě vstupoval dovnitř, se o ní málem přerazil. Zaslechla tiché zabručení, něco o přestrašených kudůcích, ale nevěnovala tomu pozornost. Podivné šero chodby ji fascinovalo. Nebyl to jenom strach a tíseň co pociťovala, ale ještě cosi zvláštního, obtížně vysvětlitelného. Z chodby to pět studeně zavanulo. Plamínky loučí se mihotavě zachvěly.

"Hmm, průvan," podotknul kdosi.
"To vypadá na pěknou nástydu," přidal se jiný.
"No, když to nebude nic horšího," syknul tiše Rogon, zlehka si přejíždějíc po své znatelně zkrácené paži.
"Jojo, legrácky, legrácky. Radši dávejte pozor, ať nám něco neskočí za krk."
"Tím myslíš toho vyschlýho staříka alchymistickýho?"
"Abys nebyl překvapenej," dodal dotyčný stísněně.

Z chodby vedlo několikero dveří. Všechny byly více či méně vylomeny ze zárubní. Stále stáli v doutnající chodbě a zdálo se, že vlastně ani nestojí o to procházet nějaký tmavý a špinavý barák, který vypadal, že by jim klidně mohl každým okamžikem spadnout na hlavu.

"Tak jo," prohlásil rozhodně Jörm. "Čím dřív začneme, tím dřív budeme hotovi. Jdeme." S tím vyrazil do prvních dveří, které se mu připletly do cesty a zmizel v jejich útrobách.
"Počkej," zaslechl ještě nevrlý Erikův hlas. To je zbytečný, tam jsem už byl," ale najednou jakoby do všech píchlo, rozprchli se po domě.
Jurika najednou osaměla. Nebyl to vůbec příjemný pocit. Na druhou stranu se mohla lépe soustředit a vnímat. Říká se, že všechno i zdánlivě neživé věci a předměty mají svou zvláštní specifickou řeč, kterou promlouvají, pokud jim někdo chce naslouchat. Kameny, písek, vzduch, stěny.

Nikdy to nebrala příliš vážně. Lidi toho napovídají a do knih se taky napíšou občas věci, nad kterými zůstává rozum stát. Nedokázala si to vysvětlit, ale nějakým zvláštním způsobem ji to táhlo určitým směrem. Nepřemýšlela o tom. Jen se nechala vést nějakým zvláštním vnitřním instinktem. Minula několik dveří, lehce se komíhajících na zpola vyvrácených vrzajících pantech. Louč jen spoře osvětlovala prostor, vytvářejíc po stěnách bizarní stíny jí samé. Jedny z dveří jakoby přitáhly její pozornost. Byly ožehnuté, ale vydržely. Vzala za kliku a nahlédla do místnosti. Před ní se otevřela nevelká místnost. Všude kam pohlédla se válelo spousty špíny, harampádí omotaného žmolky pavučin a cárů látek zpola rozežraných moly a jinou havětí. Mimoděk se otřásla. Vstoupila dovnitř.

Stěny místnosti se zdály být po celé své ploše obloženy dřevěnými regály plnými knih a zažloutlých svitků. Mimochodem, ty se povalovaly všude, kam jen oko dohlédlo. Celé místnosti vévodil uprostřed umístěný masivní stůl s neméně masivní vyřezávanou židlí s širokým opěradlem přiraženou k jeho jedné straně. Tyto jediné dva kusy nábytku nebyly zaprášené.

Knihovna. Nebo pracovna, napadlo Juriku.

Přistoupila ke stolu. Byl spolu s židlí značně vysoký, takže na něj neměla šanci pohlédnout. Naštěstí měla židle na bočních stranách umístěné ozdobné příčky, po nichž se s jistými obtížemi vyšplhala nahoru na sedadlo a dostala se tak na úroveň pracovní desky stolu. Byl pokryt hromadou pergamenů, z větší části zažloutlých a do jisté míry i potrhaných.

Prohrábla se listinami a jakoby náhodou, pokud ovšem předpokládáme, že něco jako náhoda vskutku existuje, jí v rukou zůstalo pár z nich. Pohodlně se usadila v křesle a začala se jimi probírat. Najednou jakoby se opět přenesla do otcovy poklidné pracovny, zapomněla na okolní svět. Na to, že sedí v odporném špinavém zahnívajícím baráku s pochybnou pověstí, těsně před rozpadnutím, skrývajícím hrozná a odpudivá tajemství. Seděla a pročítala podivné listiny s ještě podivnějším obsahem.

Pojednou ji upoutalo cosi... Leknutím málem pergamen upustila. Tady ta zmínka. To přece nemůže být jen tak. Musí to mít nějakou spojitost. Musí za ostatními. Najednou vše opět dostalo reálné pozadí, kouzlo okamžiku bylo pryč.
Rychle popadla zbývající listiny a seskočila ze židle na zem. Nedoskočila příliš dobře, špatně došlápla, na chvíli ztratila rovnováhu. Ale jen na okamžik. Vyběhla z místnosti do chodby s pergameny v třesoucích se rukách.

Hledajíc své přátele, bloudila z místnosti do místnosti odpudivě špinavých, zpola zaplněných vším možným harampádím a neřádstvem. V okamžiku, kdy v jedné z místností stála nad schody kamsi dolů do tmy, zaslechla výkřik. Kitiařin výkřik. Výkřik plný děsu a hrůzy.
Pokud ještě před chvílí váhala, zda sestoupit či nikoliv, nerozmýšlela se nyní již ani chvíli. Přinejmenším ví, kde své přátele najít. A o to jí šlo. Co nejrychleji jim sdělit, co našla. Začala sestupovat po schodech dolů. Opatrně, ale co možná nejrychleji, jak jí staré a opotřebované schodiště dovolovalo. V jedné ruce louč, v druhé pergameny. Vstoupila do prostorné podzemní místnosti s očouzenými zdmi, v níž se u stropu držela vrstva štiplavého chemického kouře a zavánělo to tam zatuchlinou a dezinfekcí. Všude po stolech i po zemi se povalovalo množství laboratorního skla z větší části rozbitého, nějakého nářadí, nástrojů, změti všelijakých potrhaných látek. Uprostřed místnosti zela v podlaze veliká zčernalá díra.

Zmateně zapátrala pohledem po prostoru, hledajíc své přátele. Nakonec je zahlédla na vzdálenějším konci místnosti shromážděné v hloučku. Rozběhla se za nimi: "Něco jsem našla," zvolala. Slova jí ale odumřela na rtech, když spatřila okolo čeho jsou shromážděni. Na velké pracovní desce leželo tělo. Nehybně ležící ženské tělo. Jurika ztuhla a s hrůzou v očích hleděla naprosto neschopná jediného pohybu, nebo čehokoliv jiného.

Miyno mrtvé rozřezané tělo, upnuté pomocí provazů k pracovní desce. V oblasti hrudníku zela otevřená rána, rozšklebená a krvavá, zpevněná pomocí kovových svorek. Účinek hrůzného výjevu ještě podněcovalo stísněné šero celého toho bizarního sklepení pouze spoře osvětleného několika donesenými loučemi.

Hrůzou ochromená Jurika tam stála a jenom se dívala na nebohé dívčino tělo, na její prázdný obličej, vyhaslé oči ztrnule pohlížející ke stropu místnosti. Pohledem zavadila i o čtyři vysoké rovné svíce v rozích desky. Pak se s vypětím všech sil hluboce nadechla. Napětí trochu povolilo. Až nyní byla schopná vnímat i ostatní, po nichž se strnule rozhlížela.

Bezmocně máchla rukou třímající listiny směrem k mrtvému tělu. Chtěla jim povědět o tajemném talismanu, poušti smrti a podivném rituálu, k němuž je zapotřebí panenské šlechtické krve, informacích objevených v zažloutlých potrhaných pergamenech, ale nepodařilo se jí to. Všechno se pojednou zdálo hrozně zbytečné a marné. Z hrdla jí nevyšel ani hlásek. Jen tam tak bezmocně stála.

Kitty podivně bledá vzlykala v Rogonově náruči.

První se z ohromení probral Cuthbert. Odkudsi vytáhnul kus víceméně čistého plátna a přikryl jím Myino mrtvé zohavené tělo. Pak desku zvedli a vyšli z místnosti ven. Všichni potřebovali čistý vzduch. Spoustu čistého vzduchu.

Ještě ten večer se rozhodli odjet. Pryč z tohoto prokletého místa. Již neměli důvod zůstávat tu ani o hodinu déle. Našli co hledali a museli to dopravit do Ife.

Ještě předtím se ale ještě postarali o mrtvé. Cuthbert na tom celkem pochopitelně trval. A třebaže to ne všem bylo po chuti, nakonec prosadil svou. Vytvořili hranici z těl a náhodně posbíraného dřeva. K tělům objeveným venku před domem přidali i mrtvá těla alchymisty a jeho pomocníků, jež objevili dole ve sklepení.

Byla již tma a zář zapálené hranice osvítila prostor kolem domu. Tváře jim pohladil závan tepla. Cuthbert tiše odříkal slova modlitby. Mohli vyrazit.