Travolezec | Kapitola III - Část XXX - Výprask

Stáli na kopci nad usedlostí a mlčky shlíželi dolů.

V noci mrzlo. Krajina zahalená v bělostných krajkách se blyštěla v dopoledním slunci, k němuž se vinul úzký proužek kouře.
"Hmm, myslím, že dole jsou už taky vzhůru," zabručel nevrle Erik.
Od okamžiku, kdy přijeli, sledujíc stopy saní o nichž se domnívali, že patří jimi sledovanému Corleonovi, uběhly dva dny. Mezitím co se zbývající členové družiny utábořili skryti před všetečnými zraky v přilehlých křoviscích, Erik vyrazil na koštěti zpět do Ife pro Jörma a Cuthberta, jejichž přítomnost byla více než žádoucí. Společně se všichni vrátili včera večer.

Nyní postávali na kopci nad údolím a vymýšleli strategii plánu.
"A je to vůbec nutný plánovat nějaký složitosti, když to pak stejně dopadne úplně jinak?" vpadl bodře do myšlenkových pochodů svých přátel Erik. "Prostě tam vlítnem a bude to!"
"Prostě jako vždycky!" uchechtnul se Rogon.
"Co by ne! Improvizace, to je naše síla," prohlásil Erik s vážným výrazem v obličeji jakoby to myslel skutečně smrtelně vážně. Družiníci na sebe navzájem pohlédli a poté vyprskli smíchy. Takovým tím dobrosrdečným, tíseň odplavujícím smíchem. Chvíli tam tak poškytávali. Když nic jiného, uvolnilo to stísněnou náladu a obavy z nadcházející akce se částečně rozptýlily.
"Jo, tak my teda jdeme," zavelel Erik. "A vy dvě tu pěkně zůstaňte. Nebude to žádná procházka růžovým sadem, tak ať nepřekážíte," dodal ještě velitelsky směrem ke Kitty a Jurice.
Dívky pokrčily zlehka rameny a s pobaveným ušklíbnutím sledovaly muže pomalu sestupující dolů ze svahu.

Dlouho se nic nedělo.

V jednom okamžiku se údolím rozlehl ošklivý ještěří křik. Poté se nad přáteli objevil podivný netvor ošklivě vyplazující úzký rozeklaný jazyk, mohutně máchající ohromnými křídly. Stvoření ze všeho nejvíc připomínalo podivného přerostlého létajícího chameleona, jehož ještě podivnější barvy se proměňovaly a přecházely od světle žluté přes všechny možné odstíny zelené až ke karmínovým zábleskům přecházejících ke kovové modři, kolem družiníků neúnavně kroužilo v soustředných kruzích, majíc dva jezdce usazené na zádech mezi křídly. Stále blíž a blíž. Ještěří hlava s chladnýma nehybnýma očkama bez víček přitahovala pozornost jakoby ve snaze je znehybnit. Nastal zmatek.

To, co se seběhlo, by se s trochou nadsázky dalo nazvat přinejmenším gladiátorskými hrami, pokud by tedy tento příměr obě děvčata napadl, o čemž je na místě pochybovat. Každopádně Jurika něco podobného, co by byť minimálně připomínalo již zmiňované gladiátorské zápolení, nikdy neviděla.
Snad jen kdysi dávno zahlédla v jedné z otcových knih, jež měla možnost si v jeho knihovně prohlížet, množství iluminovaných kreseb zobrazujících muže ve zbroji zápasící s podivně vyhlížejícími cizokrajnými zvířaty uprostřed obrovské arény obehnané stupňovitě umístěnými sedadly podél oválného půdorysu zápasiště. Nyní si na tyto kresby vzpomněla.

Jeden z letců začal po přátelích vrhat malé kusy hlíny, které po dopadu na zem vybuchovaly. Přátelé se svými luky, snažící se sestřelit ty dva z ještěřího hřbetu, skákali po sněhu a jen tak tak se vyhýbali dopadajícím hroudám. Udržovali od sebe velké rozestupy, aby nebyli tak snadno zasažitelní a hlavně aby mohli střílet z boku přímo na jezdce, kteří byli zespodu kryti ještěřím velkým břichem. Po jednom takovém společném výpadu se jim podařilo sestřelit jednoho z jezdců a následně zahnat tvora na útěk.

Údolím se nesl vítězoslavný pokřik družiníků doprovázející varanův ústup. Ještě jednou a naposledy prostor naplnil trhaný výkřik odlétajícího ještěra a pláň pod kopcem opět ztichla.

Kitty s Jurikou na sebe tázavě pohlédly, jakoby jedna od druhé očekávaly odpověď na otázku: "a co teď?" To už ale zahlédly Jörma, jak se, povzbuzen předcházejícím úspěchem, protahuje živým plotem obepínajícím usedlost a rozebíhá se s mohutným výkřikem proti do té doby netečně se kolíbajícím obrovitým broukům.
"To snad ne," vydechla Jurika. "Co ho to u Medila napadlo!" dodala ještě nevěřícně, sledujíc spolu s Kitiarou Jörmovo naprosto šílené a zdánlivě k nezdaru odsouzené úsilí. A aby toho nebylo málo, ke svému zděšení obě děvčata spatřila, jak směrem od stavení začaly létat rychlostí blesku ohnivé koule.
Jedna z nich jen o vlásek Jörma minula, další o něj zlehka zavadila. Jemně to zasyčelo. Vzduchem zavanul zápach přiškvařeného šatstva. Jörmova mohutná postava působila až nepatřičně komicky, jak tam tak uhýbal a mrskal s sebou hned na jednu, hned na druhou stranu ve snaze vyhnout se ohnivým střelám. A kdyby mu nešlo o život, mohl by se tomu přihlížející třeba i zasmát. O život mu však šlo. A to podstatně měnilo situaci. Přinejmenším se nikdo nesmál.

Zároveň se poskakující Jörm snažil ubránit kusadlům všetečných brouků, kteří se sice zdánlivě nepřetrhli v jeho porcování, nicméně určitou hrozbu představovali. Právě když potyčka s jedním takovým potvorákem byla v nejlepším a Jörmova pozornost byla patřičně zaměstnána, zahlédla Jurika cosi zablýsknout se těsně u domu. Se zděšeným pohledem v očích mohla pouze sledovat další ohnivou střelu, tentokrát mnohem mnohem větší, letící Jörmovým směrem. Mimoděk jí z úst unikl zděšený varující výkřik.

Rogon, jenž se mezitím protáhl živým plotem za Jörmem, zahlédl hrozící nebezpečí a vyrazil kupředu. Prosmýkl se kolem Jörma a postavil se mezi něj a blížící se ohnivou střelu, štít držíc pevně v ruce.
Právě v tomhle nestřeženém okamžiku, kdy útočníkova pozornost byla soustředěna Jörmovým a Rogonovým směrem, využil jako příležitost Erik, jenž se rozhodl pro rychlý výpad směrem k domu, v němž se posléze ztratil z očí.

Ohnivá střela plnou rychlostí a celou svou razatností narazila do Rogona, jenž zásah vykryl svým štítem. Zakolísal, roztřesen nezměrnou silou soustředěnou do jednoho místa. Ruka se zachvěla, kolena poklesla a Rogon klesl k zemi sražen, hroutíc se k Jörmovým nohám. Tam zůstal ležet. V bezvědomí, jak posléze zjistil přiběhnuvší Cuthbert. Společnými silami zpola odnesli, zpola odtáhli bezvládné Rogonovo tělo do úkrytu ve křoví. Rogonova levá končetina, bezvládně ležící podél jeho těla, byla od těla pod loktem utržena.

Nikdo téměř nedýchal. Několik zářivých rachejtlí se celkem neškodně a jakoby na výstrahu rozprsklo v nedalekém okolí domu. Kitiara s Jurikou usoudily, že nadešel okamžik, kdy by se měly přesunout do údolí. Když se přiblížily k živému plotu, kde zaslechly tlumené sténání. Spatřily Cuthberta, sklánějícího se nad Rogonem, jenž byl již při vědomí. Ošetřoval mu rány. Jörm seděl opodál.

Ke svému překvapení zjistili, že brouci registrovali pouze pohyb, takže když se nehýbali a v klidu setrvávali napůl ukryti v zelené mase živého plotu, nevšímali si jich. Taktéž ohnivé střely ustaly. Jednou ze znepokojujících otázek zůstávalo, co se děje uvnitř domu a zda je Erik vpořádku. Nicméně žádné zvuky svědčící o nebezpečí nebo problémech, které by Erik mohl mít se neozývaly, takže se rozhodli vyčkat.
Rogon na tom nebyl nejlépe. Vážné zranění si začalo vybírat svou daň,začínala jím lomcovat zimnice. Rozhodli se proto opustit dosavadní stanoviště a přenést jej do tábora, kde by se mohl dát trochu dohromady. "Teplo a odpočinek je v tomto okamžiku to nejlepší, co může dostat," rozhodl Cuthbert, velící k odchodu.

Když nic jiného, znamenalo to hýbat se, což v lednovém, ne příliš teplém počasí, představovalo příležitost protáhnout si ztuhlé kosti a trochu se zahřát. Vydali se do kopce, směrem ke svému skrytému improvizovanému táboru. Rogon mezi Jörmem a Cuthbertem, kteří jej mocně podpírali, zlehka vrávoral. Cestou do kopce se Jurika ohlédla přes rameno a pohlédla na usedlost v údolí. Takhle zdálky vypadala klidně a naprosto neškodně. I když, uvědomila si, dům samotný žádné bezprostřední nebezpečí nepředstavoval. To pouze jeho obyvatelé. Možná, že kdyby byl v tuto chvíli přítomen Erik, zásadně by s oním tvrzením nesouhlasil. Nebylo tomu ale tak. Z úvah ji náhle vytrhnul zvláštní pohyb, který ji zaujal. Zastavila se, otočila a zaostřila pohled na skupinu osob, procházející přes prostranství před domem. Směřovala k hospodářským stavením. Přimhouřila oči. Ano. Dvě vysoké postavy v dlouhých pláštích neurčité barvy, jedna malá postava zahalená v zářivé bílé a ještě několik dalších bytostí. Sdělila svůj postřeh ostatním. Přátelé se unaveně zastavili a pohlédli směrem dolů.
"No, vida vida," prohlásil nevzrušeně Cuthbert. "Pojďme, využijme toho, že nás dosud nezmerčili."

Vydali se opět dál. Za chvíli došli k saním.

Zhruba za hodinu se k nim přidal Erik, na kterém bylo vidět, že i jemu odpočinek prospěje. Všichni nasedli do saní a poodjeli pro jistotu několik mil od statku. Na novém tábořišti se shromáždili kolem malého ohně, který jim poskytoval trochu tepla a zdánlivý pocit bezpečí. "Všechno je relativní," prohlásil Cuthbert záhadně, přikládajíc dřevo na oheň.

Rogon, zabalený v pokrývkách v saních, spal neklidným spánkem, z kterého se občas probouzel s trhanými výkřiky, aby vzápětí opět usnul. Ostatní to se znepokojením sledovali. Byli k smrti unavení, ale jít spát se jim nechtělo, ať už příčina kohokoliv z nich byla jakákoliv. Seděli okolo malého ohýnku a tiše pozorovali zářící bod v okolní temnotě. Jasné plameny zahřívaly jejich ruce a jejich zářivé odlesky tančily na jejich zachmuřených tvářích. Jurika zatoužila být někde hodně daleko. V bezpečí. Nitro jí naplňovala podivná úzkost a pokud by s něčím takovým měla nějakou zkušenost, dalo by se říci i jakési podivné tušení.
"Cos v tom baráku vlastně objevil," narušil pojednou stísněné ticho Cuthbert. "Tedy pokud vůbec něco," dodal ještě zamyšleně, prohrabávajíc ohniště.
Erik vytržen ze svého zadumání se vymrštil ze svého místa kde seděl jak čertík z krabičky. Když však zjistil, že v Cuthbertově poznámce není ani náznak ironie ani zlehčování, uklidnil se.
"Ten barák je jedna velká past," mávl rukou. "By člověk nevěřil, že se jich na takovej docela malej prostor tolik vejde," pronesl zamyšleně, nevědomky si přejíždějíc přes odřená zápěstí.
Pak jim v krátkosti vylíčil svoje trable s prozkoumáváním domu a vypořádáváním se s pastmi, v nichž si majitel domu podle jeho líčení až zvráceně liboval. K Juričině unavené mysli doléhaly útržky Erikových vět: ..."jsem vzal za kliku a ze spáry proti mě vyjela čepel,jen tak tak jsem stačil uskočit,....napadlo by vás, že ve skříňce s nakresleným hadem obtočeným okolo hole nebude lékárnička, ale další mizerná past? Tentokrát tam měl přichystanej nějakej jed nebo co, prevít jeden mizernej, ...jsem skoro neviděl, ...no a pak ten tekutej dusík, ..."

Jak ho tak poslouchali, nemohla si Jurika nepovšimnout různých drobných zranění. Tu ošklivá probarvující se modřina na levé paži, tu drobné skvrnky v obličeji jakoby od poleptání, sem tam nějaká ta omrzlina.

Ještě chvíli zamyšleně seděli kolem ohně a nechávali doznívat Erikova slova. Nastalo ticho, přerušované praskáním ohně. Postupně se jeden po druhém zvedali a ukládali se k spánku.