Mrazivý vzduch jim vnikal do plic a téměř je dusil. Čas od času se Jurika rozkašlala. Studené vločky se jim usazovaly na pláštích a vytvářely bělostné mozaiky. Okolní krajinu pokrýval čerstvě napadaný sníh. Vítr prohánějící se po volných pláních jej roznášel široko daleko v chladných sněhových poryvech. Chvílemi jimi zacloumal chladný závan větru. Jurika se zabořila hlouběji do pláště.
Otevřené saně uhánějící krajinou příliš mnoho pohodlí neskýtaly a před chladem a nepohodou také příliš nechránily. Přesto byla jízda svým způsobem vzrušující a třebaže poletující sníh Juriku s neúnavnou vytrvalostí oslepoval, napínala místy slzející zrak a rozhlížela se po okolní krajině, aby ani sebemenší maličkost neunikla její pozornosti.
Psí spřežení uhánělo rovnoměrným tempem od Ife stále vpřed na jih. Řeka, podél které jeli, se skrývala pod tlustým škraloupem ledu. V místech, kde vodní tok nabíral větší spád byl led popraskaný a mezi hromadami sněhu bylo možno zahlédnout pěnící se masu vody zurčící přes kameny. Kromě bublání vody a občasného štěknutí psů se všude rozléhalo ticho, které navozovalo stísněné pocity.
Jörmovo slyšení u vévody se neminulo účinkem. Získal od něj pověření zabývat se vyšetřováním případu jeho ztracené dcery a získat důkazy usvědčující Corleona z nekalé činnosti vůči vévodovi.
Předcházející dny tedy dobrodruzi věnovali opět pátrání po jeho ztracené dceři procházením uliček města Ife, ale bez úspěchu. Dokonce se zatoulali i do míst, kde přebýval kdysi hledaný Čára. Nostalgie vzpomínek je na moment zajala do svých pavučin, události zhruba rok staré jim začaly ožívat před očima. Když se vymanili z jejich zajetí, uvědomili si, že stále nic konkrétního neví a tak se chytli první možné příležitosti, která se jim naskytla právě během potulování se městem. To, že radní Corleon odcestoval mimo město, to věděli. Získali ale informace o tom, že se zřejmě přesunul směrem na jih a vzhledem k tomu, že v poslední době byl dotyčný podezřelým číslo jedna, chytli se této informace a vydali se prověřit tuto možnost. Cuthbert s Kitiarou vyrazil po levém břehu Alangory, zbytek o něco později po pravém. Jörm zůstal ve městě s Jáchymem.
Vozka sedící na kozlíku spolu s Rogonem, který jeho počínání velmi pozorně sledoval ve snaze přiučit se co možná nejvíc, upírali zrak vpřed na bílou pláň. Po pár mílích narazili na koleje vyježděné ve sněhu. Byly zpola zasypány nově padajícím sněhem, což částečně vysvětlovalo skutečnost, proč si jich nevšimli již dříve. Erik zpozorněl. Nedočkavě nadskočil v dychtivém očekávání. Na očích mu bylo vidět, že by nejraději naskočil na koště a vyrazil jako předvoj. Psí spřežení, třebaže odvádělo dobrou práci, bylo na jeho vkus příliš pomalé.
A Erik ve svých představách už už viděl sám sebe, jak drží prohnaného Corleona pod krkem.
Pokračovali dál.
Krajina se měnila jen pozvolna. Stromy lehce roztroušené těsně za městem se přeskupily do menších hájků a spolu s křovisky nazdařbůh roztroušených vytvářely celkem příjemný kolorit. Čím více se vzdalovali městu, tím více houstl porost všude kolem.
Pak se ale krajina náhle proměnila a sáně vyjely do volného prostoru úplně bez stromů.
Lehce zvlněný terén zasněžené krajiny nedával možnost ukrýt se v případě nutnosti. Přesto je to neznepokojovalo. Necítili nebezpečí. Ostražitost polevila. Nebo si spíš únava začínala vybírat svou daň. V jednu chvíli Jurika téměř zdřímla. Z mrákotného stavu ji vytrhnul Rogonův výkřik:
"Koukejte! Není támhleto Kitiara?" zvolal, napřahujíc ruku kamsi vzhůru k nebi.
Chvíli mžourali skrze clonu nově padajícího sněhu. Kdesi ve výšce, na druhé straně řeky, zahlédli tmavý stín vzdáleně připomínající postavu na koštěti. Pod ním pak cosi, co vzdáleně připomínalo saně. Vozka, jenž zaslechl, jak se dohadují, zda to je či není Kitiara, přibrzdil a posléze úplně zastavil. Psi zastávku uvítali. Oddychovali, od tlam se jim odvíjely proužky páry.
Stín na nebi se postupně zvětšoval, jak se dotyčný stále více přibližoval. Zhruba na padesát sáhů bylo zřejmé, že Rogonův odhad byl správný. Na koštěti se k nim zataženou oblohou s neúnavnou vytrvalostí blížila Kitiara.
"No jo no," utrousil Erik, "ty si vlastně ten hraničář, že jo?" poznamenal uznale Rogonovým směrem.
To už k nim ale Kitiara dolétla.
"Co tu proboha děláte?" zeptala se jich s mírným údivem ve tváři. "A kde máte Jáchyma? Měli jste ho přece hlídat, nebo snad ne?" zeptala se pochybovačně.
"Ostatně, na tom teď už asi nezáleží," dodala ještě zamyšleně. "Ten je už stejně v trapu," poznamenala ještě. "Kam jste se to vydali?" vyzvídala.
"No za Corleonem. A mimochodem, s Jáchymem zůstal Jörm, kdyby něco," vpadl jí do řeči Erik. Nešlo přeslechnout lehce ironický nádech v jeho hlase. "Támhleto je asi Cuthbert, předpokládám," dodal ještě ukazujíc na tmavou skvrnu na druhé straně řeky, která před chvílí zastavila a nyní v klidu spočívala na druhé straně.
"Hmm," přisvědčila Kitiara. "Špatná stopa," vydechla zklamaně, "tudy cesta nevede.Vracíme se zpátky do Ife," pronesla ještě a pak pohlédla do saní. "Co teď? Máte nějaký plán?"
"No, pokračovat pořád dál po Corleonových stopách," ucedil skrze zuby Erik. "Pokud to tedy jsou právě jeho stopy," dodala tiše Jurika.
"Jasně," střelil po ní Erik rozmrzelým pohledem, "každopádně by bylo žádoucí to prověřit," dodal nekompromisně.
"Letíš s náma?" obrátil se Kitiařiným směrem. Ta zaváhala s odpovědí, zřetelně uvažujíc o dalších možnostech. Pak zlehka přikývla: "jenom dám vědět Cuthbertovi. Klidně jeďte, já vás dohoním," dodala ještě, nasedajíc na koště.
Pokračovali dál volnou zasněženou krajinou. Stopy se stočily lehce západním směrem. Řeka jim zmizela z dohledu. Brk, který doteď neúnavně poletoval v bezprostřední blízkosti saní, si nyní sednul k Jurice a odpočíval. Nechtěla by si Kitiara taky odpočinout? napadlo Juriku, sledujíc ji, jak trhanými pohyby krouží na svém pro Juriku stále tajemném dopravním prostředku, když tu se ozvalo z kozlíku:
"Koukejte, támhle něco je, nějakej barák nebo co!", zvolal vozka Hanzal.
"Jo, nějakej barák," bylo vzápětí slyšet Rogonovu reakci na Hanzalův postřeh. "To je přece bejvák toho zmagořelýho alchymisty, jestli mě paměť neklame. Předpokládám, že si pamatujete, jak po nás onehdá střílel ty svoje prskavky," dodal zamyšleně.
Vyjeli pozvolna na kopec nad stavením a tam zastavili u přilehlého, celkem rozsáhlého křoviska.
Stopy sledovaných saní pokračovaly dál svahem dolů až k usedlosti. Ta z dálky, z místa, kde zastavili a vystoupili ze saní, vypadala opuštěně. Nikde nebyla vidět ani známka toho, že by byl dům obydlen.
Vzali ze saní svou válečnou výstroj a pomalu se začali přibližovat strání dolů. V okolí usedlosti zahlédli pozvolna se pohybující stíny. Brouci. Jak si pamatovali, protože setkání s těmito podivnými odpornými tvory s obrovskými kusadly nešlo zapomenout, byli tito tvorové nejen neskutečně velcí a masivní, ale i značně nebezpeční.