Travolezec | Kapitola I - Část IV - První setkání - Ziusudra

Není divu, že téměř vrazila do postavy muže, který tiše stál před ní na cestě. Lekla se a uskočila, vyčkávajíc co se bude dít dál.

Nechoval se nijak nepřátelsky, i když trochu podivně. Slova doprovázel až teatrální gestikulací, používaje jistých tanečních prvků. To jí poněkud vyvádělo z míry a důvěryhodnosti mu to věru nepřidalo. Nicméně jej pozorovala.

Vtom se ozvalo z lesa zavytí. Vrhla na neznámého tázavý pohled.
Vytí se s menšími přestávkami ozývalo znovu a znovu. Táhlé vlčí vytí.
Hlavou se jí mihly vzpomínky na domov. Na chvíle u sálajícího ohně velkého masivního krbu v rozehřáté síni rodného domu. Byli zde vpodvečer všichni shromážděni a příjemně znaveni dobrým jídlem, teplem a denní činností poslouchali příběhy z dávnověku. O zrození matky země a otce slunce, o vodě a větru, všechny ty podivuhodné příběhy plné tajemství a záhad. O vzniku jejich osady, o tajemném vlčím nepříteli, proti němuž se jejich předkové kdysi dávno opevnili a nad nímž zvítězili v zdánlivě nerovném souboji.To táhlé vlčí vytí ji to všechno připomnělo.

Blížilo se, ozývalo se stále blíže a stále naléhavěji. Vytrhlo ji ze zadumaného přemítání, nitro jí naplnil strach. Opět vrhla tázavý pohled směrem k neznámému. Naznačila mu, že by měli rychle, velmi rychle zmizet a když nepostřehla žádnou uspokojivou reakci, vrhla se přes cestu směrem k řece, snažíc se ukrýt v houští pod cestou. Neodhadla však dobře terén, noha se jí zvrtla na šikmém svahu a s tichým vyjeknutím se skutálela téměř až k řece.

Jen tak tak se zachytila břehu, jinak by jí řeka zřejmě zradila již podruhé v krátkém čase a její chladné vlny by ji odnesly daleko po proudu.

Přerývaně vydechla a zaposlouchala se do okolních zvuků. Zdálo se, že vytí ustalo. Bylo to podivné, ale bylo to tak.

Ještě hodnou chvíli setrvala ve svém úkrytu, obávajíc se o svůj život. Velmi dobře totiž věděla, že s vlky není radno přijít do bližšího kontaktu. Nicméně, všude byl klid a ticho. A taky se stmívalo stále víc a víc. Již téměř nerozeznávala jednotlivé tvary kolem sebe. Vše se začalo halit do přízračného šerého hávu.

Po kolenou vylezla svah nad řekou a opatrně vykoukla na cestu. Nikde nic, nikde nikdo. Neviděla téměř vůbec nic, dokonce ani tajemného neznámého. Znepokojilo ji to, za tu chvíli si začala pomalu zvykat na jeho zvláštní přítomnost a teď jí bylo najednou poněkud smutno. Nebyla zvyklá pohybovat se sama v naprosto cizím prostředí a potenciální společnost kohosi, jehož chování nebylo výslovně nepřátelské, jí nabízelo možnost určité záštity. A teď najednou byl pryč.

Téměř o něj zakopla. Seděl v podřepu uprostřed cesty, pravděpodobně se pokoušel rozdělat oheň. Po chvíli nespokojeného brblání se mu to konečně podařilo a oheň se rozhořel jasným plamenem. Bylo to příjemné vnímat teplo a záři a nemyslet v tu chvíli na nic zlého, co je možná obklopovalo a stahovalo se okolo nich. Posadila se k tomuto zářivému zdroji bezpečí, který ji opět připomněl domov, a pohleděla směrem ke svému společníkovi.
Teď byl okamžik vhodný k rozhovoru. Trochu se toho obávala, ale cítila, že nutnost domluvit se s tímto poněkud zvláštním tvorem, který jí vzdáleně připomínal elfy tam od nich, je jaksi více než nutností, otázkou života a smrti.

Zamyslela se, jestli snad poněkud nepřehání, pak nad tím v duchu mávla rukou a začala se pokoušet o rozhovor. Šlo to obtížně. Bylo to už strašně dávno co si s někým smysluplně povídala. Odvykla si mluvit s někým jiným než sama se sebou. Nicméně po chvíli se dalo říct, že si jakž takž rozumí.

Tma houstla, ochladilo se. Okolní lesní porost neposkytoval příliš vlídné zázemí. Ba naopak. Myšlenka na nedávné vlčí vytí také ještě nevyprchala.
Po chvíli neznámého napadlo zajít do blízkého zájezdního hostince, který je prý nedaleko po proudu. Zvedli se tedy a poté co zahladili zbytky ohně se vydali tím směrem.