Pokoj, který si dobrodruhové pronajali v hostinci U sudu, působil světle a čistě. Někteří seděli na židli, na kavalci, nebo se tak porůznu rozmístili po zemi.
Jurika se uvelebila na zemi pod oknem, vedle sebe sedícího Brka zvolna krmila hrstičkou zrní. Brk uzobával, čas od času se moudrýma očkama rozhlédl po přítomných, aby se zas posléze věnoval zrní. Atmosféra naplńující místnost byla nabitá potlačovaným hněvem a rozhořčením.
Hlavou jim ještě zněly poslední získané informace. Jáchym Razín, hledaný voják, jenž měl údajně utéct s komtesou Miou a jenž zmizel zdánlivě beze stop, nikdy žádnou komtesu neviděl, ani osobně neznal. Pokud ano, tak pouze z doslechu. Dívčina, ukrývající se s ním v lesích kousek od rodné vesnice, se jmenovala Rozárka a do komtesy Miy měla sakra daleko. Když nic jiného, na rozdíl od komtesy to bylo po čertech pěkné děvče.
Ještě teď, pár dní od výpravy za Jáchymem, jen pomalu odeznívalo ohromení spojené s překvapujícím odhalením naprosto nečekaných souvislostí.
Co jim ale téměř vyrazilo dech byla informace, týkající se částky dvouset zlatých, které měl Jáchym dostat za to, že urychleně opustí město a ukryje se na nějakém nepřístupném místě a doslova za sebou zamete stopy. Ještě daleko víc šokující byla však informace, zmiňující se o osobě, která měla tuto částku vyplatit.
Corleon. Vážený pan radní Corleon. Ona důvěryhodná osoba, pečující o blaho vévodovo. Člověk, jemuž nejenom vévoda, ale i většina jich samotných důvěřovala a nenapadlo je podezírat jej.
Teď tady tedy seděli, naprosto zdrceni a rozčarováni a pomalu se vzpamatovávali z překvapení, které zažili před několika málo dny.
"Já tušil, že tu něco nehraje," bouchnul pěstí do stolu Rogon a hřmotně vstal, přecházeje sem tam po místnosti. "Musíme ho skřípnout!" prohlásil sveřepě, "a to hodně rychle, než začne tušit, že mu jdeme po krku."
"Blázníš? Tobě nestačilo to povyražení ve sklepě?" ucedil Cuthbert mezi zuby. "Ba ne, na toho budeme muset nějak jinak, chytřejc."
"A co zajít přímo za vévodou a všechno to na Corleona píchnout," navrhla Kitiara. Neříkejte mi, že je starý pán skutečně taková pápěrka, jak nám ho radní vylíčil a že by se na Corleona pěkně nedopálil a nedošláp si na něj, kdyby se dozvěděl i třeba jen polovinu toho, co víme."
"Něco na tom bude," okomentoval Kitiařin návrh Cuthbert, "ale upřímně, jak se k němu asi dostaneme? Pochybuju, že by nás k němu pustili jen tak pro naše krásný modrý oči," uchechtnul se.
"No, pozor," ozval se Erik. "Pokud by se zahleděli do mých krásných a neodolatelných smaragdově zelených očí, tak..." už ale nedopověděl, protože mu do řeči skočil Jörm: "tak by se posadili na zadek a už by nikam nechodili, neřkuli za vévodou," zasmál se drsně.
Erik po něm hodil rozezleným okem, ale stísněná nálada se poněkud uvolnila a všichni se jeden přes druhého rozpovídali.
"A co kdyby k němu zaskočila Jurika?" navrhla pojednou Kitiara. "Kdyby něco, tak se odtamtud lehce dostane, v podstatě ani ona ani my nic neriskujeme. Mohla bych sice do paláce proklouznout coby mlhovina, ale," na chvíli se odmlčela, "bez rizika by se to asi neobešlo," dodala ještě tiše.
"Co ty na to, Juriko," ozval se Erik."
Jurika na něj pohlédla, pak zamyšleně pokrčila rameny.
Přivřela oči a na okamžik si představila, jak by to mohlo asi probíhat. Za přivřenými víčky se jí začal odvíjet jeden obraz za druhým.
Liduprázdné nádvoří před palácem. Ticho přerušené ostrým Brkovým kráknutím. Masivní vstupní dveře. Chvíle váhání. Pak nepříjemné zaskřípění otevíraných dveří a dlouhé, téměř nekonečné schodiště vzhůru do horních pater. Tmavá chodba s trojicí dveří po jedné ze stěn. Ticho, klid, šero. Svíravý pocit kdesi v útrobách. Ucho přiložené k jedněm dveřím. Nic. Pokus o teleportaci za dveře. Prudký náraz, zrychlené oddechování. Další dveře. Podobná situace. Jurice se hlavou mihne letmá myšlenka: že by magická ochrana? Poslední dveře. Šeptem pronesená kouzelná formule. Zvláštní, ale povědomý pocit přenášeného těla. Světlo. Oslepené mhouřící oči chráněné oběma rukama. Lovecký salónek. Tady přece již byli. Tady mluvili s Corleonem, napadne Juriku. Potichu kráčí prostorem až ke dvěma křeslům u stěny. Na jednom z nich sedí mírně zhroucená postava. Vévoda. Spí. Klidně oddechuje. Ruka sesmeklá podél křesla, vedle něj na zemi leží rozevřená kniha. Juriku zamrazí.
Co teď? Jurice se nechce vévodu probouzet. Promýšlí, co mu říct, aby jí uvěřil a byla dostatečně přesvědčivá. Náhle se ozvou kroky za dveřmi a bušení na dveře: "Vaše jasnosti,..."ozve se.
Leknutí. Panika. Úkryt pod stolem není jednoznačně nejlepším řešením této situace, ale Juriku v tom překvapivém okamžiku nenapadne nic lepšího. Skrčená pod stolem lapá po dechu a ani nedutá. Opět bušení. Vévoda se probouzí: "co se děje?" pronese nevrle. "Neseme vám jídlo," ozve se za dveřmi. "Teď ne, až později," odsekne vévoda, kroky se vzdalují.
Okamžik napětí. Jurika čeká, co bude dál. Pak, nečekaný pohled do vévodovy tváře. Sehnutý vévoda, překvapeně zírající na skrčenou postavičku ukrytou pod stolem: "hej, kdo jsi a co tu děláš? Strážeeee! Zloděěěěěj!!!"
Juričiny doširoka otevřené oči. Panika a strach. Pokus vykoktat pár vysvětlujících slov. Vzdává to však dřív, než by mohly mít vůbec naději na úspěch.
Rychle pryč, napadne ji. Prostor pod stolem naplní slova narychlo odříkávané kouzelné formule. Ještě poslední pohled do udivené vévodovy tváře a pak ... Je u mostu před palácem.
Vyjevení strážní nechápají, kde se kousek od nich vzala podivná osůbka v tmavém plášti. Zvon rozeznívající se na poplach. Jurika běžící po mostě. Nespočet nohou dusajících za ní. Klopýtla. Z druhého konce mostu jí naproti vybíhají přátelé. Strážní přibližující se každým okamžikem blíž a blíž. Erik a Rogon jsou již na dohled. "Utíkejte!" stihne ještě Jurika vzkřiknout, než zakopne a svalí se na zem. Silné Erikovy ruce zdvihající ji z mostu. Rogonova napětím zrůzněná tvář. Obracejí se zpět a běží. Na druhý konec mostu jim zbývá již tak málo. A přesto, vypadá to, že to nestihnou. Jurika se nerozmýšlí a přemístí své přátele a sebe za řeku. Oddychne si. Stihli to. Pro jistotu ještě mohutně máchne pažemi a nad řeku vyšle obrovský světelný kotouč plný rozstřikujících se jisker. To by je mělo zdržet, pomyslí si a skutečně. Ještě jednou se ohlédne přes rameno. Vojáci se zastavují a překvapeně pozorují světelné blýskání,...
"Hej, co je s tebou," zatřese Erik Jurikou ponořenou do podivného mrákotného stavu.
Jurika zamrká očima a podívá se překvapeně na Erika jakoby ho viděla poprvé. Pak se pomalu nadechne: "ale nic, jen jsem si to tak představovala, " dodá zamyšleně, mžourajíc na něj.
Ten zavrtí nevěřícně hlavou:"Hele, to není úplně nejlepší nápad posílat tam právě ji," ukáže s despektem na Juriku.
"Tak tam půjdu já," pronese rázně Jörm.
"Ty?" ozve se pochybovačně Erik. "Proč zrovna ty? Nic lepšího nás nenapadne?" vrčí Erik, obracejíc se na ostatní.
"No, hele," nechce se jen tak nechat vyšachovat Jörm. "Když nic jinýho, tak můj ksicht ještě není tak profláknutej jako něčí," významně se uchechtne.
"Ale v tom případě," vloží se do toho Cuthbert, zřetelně zabraňující hrozící roztržce, "by to mělo mít nějakou oficiálnější formu. Jako že nás například za vévodou někdo posílá."
"Třeba Solothern," vložila se do konspiračních úvah Kitiara. "Máme přece ten dopis od něj i s pečetí. Ta kdyby se nám povedla nějak napodobit a přiložit ji k průvodnímu dopisu, jakože je Jörm královským poslem, tak je úspěch zaručenej," dodala ještě spiklenecky a významně se podívala na Erika. "Viď, Eriku, že se pokusíš tu pečeť napodobit?"
"No, to se ještě uvidí," pronesl oslovený samolibě.
Všem ale bylo jasné, že takovou příležitost blýsknout se, si prostě nenechá ujít.