Město je přivítalo zachmuřenou šedí. Nebe bylo zatažené těžkými sněhovými mračny. Procházeli poloprázdnými ulicemi, jen sem a tam se potkali s kolemjdoucími chodci.
Mlčky došli až k radniční bráně, kde stáli dva strážní, zamračení a zachumlaní do plášťů svých stejnokrojů. Na dotaz po radním Corleonovi se po sobě zlehka podívali bez jediného výrazu ve tváři. Pak jeden z nich zašel dovnitř, aby se vzápětí objevil: "Pojďte se mnou. Pan radní vás očekává. Družiníci na sebe překvapeně pohlédli, zaskočeni náhlým obratem událostí.
"No, vida," pronesl si jen tak pro sebe Jörm, "a pak že tu nebyl. Zapíral se nám, chlápek jeden prohnaná," zabručel si ještě pod vousy.
Mezitím prošli bránou a následovali strážného. Vstoupili na malé nádvoří, kde se k nim připojila skupina asi deseti ozbrojených vojáků. Jurika zlehka zalapala po dechu, na ostatních bylo také zřetelně vidět znepokojení. Nicméně v klidu pokračovali, teď již v ozbrojeném doprovodu dál nádvořím až ke dveřím, jimiž začínala zšeřelá chodba. Cuthbert, jdoucí v čele zástupu, se otočil přes rameno směrem ke strážnému. "Jste si opravdu jist, že nás pan Corleon očekává právě tady?" zeptal se jej, snažíc se skrýt jisté znepokojení.
"Jistě," odvětil jejich průvodce, "jen směle pokračujte dále. Takové hrdiny, kteří se vypořádali s bahenním netvorem, přece nezastaví jedna tmavá chodba, že ano?" dodal ještě a Jurika si nemohla nevšimnout jistého ironického zabarvení jeho hlasu. Ještě více zpozorněla. Úkosem pohlédla na Kitiaru, jdoucí za ní. Ta její pohled zpozorovala, zamyšleně pokrčila rameny, přemýšlejíc o situaci, v níž se ocitli. Mlčky pokračovali dál. Rogon si všimnul sveřepého odhodlání v Erikově tváři a mlčky zavrtěl hlavou, významně se mu dívajíc do očí.
Po deseti sázích se před nimi objevily schody, chodba začala klesat. Jurika v náhlé panice klopýtla, začalo se jí hůř dýchat. Kitiara jdoucí za ní ji zachytla a zachránila ji tak před skutálením se dolů pod schody. Všude bylo vlhko a tma, kterou narušovaly pouze světelné pablesky nesených loučí.
"Pan Corleon má s vámi zvláštní plány, řekl bych," ozvalo se za nimi. A ať už s vámi chce projednávat cokoliv, nechtěl to řešit nahoře. Teď vstupte, prosím, tam do té místnosti před vámi. Tak je to správné," dodal ještě, když do nevelké místnosti vstoupil poslední z družiníků.
"Tak je to správné," zopakoval ještě jednou strážný. "A tady vyčkáte příchodu pana radního," pronesl ještě jakoby pro sebe. "Zatím na viděnou," řekl ještě a zabouchl vstupní dveře. Ozvalo se zašupování několika petlic.
"No a jsme v pěkné kaši."
"Nebuď tak skeptickej Eriku," pronesl do zkoprnělého ticha Cuthbert. "Vždycky se dá něco vymyslet a nikdy není tak zle, aby nemohlo být o něco líp."
Jen to dořekl, zhaslo světlo.
Jurice se udělalo špatně, klesla na podlahu a snažila se uklidnit.
Měla co dělat, aby nezačala ve vzrůstající panice ječet na celé kolo. Když se trochu vzpamatovala, uvědomila si, že její společníci se hádají a kdyby na sebe viděli, pravděpodobně by lítaly i nějaké ty rány. Takhle si jenom vzájemně vyčítali svoji neobezřetnost a lehkomyslnost.
"Tak dost," zaburácel do nastalé vřavy Jörm. "Tohle nikam nevede. Buďte už zticha. Tichó," zahřměl hromovým hlasem, když se situace neuklidňovala. Kupodivu se ztišili. V temnotě bylo slyšet přerývané oddechování.
"Klid," už do ticha pronesl normálním hlasem Jörm. "Klid a uvidíme, co...", nedořekl už, neboť odkudsi zpoza zdi se ozval jiný hlas. Corleonův hlas, poněkud dutě znějící.
"Tak tady vás máme. No, buďte nám vítáni. Řekl bych, že na můj vkus jste dost neodbytní. Kolikrát jsem vám říkal, abyste mě nesháněli, pokud to nebude nutné, nebo pokud možno vůbec? Prý jste se mnou chtěli mluvit. Tak mluvte!" vyštěkl.
Chvíli se jeden přes druhého snažili vysvětlit radnímu důvod své návštěvy.
"Ahá, tak se zdá, že jste se v té záležitosti přes mé výslovné přání nepřestali šťourat. Inu, když to s vámi nejde po dobrém, bude to muset jít jinak," prohlásil radní zpoza stěny. Všechno utichlo, nikdo ani nešpitl. Dobrodruzi zaslechli už jen pomalu se vzdalující kroky.
Vzápětí sebou Jurika trhla. Ozvalo se cvaknutí. Místnost naplnil podivný syčivý zvuk.
"Dejte pozor," zaslechla varující Cuthbertův hlas. "Pustil sem nějaký plyn nebo co," dodal tiše. Vzápětí se rozkašlal.
Poté se seběhlo cosi, co by se dalo při troše dobré vůle nazvat závod s časem. Zvuky trhaného oděvu s cílem zacpat si nos a ústa a zamezit tak přístup všudypřítomnému dusivému plynu. Poznámky nelichotivého obsahu, z nichž jedna z nich: "Parchant jeden zatracenej," jim v hlavě zněla ještě dlouho poté co odezněla.
Jurika se, slzíc a kašlajíc do utrženého kusu svých šatů, snažila zvládnout vzrůstající paniku ve svém nitru. Nemohla přemýšlet. Nějaká neviditelná, fyzicky neexistující síla jí drtila vnitřnosti a strhávala ji k zemi, kde se choulila do klubíčka. Navíc ji začal dusit plyn, který zvolna naplňoval místnost.
"Jurikoo," ozvalo se jí v mysli. Vzpamatovala se. Musí je odtud dostat. Ne, nejde to. Nezvládne to. Ne v tomhle stavu. Na ničem nezáleží. Jednou to musí skončit, tak proč ne teď? Teď a tady? V mysli se jí vynořil obraz. Pak další a další. Tváře. Ty přece znám, napadlo ji. Seděla na podlaze, ve tmě a před očima se jí míhala jedna tvář za druhou. Usmívající se tváře. Kitiara, Cuthbert, Erik, Rogon, Jörm. Ohromeně na ně hleděla slzícíma očima. Nechápala, jak je může vidět, když je všude okolo černočerná tma.
Vzdychla si. Pak pomalu vstala. Poslepu doklopýtala doprostřed místnosti. Silou vůle se snažila uklidnit. Šlo to špatně. Pokusila se nadechnout a rozkašlala se. Potom zašeptala: "pojďte ke mně." Nic se nedělo. Žádný pohyb, žádný zvuk nasvědčující tomu, že by jí ostatní společníci slyšeli. Pouze chrčivé a dávivé zvuky, svědčící o jejich zápasu se zákeřným plynem.
Zkusila to znovu. O něco silněji. Když už začínala podléhat rostoucímu zoufalství, ucítila kolem sebe pohyb, jak se okolo ní všichni shromáždili. Vše další pak bylo dílem okamžiku. Začala odříkává první slabiky kouzelné formule a mávala rukama ve vzduchu. "Tykach kulam..." Proud energie z jejích prstů postupně nasál duše a potom i těla všech přátel, kdož okolo ní stáli a přes zamčené dveře, chodbu i zdi paláce je přenesl ven, na vzduch, před hlavní bránu. "...bjachat." Při vyřčení poslední slabiky kouzla už v jedovaté místnosti nikdo nestál.
Družiníci na nic nečekali a jak jim dovolovaly síly, dali se na útěk. Strážní u brány na ně chvíli vyvaleně koukali, načež spustili poplach. To už se ale udýchaní a značně otřesení hrdinové ztratili v úzkých uličkách a později i v úkrytu v kanálu.
"Opět doma," pronesla Kitiara. S Jurikou na sebe pohlédly. Pak vyprskly a daly se do hurónského smíchu. Smály se, až slzely. Jurika cítila, jak se všechno napětí posledních okamžiků odplavuje. Smála se a smála, šťastná, že se jim povedlo zachránit se. Posadila se na zem a šťastný smích se pojednou přeměnil v srdceryvný pláč. Seděla a její drobná postava se otřásala uvolňovaným napětím.
Nebránila se tomu. Skrze závoje slz se dívala na své společníky shromážděné okolo ní. Netušila, co je čeká v příštích okamžicích. Pro tuto chvíli však byli zachráněni.