Krajina zalitá sluncem. Vzduch vonící předzvěstí léta, naplněný tisíci vůněmi. Květy plné bzučících včel a čmeláků poletujících z květu na květ. Jurika sedící pod stromy na jednom z kopců. Tvář nastavenou slunci a vonícímu vzduchu. Všude klid a ticho, přerušované jen tichým bzučením. Dole pod strání se ozývá rytmický krok koní, odkudsi je slyšet, jak kdosi volá její jméno: "Jurikooo," ozývá se mezi stromy a větve rozvlněné vlahým vánkem si ten vzkaz předávají.
Jurika se zavrtá hlouběji do stínu. Nechce se jí opustit tohle skryté a tajemné místečko, které je jenom její. Ještě ne. Ještě potřebuje být sama, potřebuje vnímat tu krásu kolem sebe, pohlcená vším tím jasem a stíny, kol ní se rozprostírajícími, obklopená vůněmi, jež nasává rozšířeným chřípím, unesená blažeností této chví..."Juriko!!!"
Otevřela oči. Tvář sklánějící se nad její. Ustaraná a unavená dlouhým bděním. Rogon! Ucítila ruku na svém čele. Pootočila lehce hlavou a očima spočinula na Kitiařině znepokojené tváři. V okamžiku, kdy na ni Jurika pohlédla, se sotva znatelně usmála. V tom nesmělém úsměvu bylo možno vyčíst obrovskou úlevu nad tím, že se konečně Jurika probrala.
"Kde to jsme?" chtěla se zeptat, ale oba jakoby jí otázku vyčetli z jejího výrazu, odpověděli vpodstatě současně.
"Buď v klidu, jsme v bezpečí, nebo to aspoň tak vypadá."
Jurika se rozhlédla ještě poněkud zastřeným pohledem okolo sebe tak, jak jí dovolilo její zatím bezmocné upoutání na improvizované lůžko. Spatřila nevlídné prostředí kanálu.
"Každopádně, je to útočiště," povzdechla si a s námahou se posadila, opírajíc se o stěnu.
Rozčarování, které nastalo po jejím procitnutí, bylo příliš silné a stále se ještě úplně nevzpamatovala. Zauvažovala, zda-li by nebylo příjemnější zůstat tam, v oné snové krajině, daleko od problémů a všech těch potíží, kterými procházeli a prožívali. Opět si povzdechla.
Stýskalo se jí. Po domově, po řece a hlavně po rodině. Hrozně moc jí chyběli. Tak moc, že se jí chvílemi až špatně dýchalo. Pak ať si někdo říká, že stesk nebolí. Oči se jí zalily slzami. Hřbetem ruky je nenápadně setřela. Nechtěla, aby si toho ostatní všimli. Vzdorovitě vysunula bradu a pohlédla teď již suchýma očima na právě příchozí.
Jörm s Cuthbertem se přihrnuli a udýchaně se sesedli kolem Juriky a Erika. Až nyní si Jurika všimla dalšího improvizovaného lůžka po její levici, na té straně, kde předtím stála Kitiara a zakrývala jej. Napůl ležel, napůl seděl v něm Erik, s ovázanou hlavou opřenou o zeď.
"Je to marný," pronesl nasupeně Jörm. "Není šance se k němu dostat. Se nás pěkně zbavil, jen co je pravda," syknul ještě s mírným odfrknutím.
Jurika nechápavě koukala střídavě na Jörma a na ostatní, naprosto netušíc, co se děje. Kitiara zachytila její zmatený pohled:
"Myslí Corleona," řekla na vysvětlenou. "Strašně dlouho jste spali, asi tak tři čtyři dny.
No a během týhle doby se toho docela dost seběhlo. Takže, jestli chceš a ty, Eriku taky," otočila se směrem, ze kterého se ozvalo Erikovo brblání, "můžeme vám to všechno pěkně po pořádku povědět."
"No jasně, ale čím začít?" opáčil trochu nejistým hlasem Rogon, aby si vzápětí hned odpověděl: "V podstatě asi tím, jak jsme zašli za Corleonem a sdělili mu splnění úkolu a vyfasovali ty prašule, ne?"
"A jak jsme se pak začali dohadovat a o ty prašule přetahovat a jak s náma Corleon zamet a my se jaksi už nestihli zeptat na to nejdůležitější, na komtesu Miu?" dodala kousavě Kitira.
Rogon rozpačitě přešlapoval na místě: "no i tak by se to dalo podat,"pronesl zamyšleně. "Ale prachy dobrý, ne?" nechtěl se jen tak vzdát.
"No jasně," vložil se do debaty Cuthbert, "akorát teď zas nevíme jak dál, že jo?" dodal kousavě pro změnu on.
"Klid lidi," pronesl rádoby uklidňujícím hlasem Jörm. "Co budeme dělat dál, to vymyslíme potom, teď vylíčíme těmhle dvěma o co úchvatnýho přišli, aby jim to nebylo líto," mrknul rozverně na Juriku s Erikem.
"Tak tedy," pokračoval Jörm. "Corleon je pěknej oříšek, a ikdyž působí důvěryhodně a zdá se, že je na vévodově straně. Něco mi tu ale nehraje." dodal ještě a na chvíli se odmlčel. Pak zamyšleně pokračoval: "každopádně ty zabavený meče, to mě teda nakrklo a zajímalo by mě, jestli v tom nemá náš milej pan radní svoje dlouhý prsty."
"Tebe to nakrklo?" ozval se nasupeně Rogon. "Tebe to nakrklo? A co to mělo podle tebe udělat se mnou, co říkáš?" postoupil lehce výhrůžně směrem k Jörmovi.
"Snad se nechceš prát, u Tiamata," zvolal znepokojeně Cuthbert, vstávajíc připraven zasáhnout, "Jörm přece nemůže za to, že nám sebrali meče," dodal ještě.
"Tak ať neprovokuje," odsekl Rogon, bráníc se, "kde asi seženu další takovej úžasnej kousek s neméně úžasným... " Rogon se v rozpacích odmlčel, přerývaně dýchajíc, ramena svěšená. "Promiň, Jörme," zašeptal, "ale mě to tak naštvalo, to si ani neumíš představit."
"Ale jo, umím. Hraničářskej meč je prostě hraničářskej meč. V pohodě," s klidem odtušil Jörm, poklepávajíc Rogona po rameni. "No, každopádně co teď?"
"To chcete říct," ozval se pojednou nejistým hlasem Erik, pokoušejíc se nadzvednout z lůžka, "že vás obrali o meče? Kdo a proč? To jste se nebránili?" vysoukal ze sebe nevěřícně, pokládajíc se vyčerpaně zpět , přerývaně dýchajíc.
"No, nebránili, no," dodal Rogon, poklekajíc k Erikovi. "Městské stráži můžeš asi těžko klást odpor. No, jasně že můžeš," dodal rychle, když viděl Erikovu nesouhlasnou reakci. "Ale za jakou cenu," kývnul bradou směrem k Erikově chybějící ruce, trestu, uvalenému na něj za kladení odporu strážím v Thirnanogu. "Už jsi zapomněl, proč jsi přišel o ruku?"
"Takže, jsme téměř beze zbraní, někteří z nás docela slušně zdecimovaní a informačně jsme se příliš neposunuli, nebo se snad mýlím?" ozvalo se z Erikova místa.
"Tak úplně bez informací tedy zase nejsme," hlesnul Rogon, prohlížejíc Erikovy rány. "A až dám tebe a Juriku trochu do kupy, pustíme se do dalšího pátrání, samozřejmě. Přece musíme přijít té záhadě na kloub," dodal ještě.
"To myslíš ty kusý zprávy o tom vojákovi?" zeptal se pochybovačně Jörm. "Já bych tomu teda zas až tak nevěřil. Kdoví, co je ten dotyčnej zač. Kdosi nám cosi napovídá a my hned naběhnem a prověřujem kdejakej blábol? To se mi nezdá," dodal ještě.
"Jakej blábol," vložil se do rozmluvy Cuthbert, "vždyť je to jeho kámoš, nebo ne? No tak," nečekajíc na odpověď od ostatních. "Takže to jenom prověříme a uvidíme. Prostě zajedem kousek za město, do vesničky, ve které žije paní maminka toho vojáka. No, toho, se kterým měla komtesa Mia uprchnout. Údajně utekli k ní a schovávají se tam," dodal ještě na vysvětlenou směrem k Erikovi a Jurice. "Alespoň to tvrdil jeho kámoš z kasáren."
"No a před tím bychom měli zkusit zajít ještě jednou za Corleonem a pokecat si s ním o těch zabavenejch kvérech a o tom, co jsme zjistili o tom vojákovi," doplnil jejich plány Rogon.
"Takže, teď, Rogone, dáme dohromady tady ty dva," pokynul Cuthbert směrem k ležícím postavám a pak vyrazíme," pronesl ještě, posléze se posadil opodál a počal se soustředit se k modlitbě.
Rogon ještě chvíli prohlížel Erikova a Juričina zranění, pak vztáhnul ruce nejdříve nad Erikem, pak i nad Jurikou. Jeho dlaně obrácené směrem k Juričinu tělu se začaly zalévat slabou namodralou září. Tělem jí probíhaly vlny příjemně se rozlévajícího tepla. Nitro jí naplnil nebývalý klid. Zavřela oči, myslíc na domov.