Špinavý a zamlžený úsvit zastihl dobrodruhy potácející se mezi ulicemi. Město se pomalu probouzelo a velmi zvolna se otevíralo novému dnu. Nad liduprázdnými ulicemi se vznášel mlhavý příkrov, jenž dával tušit, že dnešního dne si město slunečních paprsků příliš neužije. Cestou potkávali postavy zachumlané v pláštích a pokud jim bylo vidět do tváří, mohli v nich číst podmračené výrazy plné ospalosti. Oni sami také nevypadali příliš radostně. Noc plná neklidného spánku je připravila příliš špatně na to, co je pravděpodobně čekalo.
Bahenní příšera. Neměli příliš na výběr. Pokud tedy nechtěli vyrazit na baziliška nebo se rovnou vydat na jih do Carragenu, kam měli původně namířeno. Záležitost s hledáním vévodovy dcery se zkomplikovala. Ani jeden z nich se nevyznal ve vysoké politice a intrikaření natolik, aby si troufnul píchnout do vosího hnízda. Potřebovali čas. Potřebovali další informace. Potřebovali vymyslet, jak celou tuto záležitost, do které se zapletli vlivem podivných okolností, vyřešit. Zda se do ní vůbec pouštět, nebo ignorovat Solothernův dopis a jít si po svých. Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí.
Zatím tedy zvolili zástupný úkol. Dával jim možnost, jak zůstat ve městě, nevzbuzujíc podezření. Možnost, jak si naklonit Corleona, získat jeho důvěru a snad se dozvědět i něco bližšího o údajném únosu vévodovy dcery.
Jurice se hlavou honily myšlenky na vlastní únos tehdy před rokem. Události, které měla ještě stále v živé paměti, pocity smutku a hořkosti nad ztrátou svobody a svých blízkých se jí promítaly před očima. Do nich se ale neúnavně vtíraly a přimíchávaly obrazy jiné. Palác, tichá bezměsíčná noc, kradmé kroky na nádvoří, postavy v temných pláštích plížící se nocí. Drobná silueta, jako by se vzpouzela. Nezasténal támhle tiše někdo? Jurika se bezděčně zachvěla. Příliš fantazíruju, pomyslela si a silou vůle se přiměla opět uvažovat jasně a střízlivě.
Tak tedy bahenní příšera. Nikdo z nich ještě žádnou neviděl. Neměli představu co je čeká. V archivu sice Erik objevil pár informací, které by jim mohly být užitečné, ale situace nevypadala příliš dobře. A velmi dobře si to uvědomovali.
Celý včerejší den strávili přípravami. Po tržištích a u řemeslníků sháněli potřebné vybavení, o kterém se domnívali, že by ho mohli potřebovat. Nyní tedy postávali u budovy alchymistického cechu, obtíženi dvěma harpunami, dřevěnými fošnami, kolem provazu a jinými četnými balíky, v nichž se ukrývaly skoby, balík syrového masa a jiné nutné vybavení k vylákání a zneškodnění záhadného netvora. V kanálech pod budovou, kde právě stáli, se měla dle informací získaných od Mariona ona příšera budící hrůzu a požírající děti vyskytovat.
"Tak co nás tam dole tedy čeká, Eriku?" zeptal se Jörm zvědavě.
"No, mělo by to bejt hodně velký a hodně silný," pronesl zamyšleně Erik, pátrající v paměti. "Kříženec trolla s ještěrem. Měl by bejt zelenohnědej, pokrytej šupinama. Vyskytuje se v bažinách, občas i v kanálech. Ve vodě a v bahně by se měl cejtit jako doma, zaútočit by měl nečekaně ze zálohy, rychle a tvrdě. Jo a vidí ve tmě," dodal ještě po chvíli.
Přešlapovali na malém náměstíčku a ospale se rozhlíželi, kudy do podzemí. Vypadalo to, že se nikomu do kanálů nechce.
"Prostě tam vlítnem, zlikvidujem co se dá a bude to," pronesl do stísněného ticha Jörm.
"Dobře," ozval se Cuthbert," všechno jsme dohodli, zbývá podívat se po nějakém poklopu, kterým se dostaneme do kanálu."
"Hele," ozvala se Kitiara, ukazujíc pod jeden ze stánků, rozmístěných po náměstíčku. "Tamhle zrovna jeden je."
Vydali se směrem, kterým ukazovala a zastavili se až u stolku, který měl jeden z trhovců postavený přímo na poklopu. Z těch míst k nim doléhalo jeho halasné vyvolávání: "čerstvéééé preclííííííky, kuptéééé preclíííííky!"
Trhovec byl starší muž menší podsadité postavy, oblečený do obyčejných zapraných šatů. Jeho kulatý růžolící obličej působil dobráckým dojmem. Jurika neodolala a jeden vypečený preclík si koupila. S chutí se do něj zakousla. Voněl kmínem a chutnal po soli. Dali se s preclíkářem do řeči. Slovo dalo slovo a domluvili se, že kdyby mu stánek přesunuli o nějaký ten sáh jinam, vadit mu to vůbec nebude.
"Naopak," vyjádřil se nadšeně preclikář. "Cejtíte ten smrad, co jde z toho kanálu?" dodal ještě znechuceně. "Budu jedině rád. Jenom dejte pozor na zboží," poznamenal ještě s obavami, hledíc za Jörmem, který stánek popadl svýma velkýma silnýma rukama a odnášel ho na druhý konec náměstíčka, dostatečně daleko od nepříjemného zápachu.
Rozloučili se s trhovcem, který se přesunul na svoje nové místo. Chvíli ještě nerozhodně postávali. Poté Jörm rázně odsunul poklop stranou. Z podzemí zavanul chlad a nepříjemná zatuchlina. Ještě naposledy se pořádně zhluboka nadechli čerstvého vzduchu a pomalu začali jeden po druhém sestupovat dolů do podzemí. Tam je přivítala tma.
Chvíli jen tak postávali pod žebříkem a rozkoukávali se. Kotouč denního světla linoucí se z otvoru nad nimi slabě osvětloval prostor těsně kolem nich. Dál už nebylo vidět téměř nic. Zažehli lucerny. Jejich mihotavé světlo se rozběhlo po okolních stěnách. Před nimi se objevila chodba, nad níž se klenul něco přes dva sáhy vysoký strop. Uprostřed zahlédli stoku plnou kalné vody. Po její pravé i levé straně se táhly chodníky mizející kamsi do tmy.
V Jurice se všechno sevřelo. Obestřel ji opět ten známý svíravý pocit, který zažívala ve stísněných a tmavých, většinou podzemních prostorách. Pomalu se nadechla. Pak, již o něco klidnější, postupovala dál chodbou za ostatními. Vydali se podél kanálu po jeho jedné straně, lucerny zdvižené vysoko nad hlavami. Jejich světlo pitvorně pableskovalo na stěnách i na jejich pomalu postupujících, lehce sehnutých postavách. Kalná voda stoky se líně sunula vpřed, místy odporně pobublávajíc. Všechny ovládl stísněný pocit. Pořád museli myslet na popis bahenního netvora, získaný Erikem v místním archívu a na náladě a jistotě jim to příliš nepřidalo. Naopak.
Procházeli sem a tam křižovatkami chodeb, nořily se do spleti odboček, aby opět vyšli na tom samém místě odkud vyšli, naprosto zmateni záludností podzemního bludiště. Těžce se jim dýchalo, na čele se jim perlil pot. Za každou zatáčkou očekávali zákeřný útok odporného netvora. Byli již značně vyčerpáni chaotickým chozením z místa na místo. Začali pochybovat, zda se zde onen netvor opravdu vyskytuje, nebo zda-li není pouze výtvorem přebujelé fantazie místních obyvatel. Ty z družiníků, kteří drželi lucerny začaly bolet ruce, Jörma i záda. Na chvíli se zastavili.
Náhoda nebo zvláštní řízení osudu tomu chtělo, že během tohoto krátkého odpočinku na jedné z křižovatek, se Rogon sehnul k zemi a napadlo ho prozkoumat ji. Cosi soustředěně pozoroval. Po chvíli se narovnal. "Našel jsem stopy," kývnul hlavou ke změti otisků směřujících kamsi doprava po proudu. Stopy byly dost malé, dalo by se říci dětské a velmi nezřetelné. Sehnuli se nad nimi a chvíli je bezhlesně pozorovali.
Jurika ztěžka polkla. Představila si drobné postavičky zmateně pobíhající spletí chodeb, vyděšené, uplakané. Mimoděk si setřela slzu a zaplašila trudomyslné úvahy týkající se dalšího osudu ztracených dětí.
Sledujíc stopy, všimli si pár sáhů před sebou můstku . Vedl přes vodu, spojujíc tak oba ochozy vedoucí podél stoky. Stopy podle všeho směřovaly k němu. Vydali se tím směrem. Jak se blížili k můstku, upoutal jejich pozornost prostor pod ním. Byl vyplněn kolmo upevněnou mříží přehrazující vodu, v jejíchž okách se zachytávala všelijaká nečistota. Chtěli jít dál, sledujíc řetízek stop směřujících k můstku, když tu se ozval Rogon:
"Koukněte, tam něco je," řekl ,ukazujíc paží k mříži. Přiblížili se nakolik jim podmínky dovolily a podívali se tím směrem. A opravdu, spatřili cosi žlutého, tvarově neurčitého, pohupujícího se ve vodě, ve spleti všelijakého neřádstva zamotaného v mříži. Žlutý chuchvalec dával tušit, že sem jaksi nepatří a vzbuzoval zvědavost a jakési zneklidnění přihlížejících.
"Co to je?" vydechla Kitiara a zvědavě se naklonila o něco více nad vodu, aby lépe viděla.
"Počkej," jen tak tak ji zachytil před pádem do vody Cuthbert. "Vždyť tam spadneš," dodal ještě znepokojeně.
"Pojďte, vyndáme to," prohlásil lehce přiškrceným hlasem Erik. Pevně popadl harpunu, kterou měl neustále po ruce a vstoupil na můstek. Lehce se naklonil a jemnými žďuchanci se snažil chumel z mříže pod lávkou uvolnit a zjistit tak, co to je. Po zdánlivě nekonečných neúspěšných pokusech se mu nakonec podařilo chuchvalec uvolnit a ze změti všemožného neřádstva vyprostit žlutý předmět.
"Dřevěná kačenka?" překvapeně vydechla Kitiara, nedočkavě se naklánějíc Erikovi přes rameno. "To se mi snad zdá," poznamenala nevěřícně.
"Co to tady má co dělat?" pronesl Erik se zaťatými zuby a znechuceně se odvrátil od stoky.
"Co jste mysleli, že najdete?" zeptal se posměšně Jörm. Nečekajíc na odpověď, pokračoval dál po břehu.
"Tak pojďte," zavelel Erik a následoval Jörma. Ostatní,tiše rozmlouvajíc mezi sebou, se vydali za nimi.
Tak došli k místnosti, která se rýsovala před nimi. Než stihla Jurika dojít až k ní, stihnul Erik proklouznout kolem Jörma.
"Něco jsem našel," hlásil zevnitř. "Vypadá to jako spona," dodal ještě. Jurika stále ještě přemýšlejíc o podivném nálezu ve stoce a možných souvislostech s podivným netvorem, popřípadě se ztracenými dětmi, vstoupila do místnosti za ním. Všude tu bylo vlhko, vzduchem se nesl zápach prosycený silnou zatuchlinou. Vzápětí zalitovala své neopatrnosti.
Přihodilo se totiž něco velmi nečekaného. V okamžiku, kdy Erik podával Jurice nalezený předmět, aby se na něj podívala, odkudsi shůry spadlo nejdříve na Erika, posléze i na Juriku cosi žlutozeleného.
Vše co se dělo poté se seběhlo tak rychle, jak jen lze očekávat v případě, že vám na hlavu vyteče cosi, co konzistencí připomíná rozvařený žlutozelený pudink, který místo toho aby se nechal sníst, s tvrdošíjností sobě vlastní začne sám požírat všechno, co mu přijde do cesty.
Na malý okamžik se Juriky zmocnil pocit nezměrné ošklivosti a hnusu. V panické hrůze si začala rukama uvolňovat z hlavy bublající šátek, když tu ji Erik popadl , vyběhnul z místnosti, zanechávajíc zkoprnělé přihlížející za sebou a skočil s Jurikou v podpaží do stoky.
Hladina odporné, kalné a zapáchající vody se jí zavřela nad hlavou. Erikovo sevření povolilo. Pokusila se o pár rychlých a poněkud nezkušených pohybů, kterými se snažila dostat opět nad hladinu. Pak ji mysl naplnil pocit marnosti. To je konec, napadlo Juriku ještě, když zvolna klesala ke dnu, stahována těžknoucími šaty . V tom okamžiku však ucítila silné paže, které ji popadly a vytáhly nad hladinu. Nadechla se a vzápětí rozkašlala, plivajíc okolo sebe odpornou tekutinu. Rogon, z něhož voda crčela proudem stál nad ní a nad Erikem a mračil se.
Jurice zhroucené v mokrých šatech na břehu stoky se udělalo špatně. Zalapala po dechu, před očima se jí míhaly mžitky, polil ji studený pot a naplnil pocit nesnesitelného pálení, které se jí rozlévalo po hlavě směrem k ramenům a dál na zbytek těla. Hrůzou se otřásla a v návalu paniky začala ze sebe strhávat oblečení.
"Dělejte něco!" vykřikla Kitiara vyděšeně, pozorujíc Juriku a Erika pod žlutozeleným nánosem. "Vždyť je to sežere," zvolala ještě a překotně se vrhla k Jurice a začala jí pomáhat se strháváním šatstva. Šlo to špatně. Všechno bylo nasáklé vodou a slizem, zvolna stékajícím z Juričiny hlavy.
Erik na tom nebyl lépe. Došlo mu, že jeho zdánlivě dobrý a hlavně pohotový plán jaksi nevyšel, takže ze sebe kvapnými pohyby taktéž strhával výzbroj a oblečení, brblaje si pro sebe cosi o hnusnejch slizounech. Kus po kuse od něj odlétávalo šatstvo na velkou hromadu, jíž zlověstně probublával s neúnavnou vytrvalostí žlutozelený sliz, jež vypaloval v tkanině obrovské díry. Rogon s Cuthbertem se mu snažili pomáhat , šlo to ale obtížně, neboť Erik okolo sebe máchal rukama a choval se velmi nepředvídatelně.
Jurika Kitiařinu pomoc uvítala. Zkřehlými prsty zápasila s nepoddajnou látkou a Kitiařina pomoc jí přišla vhod. V jednom momentě si mimoděk zajela rukou do vlasů, vzápětí vyděšeně vyjekla. Vlasy tam totiž nebyly. Ohromeně zírala na ubohé zbytky svých kdysi krásných zvlněných vlasů, které teď nechávala zvolna padat mezi popálenými prsty k zemi, dívajíc se uslzenýma očima na Kitiaru. Ta se jí snažila očistit hlavu kusem plátna, šeptajíc jí uklidňující slova.
Juričin vzlykot byl náhle přerušen táhlým Erikovým výkřikem plným bolesti a zoufalství. Seděl na zemi kousek dál od Juriky a Kitiary, rukama zběsile mlátil do země, aby pak v naprostém stavu vysílení zůstal zpola sedět, zpola ležet, opřen o stěnu chodby. Silueta jeho těla, nyní již vysvlečeného, se bělala v temnotě chodby, zčásti osvětlena hořící loučí. V jejím světle působila Erikova bezvlasá hlava zbavená z větší části i uší a tělo, z nějž odpadávaly velké kusy kůže a místy i masa, značně děsivě. Erik teď již jenom tiše naříkal, Rogon klečící u něj na zemi, se snažil ošetřit co se dalo.
O kus dál, téměř pohlcený v temnotě chodby, klečel Cuthbert pohroužený v modlitbě. Jeho postava se rytmicky komíhala, ústa se bezhlesně pohybovala, snažíc se vyprosit alespoň kousek naděje pro Erika a Juriku.
Mezitím Jörm klečící u Erika se snažil druhým kusem plátna očistit zelené nánosy na jeho hlavě a ramenech. Kitiara se právě odvrátila na chvíli jejich směrem, když tu se ozvalo mohutné šplouchnutí.
"Ksakru," pronesl Rogon a skočil do vody pro Juriku, která omdlela a z úzkého břehu se překulila do vody.
"Já snad už nikdy neuschnu," pronesl naoko nazlobeně, když se opět vynořil i s Jurikou stále v bezvědomí.
"Samý překvápko,co?" syknul Jörm, přikleknul k bezvládné Jurice a zlehka ji proplesknul.
"Opatrně Jörme," šeptnul Cuthbert. "Ještě ji budeme potřebovat. Hele, už se probírá."
Jurika zvolna otevřela oči, mžourajíc na své společníky stojící těsně u ní.
"Já na tu svoji zvědavost jednou škaredě doplatím," pronesla jakoby sama pro sebe, drkotajíc zuby. Ležela schoulená na zemi podél vody a přerývaně dýchala. Bylo jí čím dál tím hůř, chtělo se jí spát. Až nyní si uvědomila, že je bez šatů a že je jí veliká zima. Schoulila se do klubíčka. Rogon přes ni přehodil svoji bílou kápi a zakryl tak její nahotu. Zmohla se ještě na to,aby na něj vděčně pohlédla, pak opět přivřela oči, ležíc schoulená na zemi.
Erik se mezitím zahalil do přikrývky, kterou mu přes ramena pomohl přehodit Jörm. Bolestí syknul, když se deka dotkla rozleptaného těla. Vypadal dost zničeně, celé tělo ho nesnesitelně pálilo. Jen silou vůle snášel strašlivou bolest. Stále se však držel při vědomí a sledoval dění kolem sebe.
"Koukejte," vyjekla pojednou Kitiara, ukazujíc k hromadě svlečených šatů. Ke svému překvapení spatřili žlutozelené cákance slévající se do jednotného celku a plynule se přemisťující zpět do místnosti. Vypadalo to, jako by ona zdánlivě neživá hmota byla něčím víc než pouhým nemyslícím slizem.
"Tak s tím skoncujeme jednou provždy, co říkáte?" obrátil se Rogon k ostatním. Naznačil jim, aby se vydali k východu. Kitiara, a Jörm pomohli Erikovi a Jurice vstát a s velkými obtížemi se pomalým krokem vydali cestou, kterou přišli. Oba klopýtali na nejistých nohou, podpíráni svými společníky. Cuthbert, jenž před chvílí ukončil svoji modlitbu, šel za nimi stále ještě ponořen do rozjímání.
Rogon se poté, co se přesvědčil, že jsou dostatečně daleko, opatrně přiblížil k oné místnosti a vyndal z torny lahev oleje. Vše další bylo pak již dílem okamžiku. Vytékající olej z rozbité lahve uprostřed místnosti, hořící louč vhozená do kaluže na zemi, plamen a sílící žár. Ohnivé jazyky olizující práh a zárubně dveří.
Chvíli ještě zpovzdálí Jurika sledovala fascinující hru barev a stínů, vzápětí se jí ale opět zatmělo před očima a bezvládně se sesula k zemi.