Den plynul po dni. Nadále využívali pohostinnosti hospody U slimáka. Po úspěšném vyjednání podmínek pronajmutí dvou rybářských jacht a posádky za celkem ucházející ceny se uskutečňovalo vyprošťování lodí z jejich zamrzlých zimovišť. Cuthbert s Erikem a Rogonem u toho nesměli chybět, takže Jurika si musela vystačit sama. Čas jí tím pádem ubíhal značně pomalu. Trávila ho po různu. Procházkami v nejbližším okolí hospody a vyhlížením Kitiary. Studiem skiropštiny, v níž se za tu dobu, co byli na cestě docela zdokonalila. Také si utřídila svoje věci a co nejúčelněji si je sbalila, snažíc se připravit na nadcházející cestu. Jednou, dvakrát zašla i do malé loděničky podívat se, jak daleko jsou s přípravnými pracemi.
Příjemně to tam vonělo dřevem, barvou, tmelem, připomnělo jí to loděnice tam u nich doma, na břehu řeky Lučné. Zavřela oči a představovala si řeku zalitou sluncem, lodě kotvící v docích, plachty vzduté příznivým větrem, lodníky pohybující se zkušenými pohyby po lodích, zvuky nástrojů, vzduch plnící chřípí závratnými omamnými vůněmi.
Zastesklo se jí po domově.
Třebaže by tu mohla strávit třeba celý den, nebyla tu nic platná. Naopak. Pokaždé ji vykázali se slovy, že spíš překáží, než cokoliv jiného. Sebrala se tedy a přemístila zpět do hospody.
Počasí teď bylo více než přívětivé. Slunce se se svými hřejivými paprsky opíralo do střech domů a vysušovalo všudypřítomnou vlhkost. Čerstvý sníh kupící se podél vyhrabaných úzkých pěšin se třpytil tisíci blýskavými hvězdičkami, až oči přecházely.
Jurika si na chvíli sedla na lavičku před hospodou a nastavila tvář slunci. Nějakou dobu tak setrvala. Bylo to až příliš příjemné.
Leč po Kitiaře ani stopy. To jí trochu kazilo náladu. Snažila se zachovat klid. Předpokládali sice, že za dříve než za dva dny se neobjeví, nicméně klidu jí to příliš nepřidalo. Přípravy zatím dostoupily vrcholu.
Večer druhého dne, kdy měla být již zpátky, dostoupil Juričin neklid vrcholu. Popocházela po pokoji, po lokálu, nebo v blízkém okolí hospody, vyhlížejíc ji.
"Tak co?" přivítal ji Cuthbert tázavým pohledem, když se právě vrátila z jedné takové pochůzky.
Jurika pokrčila rameny a v odpověď ucedila: "ještě pořád nic!"
Sedla si ustaraně ke stolu.
"To bude dobrý, uvidíš!" ozval se Rogon, snažíc se ji uklidnit.
"Neměli jsme ji vůbec pouštět!" vyštěkla rozhořčeně Jurika.
"Klid. Nic tak hrozného se přece neděje. Vrátí se v pořádku," dodal ještě Cuthbert, snažíc se uklidnit spíš sám sebe, než kohokoliv jiného.
Večer strávili probíráním dokončovacích příprav na cestu, hraním karet a všeobecným poflakováním. Tímto způsobem proběhla i větší část dalšího dne. Po Kitiaře stále ani stopy.
Když se Jurice podařilo zneklidnit všechny členy družiny, něco kolem sedmé hodiny podvečerní se Kitiara celá utrmácená objevila ve dveřích hospody. Všichni se na ni sesypali jako vosy na med a zahrnuli ji vítáním a všetečnými otázkami.
"Počkejte, nechte ji vydechnout," zarazila je Jurika. "Pojď si sednout a odpočiň si," obrátila se ke Kitiaře.
"Jenom to ne!" zděsila se. "Sedět teď dost dlouho nebudu chtít ani náhodou," pronesla uštěpačně. "Radši postojím," usmála se na vysvětlenou, ukazujíc ke koštěti.
"Každopádně, nenesu dobré zprávy. O lodi nic nevím," pronesla rozpačitě Kitiara a pohledem spočinula na ostatních.
"No, to je tedy bezvadný," pronesl Erik. "Ty si někde lítáš, děláš tam bůhvíco a my tady jenom ztrácíme drahocennej čas. Kde si vlastně tak dlouho byla? Měla jsi přece přiletět už včera!" vychrlil na ni rozhořčeně Erik, dostávající se do ráže.
Kitiara na něj ohromeně zírala a pak naprosto konsternovaně vydechla: "no, ještě mi vynadej, že jsem chtěla udělat něco dobrýho pro naši společnou věc. Nevyšlo to, no! Tak mě ukamenuješ, nebo něco podobnýho?"
"Počkej, Kitiaro," vložil se do toho Cuthbert. "My jsme se o tebe dost báli, víš? Dělali jsme si starosti, jestli se ti něco nestalo. Příště bude lepší vymyslet něco bezpečnějšího a efektivnějšího," dodal ještě.
"Jako například co?" poznamenal Jörm, podpírající si svou velkou a nyní již značně znavenou hlavu.
Chvíli to vypadalo, že je Kitiara buď všechny na místě zakousne, nebo rovnou někam zase zmizí, když tu se ozval Erik: "buď v klidu, jsme vpodstatě rádi, že jsi konečně zpátky a máme náhradní suprový řešení. Budeš mrkat na drát," dodal ještě samolibě.
Načež jí objasnili, co se v době, kdy byla pryč přihodilo, co mezitím domluvili a co je v nejbližší době čeká.
Jak si tak povídali, poněkud uniklo jejich pozornosti, že se mezitím lokál začal pozvolna zaplňovat nově příchozími vesničany. Všichni byli svátečně oblečeni, a to jak muži, tak i ženy. Usazovali se ke stolům za všeobecného tlachání a švitoření. Hostinský se svými pomocníky začal roznášet po lokále vonící jídlo. Všichni vypadali spokojeně a bezstarostně.
Kitiara trochu překvapeně vykulila oči a s otázkou v očích pohlédla na Juriku. Ta zlehka pokrčila rameny : "to budou ty novoroční oslavy," špitla.
"Málem jsme na ně zapomněli," hlesnul Cuthbert . Mezitím dorazil i starosta a spolu se svou ženou zasedli na čelních místech. Pokynul všem přítomným a zcela neformálně se zapojil do hodování. Zhruba po dvou hodinách se všichni začali zvedat od stolů a vycházet z hospody. Poté co tak učinila i Jurika se svými společníky, nemohli si na volném prostranství před hospodou nevšimnout velké hranice s vysokou májkou uprostřed. Okolo ní byli již shromážděni lidé s loučemi v rukou. Celý výjev působil až přízračným dojmem. Nedala se však této chvíli upřít jakási důstojnost a tajemnost. Bylo znát, že všichni tento rituál berou nesmírně vážně a přistupují k němu s hlubokým prožitkem. Dobrodruhové se připojili k již k zúčastněným.
V ten okamžik se ozval zvláštní táhlý zvuk. To starosta mocně zatroubil na roh. Okolo hranice stojící lidé vrazili louče do úhledně narovnaného dřeva a z hranice se vyvalil sloupec dýmu, plamenů a jisker. Během krátkého okamžiku vzplála jasným plamenem, jež rázem osvětlil okolo stojící postavy a prozářil jejich tváře jasem a teplem. Chvíli tak stáli v posvátném vytržení, když tu se starosta naklonil ke Cuthbertovi a cosi mu pošeptal. Ten přikývl, postoupil o krok k posvátnému ohni a jal se žehnat k nebi šlehajícím plamenům. Všichni sledovali jeho paže vztažené k nebi ve velebném gestu. Ten okamžik jakoby nechtěl skončit. Posléze se Cuthbertovy ruce zachvěly a on je zvolna připažil.
"Ehm," odkašlal si posléze do velebného ticha. "Byl jsem požádán o nějaký příběh z Tiamatova života. No, nemohu si teď na žádný vhodný vzpomenout," odmlčel se. "Ale tenhle by se vám mohl líbit," udělal významnou pomlku a pak pokračoval: "bude veselý.
Jel takhle jednou jakýsi farmář, do města, sehnat si ženu. Jel na oslu. Povedlo se mu. Našel ženu, ve městě, a jel s ní zpět. Vezl ji na oslu. Cestou zpět se osel zastavil a nechtěl jít dál. Farmář slezl z osla, a řekl: "To je poprvé", pak ho sešvihal proutkem a donutil pokračovat. Osel šel. Za nějakou dobu se to opakovalo. Farmář slezl z osla, řekl: "To je podruhé," a osla opět sešvihal a donutil jít. No, za chvíli se to opakovalo. Farmář slezl z osla, nechal svou ženu slézt z osla, řekl "to je potřetí" a osla zabil. Žena na to vyděšeně koukala a začala farmářovi spílat, že osel je užitečné zvíře, že pro práci na farmě se hodí a že teď kvůli jeho prchlivé vůli o něj přišli a že to je velká ztráta a tak dále, pořád dokola a dokola. Farmář celou dobu stál se založenýma rukama a mlčel. Když žena skončila, řekl "to je poprvé." A od té doby spolu žili šťastně až do smrti."
Cuthbert skončil svoje vyprávění a spokojeně se odmlčel. Jurika se rozhlédla po okolo stojících vesničanech a dalo jí hodně práce nevyprsknout smíchy. Ostatně nebyla sama, Erik s Rogonem se potlačovaným smíchem téměř dusili. Nicméně vesničané rozpačitě pokukovali po sobě navzájem, pak zase po Cuthbertovi, pak zase po sobě. Taky po starostovi loupli okem, jako by u něj hledali vysvětlení. Sem tam se v davu ozvalo nesmělé uchechtnutí, ale celkový dojem dovyprávěného příběhu byl celkem dost rozpačitý.
Cuthbert si ale mnul spokojeně ruce, jak se mu to pěkně povedlo. Pak jakoby si vzpomněl na něco velmi důležitého, dodal ještě s důstojností sobě vlastní: "jenom bych chtěl ještě poopravit takovou maličkost. On to vlastně nebyl osel, ale mezek!"
V tom okamžiku se ozvalo mohutné zapraskání a májka topící se v plamenech se skácela na jednu stranu prostranství. Ozval se bouřlivý potlesk, do kterého spokojený Cuthbert polohlasem pronesl: "jojo, z týhle strany se objeví Tiamat," dořekl, doprovázeje svoje slova posvátným znamením Tiamatovým.
Shromáždění se začali rozcházet. Někteří se přemístili do svých domovů, někteří zpět do hospody, kde se pokračovalo vesele v pití a v hodování.
"To se nám to ale vyvedlo, co říkáte?" optal se rozjařeně Cuthbert.
"No, hlavně ta povídačka o oslovi. Teda pardon, mezkovi," nechal se slyšet Erik a uchechtnul se.
"No, nevím jak vy, ale já bych navrhoval jít spát. Předtím ještě oběhnu naše milé lodníky a ráno vyrazíme, co vy na to?" přišel s návrhem Jörm.
Nikdo nebyl proti, takže s tím se vydali na kutě.
Večer, když už bylo slyšet jen spokojené oddychování a pokoj osvětloval jen slabý svit měsíce, přitočila se Jurika ke Kitiaře a tiše jí pošeptala do ucha: "Víš, jsem moc ráda, že se ti nic nestalo."
"Děkuju," odvětila Kitiara tiše a obě dívky se na sebe usmály.
Té noci spala Jurika poprvé za dlouhou dobu klidným, hlubokým spánkem.