Hospoda. Poloprázdný lokál. Stísněná, napjatá atmosféra. Skupina venkovsky oblečených mužů rozmístěných po výčepu. Někteří z nich stojící vpopředí, někteří okolkující zdánlivě lhostejně o kus dál v místnosti, tiše rozmlouvající mezi sebou po dvou, po třech, kradmé pohledy vrhané směrem k dobrodruhům. Ostych a zároveň jakási zvědavost, vyzařující z jejich tváří, šeptem pronášené věty jakoby jen na půl úst.
Hostinský tiše rozmlouvá s jedním z přítomných. Stojící Cuthbert lehce rozkročený a s rukou v nějakém nedokončeném gestu. Erik vypadá poněkud znechucen protahovaným vyjednáváním. Právě se odvrátil směrem k vcházející Jurice, obraceje se k neznámým mužům zády, sotva znatelně vrtíc nesouhlasně svou kučeravou hlavou. Jurika po něm hodila tázavým pohledem. Odpovědí jí bylo jeho pochybovačné ušklíbnutí. Pokrčila lehce rameny a prošla místností, těsně kolem shromážděným vesničanům, z nichž někteří na ni úkosem pohlédli, jiní se na ni s ostychem pousmáli.
Došla až k oknu. Pohlédla skrze jeho matný povrch. Venku se již sešeřilo, dohlédla pouze do nejbližší možné vzdálenosti, kterou osvěttlovalo světlo z hospody. Nic zvláštního nezahlédla. Otočila se proto zpět do místnosti, zlehka se opírajíc o stěnu u okna.
"Tak, že bychom shrnuli naše dosavadní jednání, co říkáte pánové?" zazněl v tom okamžiku Cuthbertův zdánlivě vyrovnaný hlas. Pro nezúčastněného pozorovatele to tak mohlo být. Zdánlivý Cuthbertův klid však nemohl zmást jeho společníky, kteří jej přece jenom nějaký ten pátek znali a tušili, že neklid, tak umně skrývaný, je na pokraji svého prozrazení.
Otázka zazněla do hrobového ticha s razantností polnice. Lokálem to zlehka zašumělo, následně se všichni probrali k životu a začali jeden přes druhého mluvit. Překřikovali se, házejíc do prostoru své argumenty a protinávrhy.
"Pánové, klid, utište se," snažil se zklidnit vesničany Cuthbert. Leč bezvýsledně.
"Přátelé, sousedé," přispěchal mu na pomoc hostinský, "snažme se být konstruktivní. Nepřekřikujme se, každý bude mít příležitost se vyjádřit," dodal ještě. Snahy po zklidnění se míjely účinkem.
"A čí lodí se tedy pojede?"
"Moje je lepší."
"Ale nic nevydrží."
"Kolik za to tedy dostaneme peněz?"
"Proč já dostanu tři zlaté, zatímco on deset? To je nespravedlivé, můžeme jet klidně mou lodí, když mi dáte taky deset zlatých."
"Ne, pojedeme mou. Mám tři děti, musím je živit."
"Už jste slíbili, že vyberete mne."
"Tichóóó," zaburácel Jörm do všeobecné vřavy.
Všichni zůstali stát s ústy dokořán, překvapeně mrkajíc očima.
"Klid, prosím," dodal Jörm již normálním hlasem do zklidněného shromáždění.
"Ehmm," odkašlal si Cuthbert, "tak, kde jsme to přestali?"
"No, u lodí," nechal se slyšet hostinský.
"A taky u peněz," vložil se do debaty jeden z mužů.
"A pak taky u toho, kdy se jako vyjede, to je, myslím, dost důležitý," pronesl další ze shromážděných mužů.
"Ehmm," odkašlal si opět Cuthbert a pozvednutými pažemi lehce zamával ve snaze zklidnit opět vzrušenou atmosféru: "klid, pánové! Držme se toho co víme. Potřebujeme loď. Lépe řečeno potřebujeme dvě lodi na cestu do Ife. Jsme ochotni dobře zaplatit. Potřebujeme jet okamžitě. Tedy," odmlčel se, sledujíc novou vlnu nevole, "co nejdříve, kdy to jen bude možné," dodal ještě.
"A co novoroční oslavy?" ozvalo se nesměle z chumlu shromážděných vesničanů. "Pochybuju, že mě moje stará pustí před nima."
"To si koleduješ o pěknej malér, viď?" ozvalo se dotyčnému v odpověď od dalšího z vesničanů. Slova byla doprovázena hurónským smíchem shromážděných mužů.
"No, neříkej, že ty ne," nenechal se umlčet dotyčný. Opět salva smíchu v odpověď.
Atmosféra se poněkud uvolnila.
"Pravda, pravda," vložil se do toho Cuthbert. "Myslím, že bychom mohli vyjet až po oslavách. To už nás tolik nezdrží. Nemám pravdu?" obrátil se směrem na Erika a Rogona.
"Hmm, nezdrží," odvětil na to nabručeně Erik.
"A taky bychom měli vyčkat Kitiařina návratu," dodal starostlivě Rogon.
Jurika, stojící u okna při zmínce Kitiařina jména lehce vykoukla z okna. Už aby tu byla, napadlo ji. Nejenom proto, že spěchali a měli by co nejrychleji vyrazit. Bála se o ni. Nepochybovala, že to zvládne. Ale přesto, tolik nástrah a nebezpečí ji hrozilo. Nebylo rozumné ji pouštět samotnou na takovou cestu, to jí nikdo nevymluví. Lehce si povzdychla a dění v místnosti lehce prošumělo kolem ní. Slova pronášená v místnosti se vzdalovala, až vymizela úplně. Jurika se ponořila do snění, myslíc na Kitiaru, na své blízké, na cestu, která je čekala, naprosto nevnímajíc, co se děje kolem ní....