Chvíli seděla tiše a naslouchala zvukům zvenčí. Rozhlédla se kolem sebe. Na voze kromě ní nebyl nikdo jiný, zato spousta dalších zavazadel, více či méně objemných a mezi nimi.... Nechtělo se jí věřit, no, vskutku štěstí se na ní v téhle sibérii usmálo více než vrchovatou měrou. V koutě vozu totiž zahlédla brašnu se svými věcmi a okovanou hůl, kterou ji před cestou vnutil otec.
Opatrně, aby nenadělala víc hluku, než bylo nezbytně nutné, si přehodila brašnu přes rameno a s holí v ruce a se sekyrou u pasu se co možná nejopatrněji vysoukala z vozu stojícího poblíž několika vzrostlých stromů a přilehlých houštin.. Příliš se nerozhlížela kolem sebe a co možná nejrychleji se ukryla v blízkém houští. Přehodila si kapucu svého pláště přes hlavu a skrčila se tak, aby byla co možná nejméně nápadná.
No, tak to by bylo, problesklo jí hlavou, a co bude dál, to se zřejmě uvidí. Třebaže neočekávala, že to půjde bez problémů, byla velmi překvapena, když se posléze karavana několika vozů vydala na cestu, aniž by kdokoli zaregistroval uprchlíka skrčeného v přilehlém houští. Skrčená ve svém úkrytu, choulíc se do teplého pláště a zlehka drkotajíc zuby spíše vlivem vypjatých nervů než zimou, vyčkávala, dokud v jejím blízkém okolí nenastal klid. Pak teprve opatrně vstala, protáhla dlouhou cestou znecitlivělé údy a pomalu se rozhlédla.
Stála na cestě, opodál klidně pobublávala řeka. Večerní šero pomalo houstlo, jen několik hvězd vedlo svůj věčný boj s temnotou. Jejich světlo se poklidně zrcadlilo na hladině, všude okolo pusto a prázdno, pokud člověk opomněl hájek vzrostlých stromů, jejichž košaté koruny lehce šuměly ve větru. Několik mil proti proudu řeky uviděla siluetu města, osvětlenou množstvím světýlek, která jen umocňovala atmosféru zdánlivého bezpečí.V tuto chvíli ještě netušila, jakou úlohu právě toto město sehraje v jejím příběhu o něco později.
Vedla sama se sebou vnitřní boj. Má se vydat do města, ve kterém může najít nějaké zastání, někoho, kdo jí alespoň sdělí, kde se vůbec nalézá, nebo se od něj raději držet dál, coby od místa plného neznáma a nebezpečí? Dlouze se tím směrem zadívala. Karavana odjela směrem k městu, domov tedy musel být za ní. Lehce vzdychla a po chvíli vykročila po cestě směrem od města. Klopýtajíc po prašném povrchu, tiše supěla pod svým nákladem a spíš než na cestu před sebou myslela na to, co se asi stalo s jejími blízkými i na to, jakou podivnou hru s ní osud sehrál. Ocitla se úplně sama, v úplně cizí končině, kde se ale vůbec nevyznala a netušila co má dělat, kam jít a co má dělat.