"Hej, hospodo," zahlaholil Cuthbert před nenápadným stavením, z jehož oken se linulo světlo. Venku se již šeřilo, třebaže bylo teprve odpoledne. Obloha byla tmavá sněhovými mračny.
"Bude sněžit," znalecky poznamenal Rogon, sledujíc Juričin zkoumavý pohled obrácený vzhůru k obloze.
Z hospody vylezl chlápek, kterému svěřili svá jízdní zvířata k ustájení a sami vstoupili dovnitř.
Přivítalo je přívětivé a útulné teplo, které bylo příjemnou změnou po právě ne příliš pohodlně strávených dnech v podzemí hradu.
Jurika musela zkonstatovat, že hospoda, kde se právě nacházeli, se příliš nelišila od té předcházející.
Prostorný lokál lehce zahalený v oblaku dýmu, stoly nerovnoměrně rozmístěné v prostoru, obsypané hosty. Hostinský proplétající se mezi nimi s rukama plnýma korbelů a táců s jídlem. Halas a šum.
Žlutohnědá kombinace interiéru byla jedinou výraznější změnou a navozovala příjemný pocit útulnosti.
Bylo tu také teplo, sucho.
Zaplatili si nocleh na jednu noc a nyní se chystali objednat si i jídlo a pití. Hostinský jevil zdání přívětivého a úslužného člověka.
Hodila tedy kritické myšlenky za hlavu a uvolnila se.
Cuthbert se rozvalil na židli za stolem.
"Tak bychom se mohli pomalu naobědvat, ne?" bodře zahalasil směrem ke svým spoludružiníkům. "Pořád jsme to odkládali a odkládali, pořád bylo dost času a já už hlady téměř ani nevidím," postěžoval si ještě. "Chtělo by to něco pořádného," dodal a pohledem přivolal hostinského.
"Co si dáte?"
"Sedum obědů, pane hostinský," objednal rozkurážený Cuthbert.
"Sedum?" ozvala se nevěřícně Kitiara. "Ty ještě někoho čekáš?" zeptala se naoko překvapeně.
"Nikolivěk, milá Kitiaro," nechal se slyšet Cuthbert, "ale zajisté uznáš, že útrapy minulých dní a náročná cesta si vybraly svou daň a já musím dostatek energie doplnit tak, abych mohl zdárně ve své cestě pokračovat," doplnil ještě vzletně svou řeč Cuthbert. "Takže si dám dva," dodal ještě se smíchem.
"Kitiara se jen ušklíbla, hostinský trochu zmateně koukal z jednoho na druhého. "Takže?" významně se odmlčel, očekávajíc objednávku.
"No, prosím sedm obědů a nějaké ty korbely piva, pane hostinský. No a s tím pivem taky nemusíte šetřit. To víte, dobrodruhové, ti něco spořádají a vypijí," dodal ještě.
Hostinský odkráčel.
Kitiara se zadívala nejdřív na Cuthberta a pak i na všechny ostatní: "počítáte s tím, že se ráno chystáme vyrazit na další cestu?" zeptala se s mírnými obavami v hlase.
"Jasně, buď v klidu," snažil se jí uklidnit Erik.
Kitara na něj koukla pohledem plným pochybností. Ty se ještě prohloubily v okamžiku, kdy hostinský dovalil korbele piva. Všichni se jich bodře chopili a s nadšenými výkřiky obrátily jejich dna vzhůru.
"Tak a dáme si repete," pronesl Jörm, utírajíc si bradu hřbetem ruky. "Prach z cest to je prevít. Ten se musí spláchnout," dodal ještě, vyhlížejíc další várku lahodného moku.
Venku leží dva metry sněhu, Jörme," poznamenala kousavě Kitiara.
"Ale," nenechal se vykolejit Jörm, kterému se po druhém pivu podezřele zalesklo v oku. "Nebuď malicherná, Kitiaro. Kdy jsme naposledy byli v takové pohodě? Kdoví co nás zítra čeká. A ten další den a vůbec. Pojď, napijem se spolu," zdvihl třetí korbel a naznačil přípitek.
Kitiara se zakabonila, pak ale zvedla svůj džbánek a zvolna se napila.
"Tak se mi to líbí," zahlaholil Jörm. "A dáme si další," poznamenal ještě.
Vtom se Rogon trochu naklonil ke Cuthbertovi a cosi mu pošeptal. Ten se bez jediného slova zvedl a mírně rozkolísaným krokem se vypotácel z lokálu ven před hospodu.
"Co se děje?" šeptla překvapeně Jurika.
Rogon se zatvářil tajemně a skrze zuby procedil: "někdo nás sleduje. Skrz támhleto okno," dodal ještě, doplňujíc pokradmu pronesená slova nenápadným pohybem hlavy.
"Dělejte jako nic," syknul. "Cuthbert nám poví, co a jak," poznamenal, když v tu chvíli se objevil hostinský s velkým dřevěným podnosem, tak velkým, že jej za ním nebylo téměř vidět. Položil jej doprostřed stolu a s přáním dobré chuti se opět vzdálil. Jörm stihnul ještě objednat další rundu piva.
"Tedy, to vypadá dobře,co?" pronesl Rogon, prohlížejíc si přinesené jídlo. Ze sedmi porcí pečeného selete se kouřilo a vzduch se libě rozvoněl pečeným masem.
"To si piš," přidal se Erik a spokojeně si zamnul ruce.
"Dáme se do toho, nebo počkáme na Cuthberta?" zeptala se celkem zbytečně Jurika.
"To by byla škoda tohle nadělení nechat vystydnout," pronesl již s plnými ústy Erik.
Pustili se tedy do jídla, zdánlivě zapomínajíc na Cuthbertovo poslání.
Po značně dlouhé době, kdy už si začínali dělat starosti o osud Cuthbertových dvou porcí ležících opuštěně na stole, se jejich majitel objevil.
Nevrle si oprašoval sníh z nohavic, posléze i z bot.
"Počasí, že by psa nevyhnal," poznamenal ještě, sedajíc si ke stolu.
"Nic významného," sdělil provokativně ostatním své poznatky z průzkumu , pak se ušklíbnul a dodal: "nějakej bezvýznamnej skrček, zřejmě. Chvíli jsem ho sledoval, ale jak říkám. Bezvýznamný, nenápadný bojácný stvoření. Zřejmě taky hladový," odkašlal si a významně se zahleděl na jídlo před sebou.
"Něco mi říká, že bych taky docela něco sněd," prohlásil a pustil se do jídla.
Chvíli se ještě dohadovali s Rogonem, jestli by nebylo dobré využít jeho stopařských znalostí a jít ověřit, zda se nejednalo o skřeta s nekalými úmysly, pak nad tím ale mávli rukou a raději si opět přihnuli z korbelů.
Atmosféra se začala uvolňovat, hostinský téměř nestíhal přinášet plné džbánky, dobrodruzi začali bujaře halekat a vykřikovat. Jörm se rozkurážnil natolik, že začal vyprávět veselé historky tam od nich ze severu. Čas od času je proložil táhlou a drsně znějící melodií. Tvářil se přitom tak vážně a pateticky, že se všichni sedící u stolu mohli popukat smíchy.
Zvláště Erik měl co dělat, aby nespadl pod stůl. Jurika zrovna přemýšlela nad tím, co je pravou příčinou jeho potíží, zda neodolatelný Jörmův zpěv nebo vysoká hladina alkoholu v krvi, když tu si všimla, že se lokál poměrně náhle vylidnil.
Zahlédla pár posledních hostů platících u nálevního pultu a následně pokradmu odcházejících, když tu zjistila, že kromě jejich stolu, je hospoda úplně prázdná.
Chtěla tento postřeh sdělit ostatním. Jenže to nešlo. Najednou se cítila hrozně ospalá. Víčka se jí zavírala, hlava ztěžkla. Ještě než jí klesla na stůl, mžourla přivřenýma očima po ostatních a všimla si Rogona, který měl zřejmě podobné problémy jako ona.
Zřejmě trochu zdřímla, protože jen jakoby z dálky k ní dolehl útržek hovoru, z něhož vyplynulo, že se Kitiara pokouší do Rogona nalít nějaký lektvar.
Cože? Napadlo omámenou Juriku. O co se to, u Medila, pokouší?
"Tak vypij to přece, to tě probere," dolehl vzdáleně k jejímu sluchu Kitiařin hlas.
"Nalej to do něj a nebav se s ním," zaslechla Cuthberta.
Následně pak zaregistrovala Rogonův rozmrzelý hlas: "dej pokoj. Už nic pít nebudu. Ne, nedávej mi to. Fuuj, odporné, nech mě spát!"
Potom už jen cítila, jak s ní kdosi třese a vleče ji po schodech kamsi nahoru Trochu ji to probralo. Stačilo to ale pouze k tomu, aby po svých došla do pokoje, zaregistrovala jeho běžné ničím překvapující vybavení a pak se už jenom svezla kousek od vstupních dveří na zem , kde upadla do podivné dřímoty.
Vše ,co se odehrálo v místnosti poté, vnímala jako zastřenou směsici skutečnosti a snových prvků, jež se prolínaly v barvitou mozaiku obrazů a zvuků , jež naplňovaly její vědomí.
Cuthbertův halasný komentář a jeho následná tichá gestikulace, jíž vysvětloval družiníkům, že onen vzletný projev měl naznačit možným potenciálním narušitelům jejich klidu a bezpečnosti, že skutečně neoplývají ani přebytečným zlatem ani žádnými jinými cennostmi.
Útržky vět, obsahující sdělení týkající se jakéhosi světla a plíživých kroků na dvoře.
Cuthbert zvracející z okna. Jörmovo opilecké mumlání, hlasité výkřiky a smích, prokládány bodrými písněmi v drsném severském jazyce. Erikovy nesrozumitelné proslovy, mohutné chrápání a sníh, zvolna se snášející na ztichlou krajinu.
Hromady padajícího sněhu. A posléze ticho, rozprostírající se po krajině zahalené do neproniknutelného bělostného jasu.
"Vstávejte," ozvalo se jí v hlavě s ohlušujícím rachotem. Lekla se a zprudka se posadila. Vzápětí byla sražena zpět.
Když otevřela oči a trochu se probrala, zjistila, že leží pod stolem.
"Počkejte," zaslechla Erikův hlas. "Probudím stůl a odsunu Juriku," dodal s rádoby vtipným nádechem v hlase
Všichni ostatní byli již vzhůru a zřejmě se dobře bavili při pohledu na Juriku rozpláclou pod stolem.
Ta naprosto nechápala, kde se tam vzala.
"Tím stolem jsme včera v noci zatarasili dveře, víš," zželelo se jí Cuthbertovi, "no a protože jsi usnula hned jak jsi prošla dveřmi a my jsme nechtěli rušit tvůj zasloužený spánek, postavili jsme ho nad tebou," v krátkosti ji vysvětlil.
"No tedy, Juriko," nechal se slyšet Rogon. "To bych od tebe nečekal, že se takhle zlinkuješ," dodal se smíchem v hlase.
.Jurika rozmrzele vylezla zpod stolu a zamířila k oknu, aby se podívala, jak je venku. S překvapením zjistila, že výhled z okna jí zastiňuje sedící Jörm, apaticky prohlížející obsah své helmy. Nejdřív se podíval na Juriku, pak pohled stočil opět dolů na přilbu a pak rozezleně zasyčel: "kdo mi, ksakru, nablil do helmy?
Jurika na něj nevěřícně vytřeštila oči. Na pár vteřin se rozhostilo ticho. Pak bylo náhle přerušené hurónským smíchem chlapské části družiny. Zvláště Erik se smál, až se za břicho popadal, měl co dělat aby zůstal ve vzpřímené poloze.
Jörm se mátožně vydrápal na nohy a nejistě opustil pokoj.
Jurika vykoukla z okna. Všude bylo bílo, nekonečné hromady sněhu se kupily všude v okolí. A sněžilo tak hustě, že nebylo téměř vidět na krok.
"Řekl bych, že naše další cesta je ohrožena," dodal naoko znepokojeně Cuthbert. Řekl bych, že nemůžeme pokračovat dál do té doby, dokud se ta čina venku neuklidní," dodal s lišáckým výrazem ve tváři. "A tudíž, bych navrhoval, abychom se šli v klidu nasnídat," poznamenal ještě .
"Jéé, pojďte se honem podívat," ozvalo se pojednou z místa, kde si Kitiara rovnala své věci. Tornu, do které si uložila cennosti nalezené v podzemním labyrintu, měla doširoka rozevřenou a vytahovala z ní podivné předměty. Ty, jeden po druhém ukazovala i ostatním. Jurika si k ní přiklekla .
Místo krásných onyxů jí Kitiara podávala drobné do prázdna se dívající rybí oči , jakousi suchou větvičku, jež měla být vzácným prstenem s perlou a další předměty, jež změnily svou původní podobu.
"Podivné," vydechla Kitiara a pohlédla na ostatní jakoby očekávala nějaké vysvětlení.
Jurika se tiše zvedla a nahlédla do svého zavazadla, ze kterého vylovila podobné rybí oči, jaké jí ukázala Kitiara. Lehce pokrčila rameny. "Luk mi ale zůstal,"dodala ještě se zamyšleným výrazem ve tváři.
"Ehmm," odkašlal si Cuthbert, "řekl bych přátelé, že bylo jedině dobře, že jsme se přestali pídit za podzemními poklady. Něco mi říká, že bychom tam asi nezbohatli."
Erik se nadechnul zjevně rozhodnut tento výrok patřičně okomentovat, pak si to ale rozmyslel.
"Tak jdeme na tu snídani, nebo ne?" dodal rozmrzele.
"Jasně," pronesl Cuthbert a vyšel ze dveří pokoje. Ostatní jej následovali.
Sešli do lokálu. Tam již seděl Jörm a mohutně se posilňoval , přihýbaje si ze džbánku.
Kitiara s Jurikou na sebe mlčky pohlédly a zlehka si vzdychly.
"Neměli bychom přece jenom vyrazit?" nesměle se ozvala Kitiara.
"Jakže, vy se chcete vydat na další cestu?" ozvalo se zpovzdálí. Hostinský stírající nálevní pult zřejmě zaslechl Kitiařinu dobře míněnou otázku.
"Pokud vám mohu radit, měli byste raději počkat, až přestane ta vánice. V tomhle nečase se stejně daleko nedostanete. A my budeme poctěni vaší přítomností."
"Moje řeč, pane hostinský," chytil se toho hned Cuthbert. "Mluvíte mi přímo z duše. Myslím, že tu zůstaneme velmi rádi," pronesl ještě, nevšímaje si Kitiařina probodávajícího pohledu.
Ta, nechtějíc se vzdát tak snadno, popadla koště a vyrazila před hospodu se slovy: "aspoň zkusím, jestli je opravdu nutné tu zůstávat.."
Za chvíli se vrátila celá bílá. Popadajíc dech, tiše pronesla: "výjimečně s tebou musím Cuthberte souhlasit. V tomhle se tedy lítat absolutně nedá," dodala ještě a znaveně klesla na židli.
"Šest svařáků, pane hostinský," zaburácel již dost podnapilý Jörm.
"Jasně," nechal se slyšet Erik. "Dneska pijeme na Jörma," dodal ještě.
Zbytek dne naplnili dobrodruhové činností sestávající z pití a jídla, halasného prozpěvování, bodrých pokřiků a divokých tanečních kreací.
Vpodvečer byli všichni kromě Kitiary a Juriky pod obraz, vyvádějíc takovým způsobem, nad kterým oběma dívčinám zůstával rozum stát.
Všichni, včetně svatého muže, jak ho začal posléze Jörm nazývat, opilecky blábolili a potáceli se se džbánky v rukou po lokále, rozličně vykřikujíce : "Pane hostinský, vy jste ale hodnej člověk. Vy byste přece nikoho nevokrad, že ne?"
"Devět kafí!"
"A další pivo!"
"A kořalku!"
"Mě je blbě!"
"Já budu zvracet!"
"Já vám říkal, nechlastejte. Ale to vy ne. Teď to máte,..."
"Chudák hostinskej, bude to tu muset uklízet,..."
"Ále kdepak. Hospodu normálně zapálí a postaví si novou,..."
"Mně už zas někdo nablil do přilby. A nasral do kalhot!"
Kitiara s Jurikou se odsunuly stranou a vše nezúčastněně pozorovaly. Nehlásily se ke svým spoludružiníkům a jen tiše doufaly, že je to běsnění přejde.
Tiše si povídaly a čas od času po nich hodily okem. Pravda, přeslechnout určité momenty prostě nešlo.
Okolo sedmé hodiny večerní se značně zmožení dobrodruhové rozložili po lavicích v lokále.
Pohled na ně byl poněkud žalostný. Byli značně zmožení .
Mezitím se hospoda postupně naplnila nově příchozími hosty, kteří poněkud vyjeveně hleděli na podivné ležící postavy.
Lokál se naplnil typickým hospodským šumem.
Nejdříve se probral Cuthbert a se slovy: "jejda, mám poněkud blinknuto," si prohlížel své značně potřísněné sametové šaty. Postupně zburcoval ostatní a všichni se pak poněkud vratkým krokem odebrali po schodech nahoru.
Kitiara s Jurikou zůstaly sedět v lokále a povídaly si.
Zhruba po hodině si všimly hostinského, který vyšel nahoru po schodech. Po chvíli se vrátil, spěšně se oblékl a vyběhl ven do vánice. Překvapeně na sebe pohlédly.
Za další hodinu, se nahoře na schodech objevil Cuthbert s Rogonem a Erikem. Ještě se potáceli, ale když sešli ze schodů a přisedli si k nim, vypadalo to, že do jisté míry vystřízlivěli.
V okamžiku, kdy promluvili však o tom začaly dívky pochybovat.
"Už se teda fakt moc těším," pronesl Rogon lehce zastřeným hlasem.
"Jen aby ji sehnal pořádně velikou," dodal Cuthbert.
"A aby mu to netrvalo moc dlouho," zamumlal Erik.
Kitiara s Jurikou na ně trochu vyjeveně koukaly, naprosto nechápajíc, o čem to vlastně mluví.
"Co na nás tak čučíte, děvčata? Budeme se cachtat, no," poznamenal rozverně Cuthbert.
"Teda, jestli pan hostinský sežene tu káď, samozřejmě," dodal ještě.
"A dost horký vody," přidal se Erik.
Chvíli na ně ještě vyjeveně koukaly a pak Kitiara kriticky pronesla, prohlížejíc si své poněkud ušpiněné a lehce páchnoucí spoludružiníky: "no, voda by vám jenom prospěla. Ale zajímalo by mě, kam chcete takovou obrovskou káď umístit. Vždyť se nikam nevejde," poznamenala ještě pochybovačně.
"Dočkej času, Kitiaro," odvětil Rogon , "však uvidíš."
Vzápětí uslyšely podivné zvuky zvenčí. Dveře se otevřely a vstoupil zasněžený hostinský. Přistoupil k jejich stolu, sklonil se ke Cuthbertovi a cosi mu polohlasně sdělil. Pak se opět vzdálil.
"No, za pár minut to bude, přátelé," prohlásil Cuthbert a spokojeně si zamnul ruce.Myslím, že bychom se měli jít připravit."
Vstal od stolu, pohledem vybídnul ostatní a všichni vyšli ze dveří do třeskuté zimy.
Kitiara s Jurikou na to jen nevěřícně koukaly.