Travolezec | Kapitola III - Část XVII - Konečně venku

Když vycházeli hlavní branou ven před hrad, byla již tma. Juriku to trochu zaskočilo. Po neproniknutelné temnotě podzemních chodeb se těšila na změnu. A ta se nekonala. Zklamaně si povzdechla. Tolik by potřebovala vidět trochu denního světla. Bylo ale něco k půlnoci, takže na světlo si bude muset počkat.

Vyklopýtala z brány a spolu s ostatními zamířili k ohni, u kterého seděla Kitiara s Cuthbertem.

Zevrubně jim sdělili, čím prošli, předali Kitiaře získané artefakty a rozhodli se jít protentokrát spát.

"Ráno moudřejší večera," pronesl Jörm a s tím se ubyvakovali ve vstupní hale.

Neobešlo se to bez jistých úprav, během kterých se Jurika uvelebila v jednom z koutů a usnula, nečekajíc na rozdělení hlídek. Nešlo to prostě. Nejenže únavou již nemohla stát, nemohla již ani myslet, ani cokoliv jiného.

Když upadala do agonického spánku, zaslechla ještě jakoby zdálky hlasy svých spoludružiníků. O čem mluví, to už nebyla schopná rozeznat.

V jednom momentě ještě zaregistrovala, jak se k ní kdosi přitulil. Zalila ji vlna tepla, spokojeně se zavrtěla a tvrdě usnula.

Druhý den ráno se probudila docela odpočatá. Všichni již byli vzhůru. Zvenku slyšela až sem jejich vzrušené hlasy. Dohadovali se, zda se vrátit do podzemí, nebo pokračovat.

Vymotala se z přikrývky a vyšla ven.

Musela přivřít oči. Slunce, kterému odvykla, ji téměř oslepilo. Mhouříc oči, postupovala k dohadující se skupince.

Jörm právě volal za Erikem a Rogonem něco v tom smyslu, ať si teda jdou, pokud si chtějí zahrávat se životem, ale jeho že ani nenapadne se tam vracet.

Rogon a Erik, míjející právě Juriku ještě něco patřičně jadrného odvětili přes rameno Jörmovým směrem, pak se jen tak napůl úst Juriky zeptali, zda jde s nimi.

Ta zavrtěla hlavou.

Erik se ušklíbnul a se slovy: "to je marný," pokračoval s Rogonem v závěsu dál k bráně.

Myslím, že to půjdu taky omrknout, řekl právě od ohně vstávající Cuthbert, následován Kitiarou. Poté co odešli, Pohlédla Jurika Jörmovým směrem s otázkou v očích.

Jörm jenom pokrčil rameny a se slovy: "poslední výstraha jim zřejmě nestačila," přiložil masivní klacek na oheň. Jurika si přisedla. Před tím ale ještě přivolala Brka, něco mu špitla a ten se rozletěl za mizejícími v bráně. Pro jistotu, pomyslela si.

Čekali. Jí to ale nevadilo. Užívala si světla a čistého vzduchu. Šla se pozdravit s Elchir, procházela se sněhem, který se na slunci blyštěl jak tisíce třpytivých kamínků a bylo jí dobře.

Teprve večer se z hloubi hradu vypotácela skupinka známých postav. Vypadali dost použitě. Zvláště zuby drkotající Erik, mokrý od hlavy až k patě, vypadal zvlášť uboze.

Jurika vytřeštila oči.

Už už se chtěla zeptat, cože se to vlastně stalo, když tu Erik začal prskat a hystericky vykřikovat, pobíhajíce okolo ohně.

"Rychle, potřebuju se usušit, potřebuju teplo, jinak zmrznu," mával okolo sebe rukama a překotně si sundával šaty nacucané vodou. Za chvíli byli téměř mokří i všichni ostatní.

"Co se stalo?" dostala konečně ze sebe Jurika.

"Ale," jal se vysvětlovat Rogon, " prostě jsme došli ke dveřím, znáš to ne," obrátil se k Jurice.

"Chceme je otevřít, nejde to. Erik naslouchá. Nic. Je to absolutně bezpečný, prohlásí a dveře vykopne. No a v tom se mu na hlavu vyleje ohromnej džber vody. To je všechno. A od tý doby takhle vyvádí," dodal ještě.

"Jo a hele, co mám," natáhla Kitiara k Jurice ruku, v níž třímala malou černou kuličku, ve snaze pochlubit se nově získaným předmětem.

"To bylo v tý vodě," poznamenala ještě.

"Jo a v tý kuličce byl tenhle papír," zamával Rogon Jurice před nosem. "Já vám to přečtu, jo?" obrátil se k Jurice a Jörmovi:

"Studená voda na hlavu

to ti schladí náladu.

Rýmu možná dostaneš,

naživu však zůstaneš.

Až to bude kyselina,

nezůstane z tebe ani skvrna.

Až to bude jed,

bude s tebou konec hned," dočetl a pak se uchechtnul: "Docela trefný, ne?" utrousil směrem k Erikovi, který se již svlečený sušil v kožešinách u ohně.

"Mě to tedy trefný moc nepřipadá," odpověděl mu popuzeně Erik. "Co teď mám asi dělat, nevíš? Šaty mám mokrý, uniformu zničenou," téměř štkal.

"Uklidni se," ozval se rozhodným hlasem Jörm. "Posbíráme všechno co pobereme, já ti půjčím koně a kabát a dojedeme do vsi, kde se ubytujeme. Ty se usušíš, přenocujeme tam a pak se uvidí," poznamenal ještě.

Erik nějakou chvíli protestoval, jakože nahatej nikam nepojede, a kdesi cosi. Bylo mu to ale houby platné. Nikdo ho moc neposlouchal. Museli mu ale slíbit, že si všechno nechají pro sebe a nebudou to nikde vykládat.

Poté, co naložili objevené poklady, vyrazili k vesnici.

Tam dorazili něco po sedmé hodině večerní.