Travolezec | Kapitola III - Část XV - Netopýři

Udýchaně vyběhli z chodby do další z místností, kterých byl podzemní komplex zřejmě plný. Přerývaně oddechovali. Jurika si s neskrývaným odporem sedla unaveně na zem.

Ostatní ji následovali.Posedali si po podlaze a odpočívali.

"Teda to byl hnus," odplivnul si Jörm.

"Souhlasím," přidal se Rogon. "Těch krys snad byl milion," pokračoval.

"Milion a jedna," uchechtnul se Erik, kterému se viditelně ulevilo.

"Teda, jak jsi tam běhal mezi nima z místa na místo a rozdupával jednu po druhé. Fakt jsem myslel, že jsi zešílel," konsternovaně vydechnul Rogon. "To odporné čvachtání a křupání mrtvolek a neskutečný pískot a šustot těch hromad živejch potvor. To, jak se to všechno hejbalo a přeskupovalo jakoby to nebyli živočichové, ale celá zem jakoby obživla. Hu, představa, že něčím podobným bych měl ještě někdy projít, mě teda dost děsí."


"Ty taky naděláš," odfrknul si pohrdlivě Erik. "Pár potvůrek a ty se z toho málem složíš," pokračoval ještě.


"Takovej živej, tekutej písek,..." nevšímal si Erikových poznámek .


"Cože?" nevěřícně vydechnul Erik. "Co to pořád žvaníš? Uklidni se už přece. Jsme v bezpečí! Vidíš tady nějakou krysu ? Žádnou," odpověděl si a hned pokračoval: "tak už toho nech! To se ti teda povedlo, kapitální výstup," dodal ještě .


"Teprve teď jakoby Rogon zaregistroval Erika a jeho poznámky.


"Hmm, jsi nějakej chytrej," vypálil. " A vůbec. To bloudění chodbama a to, jak jsme pak vylezli zase zpátky u toho zatracenýho brouka, to se zas povedlo tobě, viď?" vychutnával si zprvu překvapený, posléze čím dál tím víc naštvaný Erikův výraz Rogon.


"Jak mně? Proč mně?" nenechal se Erik.


"No, kdo nás vedl?" kdo se hnal dopředu? Kdo? No, odpověz, přece!" , dorážel na Erika Rogon, který se dostal do ráže a teď evidentně nemohl přestat.


"Ticho!" rozezleně syknul z rohu místnosti Jörm a stočil pohled vzhůru.

Všichni následovali jeho příkladu.


To, co uviděli pod stropem jim vzalo dech a přinejmenším je přimělo zůstat tiše a ani nehlesnout.

Strop se černal drobnými tělíčky zavěšenými v poloze určené ke spánku. Jedna potvůrka vedle druhé, naskládané do trsů jak zralé ovoce, se tiše vznášely prostorem, lehce se sem tam komíhajíc.. Kupodivu se neprobraly. Zatím.


"Tolik netopýrů jsem snad v životě pohromadě neviděl," prohlásil užasle Rogon, zírající na strop s hlavou v mírném záklonu.

"A už třeba ani neuvidíš, viď," jízlivě poznamenal Erik.


"Nezačínejte zase," výhrůžně zavrčel Jörm.


"Každopádně jsou to jenom netopýři,ne?" ozvala se z kouta místnosti Jurika, pomalu vstávajíc.

"Normální netopýři. Na první pohled se od těch běžných neliší. Takže by neměli být nebezpeční, nebo snad ano?" pronesla, obracejíc se na Rogona.


"Těžko říct, tady si člověk nemůže být jistý vůbec ničím," nechal se slyšet Rogon. "Viděla jsi ty krysy. Taky vypadaly nejdřív docela normálně a pak nás málem sežraly zaživa."


"Hohó, zase přeháníš, starej brachu," přisadil si Erik. Dál už ale raději nepokračoval. Zabránil mu v tom totiž Rogonův výhrůžný pohled, který byl natolik výmluvný, že se Erik raději odebral do vzdálenější části místnosti a tam se se slovy: "dobře, dobře , už končím," posadil na podlahu, potichu se smějíc do hrsti.


Jurika procházela prostorem sem a tam, s hlavou mírně zakloněnou si prohlížela zčernalý strop.

"Vypadáš, jakoby jsi o něčem přemýšlela, Juriko?" hlesnul Jörm.

"No, napadlo mě, že bychom mohli jednoho z těch okřídlenců přinést Kitiaře. Vždycky si přála mít netopýra a vycvičit si ho. Zajímalo by mě, jestli je to možné," dodala ještě Jurika lehce zasněným hlasem.


"Jenomže," odmlčela se na chvíli. "Nikdy jsem se nepokoušela žádného chytit. Myslíte, že je to obtížné?" obrátila se tentokrát na všechny přítomné, zkoprnělé jejími podivnými spády.


"Nemožné," odtušil Rogon. "Něco takového," hodil hlavou směrem ke stropu, "nelze chytit. A když, tak jen s velkými potížemi. A pak, je jich obrovské množství. Až se dají do pohybu, těžko odhadneme, co se bude dít dál.

Zapomeň na to. Je to přinejmenším pošetilé," dodal ještě s neproniknutelným výrazem ve tváři, naznačujíc tak, že se o něčem podobném odmítá dál bavit, natož o tom uvažovat.


"Hmm, asi máš pravdu. Ale já bych to přesto ráda zkusila. A vy mi s tím pomůžete. Prosíííím," upřela oči jako dvě studánky na každého z nich a nepatrně zamrkala.


Erik se nervózně zasmál.

"To se mi snad zdá," poznamenal do ticha. "Co to na nás zkoušíš, ty jedna malá čarodějnice?"

Jurika vykouzlila ten naprosto nejnevinnější obličej, který byla schopná vytvořit, čekajíc na reakci.


"Hmm, tak jo," odtušil po chvíli Rogon. "Je to sice nesmysl, ale můžeme se o to pokusit.

"Cože?" prohlásil nevěřícně Erik.

"Jasně, za zkoušku nic nedáme," přidal se Jörm.

Jurika se potutelně usmívala, sledujíc Erikovy reakce.


"No, tak to chci teda vidět," prohlásil Erik ze svého místa na podlaze.


Poté, začalo cosi, u čehož se Erik královsky bavil.


Strop byl značně vysoko a tudíž na něj Jurika nedosáhla. Nikdo jiný se k odchytu těch ušatejch potvor, jak je trefně nazval Rogon, neodhodlal. Nezbývalo tedy nic jiného, než vyzdvihnout Juriku do patřičné výšky a dát tak prostor její lovecké vášni.

Při její drobné postavě a nepatrné váze si Jurika myslela, že to nebude zase tak velký problém. Mýlila se však. Nějak pozapomněla na Rogonovo zranění a třebaže se rána na Rogonově noze úspěšně hojila, svou daň si zranění zřejmě vybralo.V okamžiku,kdy ji Rogon zvedal, se mu podlomila kolena a jen tak tak, že Jurika neskončila rozplácnutá na podlaze. Naštěstí Rogon duchapřítomně zareagoval a vyrovnal rovnováhu. Jurika dopadla s mírným žuchnutím do Rogonovy měkké náruče, což Erik pozorující vše ze svého místa na podlaze kvitoval lehkým uchechtnutím.


Druhý pokus byl úspěšnější . Poté co Jörm shlédnul debakl z Rogonovy strany, prohlásil něco ve smyslu:

"tohle zvládnu levou rukou," o což se i vzápětí , k Juričině hrůze v očích, pokusil.


Erik se smíchy málem udusil.


Jurika, vznášející se pod stropem, vybírala toho nejkrásnějšího netopýra, kterého chtěla popadnout a odchytit. Všichni zatím spali a byli v klidu.


Ne však dlouho.


V jednom okamžiku Jurika hmátla rukou po tom nejbližším ušatci s cílem rychle jej zabalit do připraveného šátku, aby nemohl drápat a mávat křídly.

Chytře vymyšlený plán však vzal rychle za své poté, co Jurika napřažením ruky rozvířila vzduch. Nepatrné vlnění rozčepýřilo chmýří na ušatých hlavičkách. Netopýři se jeden po druhém probouzeli. A potom frr,... v jednom náhlém okamžiku se zvedl oblak zvířecích tělíček a začal kroužit pod stropem. Houf. Mračno plácajících se křídel,...


Jurika hmátla doprázdna a zklamaně si povzdechla. Tak blízko cíle. Ještě jednou zkusila naslepo hmátnout do zvířecího chumlu. Opět neúspěšně.


Jörm neklidně přešlapující jí razantně a bez předchozího upozornění snesl dolů na zem.

Zklamaný výraz v Juričině tváři nešlo přehlédnout.

"No, co se dá dělat," utrousila. "Bude se muset bez maskota obejít," pronesla, myslíc na Kitiaru.



Místností neustále vířila mračna a mračna netopýrů. Prostor se naplnil neuvěřitelným pískotem.


Posbírali sebe a smíchy slzícího Erika a vyšli ven do chodby.


"Nic nového pod sluncem," prohlásil Rogon, dívaje se zšeřelou chodbou před sebe.

Vyrazili.

Po chvíli se před nimi objevily další dřevěné dveře, bez kování. Vzali za kliku. Nepodařilo se je otevřít.

Jörm si s tím ale nedělal těžkou hlavu a na několikátý pokus je vykopnul.

"Aúú," ozvalo se ode dveří, "už mám taky něco s nohou," zakvílel.

Rogon se ušklíbnul : "to máš z nedostatku společenský etikety, Jörme. Představ si, že by za těma dveřma někdo byl. Teda živej. Právě v tomhle okamžiku by toho litoval," dodal ještě s veselým smíchem v hlase.


Nakoukli pootevřenými dveřmi do místnosti. Naskytl se jim pohled nijak zvláštní , ani překvapivý. Houně, kožešiny, deky. Místo působilo jakoby ho někdo velmi rychle opustil.

Ve změti pokrývek a nepořádku Erik objevil při svém nyní již pravidelném prohledávání jakýsi náhrdelník snad ze zvířecích zubů. Jejich bělost zasvítila temnotou až se strašidelnou prudkostí.


Jurika strnula a trochu proti své vůli se natáhla po té zvláštní ozdobě. Původně si ji chtěla pouze prohlédnout. Pak se přistihla při tom, jak se Erika ptá, zda by mu nevadilo, kdyby si náhrdelník ponechala.

Zvláštní, napadlo ji ještě. Co s tímhle budu dělat, kmitlo jí ještě hlavou, schovávajíc podivný předmět do torny.


O kus dál v další místnosti, k němu přibyla ještě hrst dikobrazích ostnů.

"No, netopýr to zrovna není," špitla Jurika, přidávajíc je k náhrdelníku, "ale lepší něco než nic," dodala ještě a rozhlédla se po ostatních.


Učinila tak ještě jednou chvíli poté co se opět dali do pohybu. Bylo zvláštní je pozorovat. Zatímco Rogon s Erikem si ještě uchovali určité známky dychtivosti ve svých tvářích, Jörm měl tu svou lehce zachmuřenou.

Bylo patrné, že stereotyp tohoto komplexu příliš nesvědčil jeho naturelu a přímočaré povaze válečníka.

Aspoň, že si může občas bouchnout do nějakých těch dveří, napadlo Juriku, nenápadně jej pozorujíc.


Pravda byla taková, že pohyb v těchto prostorách byl poněkud jednotvárný a ubíjející a únava začala pracovat.

Ztemnělé křižovatky chodeb, místnosti podobné a svým obsahem až na malé výjimky nerozeznatelné jedna od druhé. Tma, špína, zápach.


Jurika začala pochybovat o smysluplnosti tohoto průzkumu. Pokud o ní vůbec někdy byla přesvědčena.


Pouze Erik s Rogonem ještě stále postupovali s neutuchající dychtivostí, před očima vidinu nezměrného bohatství, ukrytého ve spleti podzemního labyrintu. Stačilo jej pouze najít a přivlastnit si jej.


S tímto odhodláním vyrazil Erik severní chodbou vpřed. Ostatní jej následovali.

Periferním viděním zaregistrovali zaprášené schody plné pavučin v jednom z postranních výklenků. Nevěnovali jim zvýšenou pozornost a po několika krocích vpadli do další místnosti.

Na podlaze zaznamenali změť stop, kterým však mohl porozumět pouze jejich milý hraničář.

Rogon přikleknul a stopy začal prozkoumávat.

"Den staré stopy dikobraza, od severu stopy kostlivce směřující tam i zpět," dodal po chvíli.


Kostlivec? Slyšela dobře? Jurika zpozorněla. Přestávalo se jí tu líbit čím dál tím víc.


Z myšlenek ji vytrhnul přidušený výkřik.

Vzhlédla. Spatřila Jörma se štítem v ruce. Ze štítu trčela zabodnutá šipka s kusem papíru okolo ní omotaným. Šipka se ještě chvěla.

"Uf, to tedy bylo vo fous," syknul Erik.


Jurika nevěřícně přistoupila blíž právě v okamžiku, kdy Jörm sundaval papír a podával ho Rogonovi k přečtení:

"Odvážlivče drzý

v této staré tvrzi

ztratíš život brzy.


Rozdrtí tě kámen,

Bude s tebou amen.

Spadne na tě hlen,

nedostaneš se už ven.


Uvězní tě mříž,

slunce více nespatříš!" dočetl Rogon do ticha.


Jurika tiše polkla. Zavřela oči. Cítila, jak se jí zmocňuje vztek. Všechna ta tíseň, únava a nesmyslné bloudění podzemním komplexem z ní vyletěly v proudu rozhořčených slov:

"Proč tady vlastně prolejzáme tyhle hnusný, tmavý, špinavý a smradlavý chodby? Cuthbert je zachráněnej, skřeti pobitý, nějakou tu cetku a sem tam nějakej peníz jsme taky už našli, tak co tu ještě, u Medila, děláme? Jdeme ven!" ukončila svůj projev Jurika.


Všichni na ní zůstali ohromeně zírat.

Erik, nespouštěje z ní oči do ticha pronesl: "Ty jo, kde se to v tobě bere? No nic, tohle nás přece nerozhází," mávnul rukou ke dveřím s tajným mechanismem. "Takovejch jsme už viděli," odfrknul si pohrdlivě.


"Ty mě snad vůbec neposloucháš?" vyštěkla nevěřícně Jurika. Postoupila o pár kroků blíž a výhrůžně se před Erika postavila. Musela mírně zaklonit hlavu, aby mu viděla do tváře.


Erik nedbajíc jejího ne příliš přátelsky naladěného výrazu, rádoby klidně pokračoval:

"Neboj, Juriko! Jedna past, nic víc. A navíc, jsem ji odhalil. A s těma dalšíma, to nebude jiný,.." dodal ještě samolibě.


"Jedna past? Výjimečně máš pravdu. Celej tenhle barák je totiž jedna obrovská past. Copak to nechápeš?

Co myslíš? Chystáš se zbohatnout? Napakovat se skřetím zlatem?" chrlila teď ze sebe téměř nepříčetně.

"Jenom abys to přežil!

Jenže, u Medila, nejsi sám, víš. A já nemám ani trochu chuť tady umřít, nebo v lepším případě bloudit tady donekonečna sem a tam. A pochybuju, že někdo z ostatních by chtěl," odfrkla si rozezleně.

"A na zlato ti kašlu. Máme dost. Jak to všechno, co jsme našli hned na začátku, chceš odvézt, co?

Prostě je to jeden velikánskej nesmysl."


Erik chvíli stál jako opařený. Chvíli se s Rogonem na sebe tiše dívali jakoby u sebe navzájem hledali podporu.


Jörm si tiše odkašlal a pak do zkoprnělého ticha pronesl:

"Mně nezbývá než souhlasit tady s Jurikou.

Předně, musím zkonstatovat, že jsme doteď měli obrovské štěstí a nemuselo by se nám vyplatit podceňovat skutečnost, že tenhle hrad je zřejmě plnej všech možnejch i nemožnejch nástrah.

Vzpomeňte na Cuthberta a záležitost s propadlem.

Řeknete si, prkotina," obrátil se směrem k Rogonovi a Erikovi, "ale ono to mohlo dopadnout daleko hůř," dodal ještě.

Chvíli to vypadalo, že skončil. Ale jenom zdánlivě:

"A navíc," pokračoval dál, "pokud vím, cílem naší výpravy je něco jiného než běhat podzemím a štvát se za mamonem.

Už jste zapomněli, že směřujeme do Carragenu? Že jsme slíbili Jurice pomoc při pátrání a záchraně její rodiny?

Vzpamatujte se!

Zvláště ty, Eriku, jsi se o to tak vehementně zasazoval!


No a v neposlední řadě," významně se odmlčel, aby posléze mohl navázat na svou dramaticky přerušenou řeč: "všechno tohle zřejmě někomu patří. A ten někdo by asi nebyl příliš nadšenej z party dobrodruhů, kteří se mu tady potulujou a sbíraj všechno, co má alespoň nějakou hodnotu.


Takže, jsem pro to, abychom vylezli ven, na poklady se vykašlali a pokračovali dál naším vytyčeným směrem. To znamená do Carragenu," pronesl ještě do ticha Jörm a posléze se odmlčel.


"Teda barbare, takhle dlouho jsem tě ještě v kuse mluvit neslyšel," nechal se slyšet užaslý Erik. Hned se však vzpamatoval: "Ale nesouhlasím! Promiň, ale já prostě nesouhlasím.

Jak tady ty věci můžeš klidně nechat. Vždyť stačí je posbírat a budeme prachatý. To je přece něco!" pronesl nadšeně.


"Pokud to přežiješ," neodpustila si kousavou poznámku Jurika. "Promiň, přežijeme,.." dodala ještě.


"A navíc," pokračoval Erik dál, naprosto si nevšímaje Juričiny vsuvky.

"Nikde jsem tady neviděl žádnou ceduli, jako že to tu někomu konkrétnímu patří, nebo tak něco! Vy jo?" obrátil se na přítomné.

"A i kdyby, stejně bych ji neuměl přečíst," dodal ještě.


Rogon se uchechtnul a pak se vložil do hovoru: "lidi, přestaňme se hádat. Jasně, procházka růžovou zahradou to tady evidentně není. Taky to tu voní něčím jiným než po růžích.

Ale, mohli bychom tu přijít opravdu k zajímavým věcem, artefaktům, který by se nám hodily třeba i k pozdějšímu abstrahování magenergie.

No a jestli cestou kápneme na nějaký to zlato, nebo drahej kamínek, tím líp ne?" zasmál se a lehce mu zasvítilo v očích.


Jörm s Jurikou se na něj nevraživě dívali. Nic neříkali.

Erik těkal pohledem hned na jednu, hned na druhou stranu.

"Tak dost," nevydržel to už. "Přestaňte! Pořád, že máme málo času a kdesi cosi a teď tu stojíme a žvaníme.

Dáme si limit do půlnoci. Co projdeme to projdeme a mizíme. Souhlasíte?

Tak souhlasíte?" zvýšil poněkud hlas, když se hned nedočkal odpovědi.


"To sice nezní příliš rozumně," odtušil klidným hlasem Jörm, "ale mohli bychom to zkusit," dodal ještě a naznačil další směr průzkumu. Ostatní se vydali za ním.


Nezvykle tiše procházeli chodbami.

Stísněná nálada jakoby přeskočila i na Erika a Rogona. Ti jindy vesele a bujaře halasící, nyní procházeli zamlkle temnými chodbami.


U jedněch dveří se zastavili. Erik na nich po dobu několika vteřin utkvěl soustředěným pohledem, pak poodstoupil, vyčkávaje co se bude dít dál.

Rogon zaujal uvolněné místo a pokusil se dveře otevřít.

Nešlo to.

Rogon došel k názoru, že dveře jsou nějakým magickým způsobem zabezpečené. Tak to i sdělil ostatním.


"To jsem ti mohl říct hned, tohleto," suše konstatoval Erik.


"Cože?" vyhrknul Rogon. "Tys to věděl a nic jsi neřekl? Proč, prosím tě?"


"Jsi se neptal," odtušil Erik do užaslé Rogonovy tváře.


"Tak, kudy teď?" pronesl ještě Erik.

Odpovědí mu bylo Rogonovo nakvašené: "s tebou se nebavím !"