Travolezec | Kapitola III - Část XIV - V hradním podzemí

Pošmourné odpoledne zastihlo Kitiaru a Juriku sedící u malého improvizovaného ohně. Poté, co se Jurika po svém procitnutí roztřásla zimou, Kitiara na nic nečekala a rozdělala oheň.Neobešlo se to bez jistých potíží, neboť Kitiara se ze svého zranění ještě úplně nezotavila. Bylo jí ale viditelně lépe a její úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem.

Teď tady obě seděly a hřály se. Jurika hleděla upřeným pohledem do zářících plamenů a pomalu se probírala. Dlužila Kitiaře poděkování a vysvětlení. Ráda by jí všechno pověděla, jenom kdyby věděla jak. Ani sama sobě neuměla vysvětlit ani polovinu z toho, čím před chvílí prošla poté, co vyslala Brka do labyrintu chodeb a kdy dění sledovala jeho prostřednictvím. Zaskočilo ji to. Znepokojilo.

Vylíčila Kitiaře tedy alespoň to, co se dozvěděla Brkovým prostřednictvím

Kitiara se napila čaje, který před chvílí spařily horkou vodou a podívala se přes plameny znepokojeným pohledem na Juriku.
"Co bude dál?" zašeptala.
Jurika mlčky pokrčila rameny.
"To nevím. Podle všeho se Cuthbert dostal do potíží. je to teď na těch třech, aby mu pomohli," dodala ještě tiše.

"A ty?" dodala ještě Kitiara. "Budeš vpořádku?"

Jurika na ní zamyšleně pohlédla, pak se usmála a pohled stočila do plamenů. To kdybych věděla, pomyslela si.

Chvíli tak ještě seděly, pily čaj a hřály se u životadárného zdroje tepla. Zvolna se stmívalo sněhovými mračny. Stromy v jejich okolí házely tmavší a tmavší stíny. Les okolo nich vypadal tmavě a neproniknutelně. Občas zaslechly jakési zvířecí zvolání. Koně neklidně podupávali na místě. Jurika vstala, aby je zklidnila. Při té příležitosti vyndala ze sedlové brašny dva větší sáčky. Z jednoho odsypala malou hromádku zrní Brkovi, z druhého nabídla Kitiaře se slovy: "sušené ovoce."
Pak sama také zalovila v hloubi sáčku. Chutnalo to výtečně a Jurika se neubránila tichému pomlaskávání. Nálada se začala zlepšovat.

Přisedly si blíže k ohni, jež dával pocit většího bezpečí. Seděly, popíjely čaj a mlsaly křížaly. Občas přihodily dřevo na oheň. Zaprskalo to a vzduch se naplnil zářícími malými jiskrami, které vysoko nad nimi vypadaly jako drobné zářivé hvězdy.
Čas plynul. Čekaly.

Když v tom, uslyšely praskající zvuky a hlasy. Kus od nich, podél jižní zdi se najednou odkudsi z hlubiny objevili jejich tři společníci .

Bylo by to opravdu radostné shledání, kdyby byli alespoň trochu přívětivěji naloženi.

"Co tady sedíte a koukáte jako bubáci? Pojďte nám pomoct!" vyhrknul Erik.
"Kde máte Cuthberta?" oplatila mu stejnou mincí Kitiara.
"No, vždyť o tom právě mluvím. Je tam dole a musíme ho vytáhnout."

Váhavě se zvedly, nerady opouštějíce teplo ohně a přistoupily blíže k otvoru v zemi. Dřevěný poklop, kterým bylo ještě před chvílí jeho ústí zakryto, se válel opodál.

"Chtělo by to lano, pořádně dlouhé," zabrumlal tiše Rogon.
Jurika se beze slova přesunula ke koním. Dílem okamžiku byla zpět. S lanem. Mlčky ho podávala Rogonovi.
"Díky," poděkoval Rogon. Jurika mlčky kývla hlavou.
"To jsi jako přestala mluvit, nebo co?" uchechtnul se Erik, obracejíc se na Juriku. "To tě teda nějak vzalo," neodpustil si ještě škodolibou poznámku.

Jurika ji nekomentovala. Mlčky pomáhala Rogonovi uvazovat lano okolo nejbližšího stromu. Ten ještě zkontroloval úvaz mocným trhnutím a pak druhý konec provazu spustil do otvoru v zemi.

"Hej, Cuthberte! Jsi tam ještě?" zavolal.
"A kam bych podle tebe tak asi chodil, když není kam," ozvalo se odkudsi z hlubiny. "Tak šplhej," zvolal Rogon a přidržujíc provaz pomohl supícímu Cuthbertovi vylézt.

"Koukejte co mám," ukazoval jim zadýchaný Cuthbert cosi v pravici. Byl to lístek, který našel chvíli před tím, než jim zmizel v prohlubni.

"Hmm, co s tím, stejně neumím číst," odvětil Erik. "Tedy ne tak dobře," doplnil ještě. Jörm se při té poznámce zlehka ušklíbnul, čehož si Erik nevšiml. Jurice to ale neuniklo a spiklenecky se na Jörma usmála.

"Nezhyneš-li hlady, žízní,
obrosteš tu mechem, plísní.
Krysy budou ti tu dělat společnost,
než se odebereš na věčnost." dočetl Cuthbert a významně se rozhlédl po přítomných.

"No, pěkné varování," prohlásil Rogon.
"Ale my si z něj nebudeme dělat těžkou hlavu a hupky dupky do díry," poznamenal Erik.

"Mluv za sebe," zamumlala Kitiara.
"Poslyšte, přece byste si s něčím takovým," vytrhnul papír Cuthbertovi z ruky a opovržlivě jím mrsknul o zem, "nedělali těžkou hlavu?"

"Prostě jdeme a hotovo!" Za dobrodružstvím!" S tímto výkřikem skočil do otvoru v zemi.

Ostatní po sobě rozpačitě koukli a pak začali sešplhávat za Erikem.

"Poslyšte, bejt váma, nehrnul bych se tam tak bezhlavě," poznamenal Cuthbert. Všichni kromě Kitiary a Juriky už ho ale nemohli slyšet, neb právě sešplhávali kamsi dolů.

Jurika se ještě usmála Kitiařiným a Cuthbertovým směrem, oni zůstávali nahoře u koní a jala se sešplhávat taktéž dolů do tmy.
Přece je tam nenechám jít samotné," pomyslela si v duchu. Ještě by mohli vyvést nějakou hloupost.

V okamžiku, kdy se její nohy dotkly podlahy, zalitovala, že nezůstala nahoře.
Tísnivá atmosféra temné chodby ji sevřela jako mohutné kleště. Špatně se jí dýchalo. Na čele se jí perlily kapičky potu, což ke skutečnosti, že tu byla příšerná zima a uši a prsty jí mrzly, působilo značně komicky. Do smíchu jí ale naprosto nebylo.

Nadechla se, čelo si rázně setřela hřbetem ruky a silou vůle se snažila zklidnit. Šlo to obtížně. Po chvíli se jí ale udělalo lépe. Ještě jednou se zhluboka nadechla a třebaže nepříjemný svíravý pocit v nitru nešlo úplně potlačit, byla schopná vyrazit za ostatními.

Rozsvítila lucernu. Nepatrné světlo ozářilo část chodby a roztříštilo tak alespoň trochu neproniknutelnou tmu.

Postupovali východní chodbou. Šlo se poměrně špatně. Chodba byla úzká, pro některé z nich i příliš nízká, stěny vlhké, místy oslizlé čímsi, co Jurika odmítla blíže zkoumat. Chvílemi klopýtali a zakopávali o hromádky suti a drobné kamenné drti.

Postupovali pomalu a obezřetně, dávajíc pozor na pasti a podobné nepředloženosti.
"Nerad bych dopad jako Cuthbert," prohlásil Erik.
"Neboj," nechal se slyšet Rogon. "Na tebe čeká něco fajnovějšího," se smíchem ještě poznamenal.
Jörm se po nich otočil, pak si něco nesouhlasně zabručel a pokračoval dál.

"Psst, počkejte! Neslyšíte něco?" ozvala se Jurika.
"Hele! Přece jenom mluví!" uchechtnul se Erik.
"Slyšíte?" nenechala se Jurika odbýt, ve snaze ubezpečit se, že netrpí halucinacemi. Hlavou se jí totiž rozléhal velmi zvláštní zvuk. Velmi zvláštní a velmi nepříjemný. Jakoby dvě tenké struny třely jedna o druhou s neúnavnou pravidelností. Pořád a pořád. Neustále dokola. Téměř až k zešílení.

"Já to taky slyším," uklidnil Juriku Jörm. "A nepochybuju o tom, že oni dva taktéž."
"Co to může být?" hlesnul Erik.
"Když tu budeme stát, tak to nezjistíme," prohlásil Jörm a rozhodným krokem postupoval vpřed. Jurika hned za ním s lucernou v ruce.

Prošli křižovatkou chodeb. Zvuk sílil. Zhruba tři sáhy za ní se před nimi objevila místnost. Zvuk přicházel odtud. Podívali se na sebe, jakoby se ptali sebe navzájem, zda vstoupit či nikoliv.

"Jasně,že jdeme," prohlásil Rogon a rázně všechny odstrčil, jak se hrnul do místnosti. Ostatní mu nejdříve zvědavě nakukovali přes rameno, poté vstoupili za ním do místnosti. Jurika zůstala stát opodál , podél stěny tak, že alespoň trochu viděla dovnitř. V ruce stále držela lucernu.

Pod nohama jim ošklivě zakřupalo, jak botama rozšlapávali kostřičky nějakých drobných zvířátek. Poté, co se rozkoukali po prostoru, zůstali stát jako přimrazení. Před sebou uviděli obrovského, asi půl metru dlouhého brouka, jemuž z hlavohrudí čněl dlouhý zahnutý, nebezpečně vypadající osten.

"A helemese," utrousil Rogon, otáčejíc se přes rameno na ostatní. "Tvoreček živého typu!" rádoby zažertoval. "Ten zvuk bude vyluzovat třením svých krovek, řekl bych," dodal ještě a otočil se zpět do místnosti.

"Vypadá to jako chrobák," pokračoval konsternovaně. "Ale ta velikost a ten bodec!" dodal ještě, pomalu vytahujíc meč z pochvy.
"To snad nebude nutné," stihla ještě hlesnout Jurika zpovzdálí, když tu obrovský brouk zaútočil.

Bylo to nečekané. Bez předchozího varování se brouk ohnal po Rogonových nohách. Naštěstí minul.

To, co se odehrálo poté, připomínalo Jurice kaleidoskop obrazů a zvuků.
Uhýbající Rogon.
"Dělejte přece něco!" jeho výkřik do zkoprnělého ticha.
Erik vytahující meč. Jörm prudce oddychující, blížící se s kladivem v ruce.
Jurika stojící stranou s lucernou v ruce, snažíc se držet ji v relativním klidu tak, aby se světlo příliš netřáslo.
Rogonův úhybný manévr. Jeho výpad ve snaze brouka převrátit na záda. Neúspěšně. Broukův útok a další jeho bodnutí po Rogonových nohách.
Jeho výkřik překvapení a bolesti.
Zvláštní mlaskavý zvuk, doprovázející vytažení broukova ostnu z rány v Rogonově noze. Rogon hroutící se bolestí na zem.

Pak se najednou jednotlivé obrazy opět propojily v děj a plynulý sled událostí.

Jurika zahlédla, jak se Rogon v návalu vzteku či zuřivosti opět vrhnul po chrobákovi a supíce vrazil svůj meč pod jeho krunýř, snažíc se ho opět převrátit. Opět nic. Těžce oddychujíc, odvalil se trochu stranou.

Erikova rána mečem, Jörmovo kladivo, další Erikův úder, Rogonovo vzteklé švihnutí po chrobákovi. Jörmovo kladivo. A znovu a znovu.
Jurika zavřela oči.
Když je opět otevřela, chrobák se válel nemohoucně na zemi v čemsi, co by v případě, že by patřil mezi teplokrevné živočichy, mohlo býti krví.

"To je ale hnus," prohlásil Jörm, utíraje si žlutě zbarvený sliz z kladiva. Erik s Rogonem následovali jeho příkladu a také si očistili čepele svých zbraní.

"A takovej to byl krásnej živej tvoreček," prohlásila lehce provokativně Jurika. "To musíte všechno co se jenom trochu hejbá, hned umlátit?"

"Juriko," ozvalo se výhrůžně z Rogonových, bolestí stažených úst.

"Ne, počkej," nenechala se umlčet Jurika. "Kdyby si s ním promluvil, což bys přece svedl, mohli jsme se tady tomu," Jurika široce máchla paží, "klidně vyhnout. A tenhle brouk by dál žil," dodala ještě lehce zastřeným hlasem.

"Ty sis asi nevšimla, že po mně ten parchant šel! Co jsem měl asi dělat jinýho, než se bránit," dodal ještě udýchaně. Rána v noze ho pekelně pálila a řeči, které právě vedli s Jurikou rozběsňovaly jeho mysl do běla.
"Zatraceně. Jasně, že se tomu dalo pravděpodobně zabránit. Ale to by se to všechno nesmělo seběhnout tak rychle," pomyslel si nešťastně.

"Já vím, vždyť už nic neříkám," ozvalo se mu v hlavě.

Ohromeně zíral na Juriku.
Chvíli tak na sebe konsternovaně hleděli. Vypadalo to, že touto výměnou myšlenek není překvapen jenom Rogon. Po chvíli Jurika lehce pokrčila rameny, smutně se usmála a vydala se zpět do chodby.

"Co se tady děje?" utrousil zaraženě Erik. Jelikož se ale nedočkal odpovědi, něco si zabručel a už se neptal.

"Hej, potřeboval bych tvojí pomoc," zavolal na vzdalujícího se Erika Rogon, belhající se chodbou. Erik se vrátil k němu a sklonil se k ráně na jeho noze.
"Juriko, pojď mi posvítit," otočil se jejím směrem.

"Hmm, je to probodnutý," odborně zkonstatoval. "Neboj, to bude dobrý," prohlásil Rogonovým směrem. Chvíli se zadumaně zaobíral zraněním, pak povstal se slovy: "A je to! Zkus se na ní postavit. Ze začátku to bude ještě trochu citlivý. To chce rozchodit," dodal ještě bodře. A můžeme vyrazit!"

"A kudy, vaše lordstvo?" nechal se slyšet Jörm. "Vždyť je to tu všude stejný! Všude tma, špína, kosti, potvory a ..."
..."a smrad," dodala Jurika.
"Tamhle odtud,... to je děsnej puch. Alespoň víme, kudy tedy rozhodně ne," špitla ještě a naznačila směr, odkud k nim skutečně přicházel nasládlý pach hnijícího masa.

"Fuuuj!" s odporem si odplivnul Jörm.
"Klid, barbare!" nechal se slyšet Erik. "Ty taky nic nevydržíš, kladivobijče," dodal ještě s veselým úsměškem v očích.

"Nežvaňte pořád a pojďte přece," zahřímal Rogon, vyrážející jižní chodbou.

Ušli asi jeden, dva sáhy tmavé chodby, když tu se před nimi objevila další místnost. Poté co nakoukli dovnitř, uviděli, že zem je pokryta poházeným listím, suchou trávou.

"Proč mám takový neodbytný pocit, že celá tahle podělaná barabizna je noclehárnou všelijakejch možnejch i nemožnejch potvor," neodpustil si jedovatou poznámku Jörm, ukazuje do kouta. Připomínalo to jakési hnízdo, nebo pelech. Na jeho okrajích se povalovaly zbytky hmyzích křídel, jakési kosti a kompletní kostra humanoida. Jurika tiše polkla.
"Nebylo by lepší pokračovat?" nechala se slyšet, když stále všichni nehnutě zírali na pelech.

"Moment," prohlásil Erik a jal se prohledávat místnost.
"Nemůžeš si tohle odpustit?" hlesnul Jörm, hledíc na Erika, šťourajícího se ve špíně.

"Klid, barbare," odvětil Erik, pocinkávaje právě nalezenými mincemi.