Tma. Ticho. Prázdno. Nic.
Juričino vědomí vznášející se v nicotě. V bezbřehém nekonečnu věčnosti. Bloudící tmou a marně hledající cosi, co by jí dalo pevný bod v rozlehlém vesmírném všehomíru. A pomohlo jí vrátit se zpět. Nekonečná spleť tmavých čar plynoucích a ničím nepřerušovaných, nemajících ani začátek ani konec. Neproniknutelná masa temnoty. Tížící. Dusící. Hrozivá a ničící beznaděj.
Zvuk! Tak povědomý zvuk! Juričinou myslí proběhl záchvěv. Její vědomí se zachvělo a jako něžný, právě narozený motýl zatřepotalo pomyslnými křídly, připravené k letu.
Okamžik zrodu. Zázračné první nadechnutí se nové bytosti.
Zvuk! Světlo! Obraz! Jméno!
"Brku!" slyší Jurika jakoby zdálky a zatím si ještě neuvědomuje, že je to její vlastní hlas, její vlastní ústa, která volají havranovo jméno.
Neproniknutelnost temnoty je narušena.
Juričina mysl ještě bloudí. Ale našla opěrný pilíř. Pevný bod v nekonečnu dává její mysli východisko z neproniknutelné beznaděje. Celistvá temnota je rozbita, roztříštěna napadrť a před Juričinýma očima se objevují světelné mžitky, záblesky.
"Brku, pomoz mi!"
Hlavou jí proběhne další záchvěv. Slyší šustění křídel a proud chladného vzduchu podél těla. Nitrem se jí rozlije obrovská vlna útěchy. "Poleť zpátky! A vezmi mě s sebou!"
Opět tma. Černá a chladná. V její hloubi ale nyní pulsuje světelný bod, který Juričinu mysl plní nadějí. A ta, jako ten nejlahodnější balsám se jí rozlévá celou její bytostí. Vrací se zpět.
Jurika, ležící na plachtě rozprostřené venku u koní, se přerývaně nadechla. Jakoby poprvé po dlouhé době.
Paže rozhozené doširoka. Zastřený pohled široce otevřených očí, hledících na oblohu nad sebou. Zatím nic nevidí. Ani nebe, ani velká těžká sněhová mračna. Zatím ne.
Kitiara klečící u Juričina těla s panickým výrazem ve tváři se marně snaží Juriku probrat. Ničemu nerozumí. Jurika nereaguje na její slova, doteky. Proč? Ještě jednou s ní pořádně zatřásla. Ještě jednou. Ještě.
"Tak se prober!" zalyká se Kitiara pocitem bezmoci.
"Prober se!" zaslechne Jurika jakýsi povědomý hlas. Prozřela. Světlo ji téměř oslepilo, oči se jí zalily slzami. Posléze nevěřícně zírala na klečící Kitiaru jakoby ji viděla poprvé.
"Co se děje?" zašeptala okoralými rty.
Odpovědí je jí Kitiařin tichý smích plný úlevy. "Teď už nic. Všechno je vpořádku," dodá ještě tiše, jakoby sama pro sebe, hladíc Juriku po vlasech.
Juriku naplnil pocit obrovské úlevy. Jsem zpátky.
"Díky Brku," zašeptala ještě opeřencovým směrem, jenž se odkudsi vynořil.
Vzápětí se roztřásla zimou.