Vůz se kymácel ze strany na stranu, kola rytmicky povrzávala a rachotila po úvozové cestě. Sem tam dolehly k Juričinným uším útržky rozhovorů, nebo jednotlivá slova, pravděpodobně pokyny či povely k činnostem nebo organizaci cesty.
Juriku překvapilo, že skutečnost, že nevidí kolem sebe je sice velmi nezvyklá, nepříjemná a omezující, ale zároveň se její ostatní smysly prohloubily a jaksi zbystřily, zjemnily. Stala se jejich pomocí daleko vnímavější. Zároveň byla celá zkroucená a potlučená, neboť pobyt v tomto podivném vězení byl velmi nepohodlný.
Zjištění, že byla přepadena a unesena jí na náladě příliš nepřidalo. Naopak. Snažila se ale v sobě udržet ono odhodlání nepodlehnout malomyslnosti a nečinnosti. Lehko se to řekne, hůř provede.
To, že se nachází úplně sama , opuštěná svými blízkými, uprostřed cizích lidí, o nichž nevěděla vůbec nic, ani to, proč ji vezou neznámo kam a jaké mají s její osobou úmysly, se snažila potlačit a soustředila se na zvuky kolem sebe.
Vůz se v jednom momentě zastavil . Podle zvuků, které byly jejím v podstatě jediným pojítkem s okolním světem, pochopila, že se její únosci chystají tábořit. Napadlo ji, že není zas až tak bezmocná, pokud bude schopna podle určitých zvukových indicií usuzovat na konkrétní činnosti, časový a prostorový průběh cesty, délku a směr ujetého úseku, na denní či noční hodinu apod. Tiše se nadechla. Představa to byla odvážná. Bude na to stačit? Ikdyž od svého moudrého otce získala slušné vzdělání, nebyla si jistá, zda na něco takového má ty správné dispozice a znalosti. Ale na druhou stranu, neměla moc na výběr. Buď se o to alespoň pokusí a když nic jiného, alespoň si ukrátí čas, anebo se ukouše nudou a bude si připadat úplně zbytečná
Od okamžiku, kdy se vozy daly do pohybu a kdy se v ní zrodilo odhodlání nepodlehnout a utéct, jak to jen bude možné, mohl uběhnout den, dva. Celá věčnost, napadlo Juriku. Všechno teď vnímala úplně jinak. Všechno bylo úplně jiné, intenzivnější, i ta monotónnost a nicnedělání, beznaděj a prázdnota. Všechno bylo tak intenzivní a zároveň neskutečně otupující.
Vzpomněla si na otce. Na jeho krásnou, vážnou tvář, která se málokdy usmívala a v které se přesto zračila nesmírná laskavost.
Jak by se on postavil této situaci?
Chce to něco udělat. Ne pořád jenom fňukat, jakoby slyšela vnitřním sluchem.
Hm, mohla bych začít třeba pouty, napadlo Juriku.
'Díky, tati,' pronesla tiše a začala si pomocí zubů sundavat pouta ze silného motouzu, kterým měla pevně svázány ruce i nohy.
Šlo to velmi ztuha a velmi pomalu. Ale to jí nedělalo starosti. Jediného, čeho měla dostatek, byl čas. Alespoň to tak vypadalo.
Vůz hrkotal po cestě s neúnavnou monotónností a vše se rovnoměrně otřásalo. Tu a tam se objevila nerovnost či výmol, občas se kolu připletl kámen do cesty.
Stále více bylo pro Juriku snazší představovat si, jak asi vypadá terén a okolní krajina, kterou projíždějí.
Chvílemi doléhaly k Juričině sluchu útržky rozhovoru vozky a ještě jednoho muže jdoucího vedle vozu.
Rozmlouvali spolu velmi zvláštním hrdelním jazykem, kterému naprosto nerozuměla a který místy zněl až velmi hrubě a nelibozvučně.
Sem tam zaslechla šumění řeky, z čehož usuzovala, že počáteční úsek cesty vedl podél vodního toku nebo v jeho bezprostřední blízkosti.
Po zhruba dvou dnech ale zvuk řeky slábl, až utichl úplně.
Povrch cesty se významněji nezměnil.
Jestli by Juriku i v těch nejdivočejších snech napadlo, že ji něco podobného potká,...
Leč cesty osudu jsou nevyzpytatelné, ušklíbla se a pokračovala ve vyprošťování. Ještě hodnou chvíli jí trvalo, než si z pout vyprostila ruce, následně nohy.
Povedlo se. Usmála se a promnula si zápěstí.
Čas. Zvláštní fenomén. Jurika vzpomíná na veliké sluneční hodiny na průčelí radnice v jejím rodném městě. Na úsvit. Na ten okamžik, kdy se světlo nesměle objeví a jako nevítaný poutník lehce zaťuká na ještě přivřená víčka krajiny s nevyřčenou otázkou: 'Smím?'
Pohladí kopce a řeku, zasvítí a zablyští se v jejích vodách a rozlije se doširoka . Sklouzne po střechách domků, pošimrá větve stromů a šibalsky zaboří své hřejivé prstíčky kočkám ležícím na dvorcích do kožíšků.
Slunce . Stýská se jí po něm.
Téměř dva týdny putování v krytém voze, zavřená v hrubém jutovém vaku, se může pouze domýšlet, že skutečně vychází a zapadá. Ne, není to tak zlé. Není v úplné tmě. Rozeznává světlo a tmu. Je to ale tak málo.
Občas do vozu zabloudí osamělý paprsek, škvírou se protlačí dovnitř, jakoby chtěl Juriku ubezpečit, že není úplně sama. Pohladí ji po ruce, nebo po tváři a vydá se opět na svou světelnou pouť.
Ráno. Jurika se probouzí velmi brzy. Ještě za tmy. Možná nechce přijít o ten vzácný moment úsvitu. Možná nechce být zaskočena svými vězniteli . Karavana, jenž se vždy s neúnavnou pravidelností v noci vždy na pár hodin zastavovala k odpočinku, s úsvitem opět vyrážela.
V ranním šeru byla Jurika vytažena z pytle. Vysloužila si hned pár kopanců, to když strážný zjistil, že se zbavila pout. Polekalo ji to. Když se však nad tím později zamyslila, nebylo to tak zlé, vzhledem ke skutečnosti, že se pak už neobtěžovali ji znovu spoutat. Následně byla vyvedena ven z vozu. Mohla se trochu protáhnout a většinou dostala i něco k jídlu. Nebylo to tak pořád. Ze začátku jí jídlo a vak s vodou ráno a večer vhazovali přímo do pytle. Posléze došlo k této vítané změně. Juriku nenapadl důvod, proč tomu tak je. Mohla se pouze domýšlet, že z nějakého důvodu únoscům záleží na tom, aby její zdravotní a psychický stav nebyl až tak žalostný.
Pod dohledem strážného vylezla z vozu a opatrně se rozhlédla. Během cesty se naučila být velmi opatrná a ostražitá ,nedělat prudké pohyby, ani nemluvit. Karavana deseti vozů stála poblíž cesty nedaleko menšího hájku. Nikde žádná stavení, ani náznak toho, že by byla tato oblast osídlena. Muži zahaleni v dlouhých hrubých pláštích ukončovali přípravy na další cestu. Pomalu žvýkala cosi co připomínalo chlebovou placku. Strážný ji dloubl do žeber. Pochopila, že si má pospíšit. Vycítila určitý neklid, panující mezi ostatními.
Při cestě zpět na vůz, kam ji netrpělivě strážný popoháněl, zahlédla u jednoho vzdálenějšího vozu podobný jutový pytel, v kterém byla sama během cesty uvězněna. . A v dálce před nimi ještě něco.
Byl to jenom moment. Chvíle. Přemýšlela, zda to byla mlha co se jí na chvíli objevilo před očima , nebo skutečně na cestě před nimi na malý okamžik zahlédla zamlžené vrcholky hor.
Hory. Nikdy před tím nikdy skutečné neviděla. Když se nad tím zamyslila, teď už opět uvězněná na voze, nikdy toho moc nenacestovala. Zato teď si to vynahradím, ušklíbla se Jurika.
Myšlenka na to, že se blíží k horám, ji však rozrušila.. Nikdy se v kartografii příliš nevyznala, otec ji vždycky huboval, že by se jí měla věnovat intenzivněji, ale ona si vždycky našla nějakou záminku, aby se mohla věnovat něčemu podle ní užitečnějšímu. Třeba studiu magie. Teď by se jí to hodilo, povzdechla si. Z velmi nejasných vzpomínek na staré zažloutlé mapy rozložené na velkém pracovním stole ve velké knihovně a útržků rozhovorů s otcem, vyšátrala kusou informaci o horách na severu.
'Jsem to ale nedouk,' broukla si tiše Jurika sama pro sebe, myslíc na svou naprostou nedostatečnost v prostorové orientaci.
Cesta ubíhala dál. Postupně se stále více ochlazovalo. Terén zdrsněl, vozy postupovaly pomaleji a namáhavěji. Na cestě se objevovalo stále více kamenů, které muži co chvíli za hlučných dohadů odstraňovali.
Během jedné večerní přestávky, kdy byly vozy osvětlovány odlesky improvizovaného ohně, se najednou zničehonic zvedl ledový vítr a začala sněhová vánice. Do mužských výkřiků, ržání koní se mísilo kvílení vichru a burácení ledových sněhových poryvů.
Jurika se v pytli skrčila do klubíčka a snažila se nevnímat, jak moc je vůz zmítán vichřicí.
Začala si tiše broukat jakousi písničku z dětství. Vzpomněla si na matku. Uklidnila se.
Za nějaký čas se zklidnila i čina venku. Vyčerpáním usnula.
Od toho večera, kdy se strhla sněhová vánice, uplynuly další tři čtyři dny. Jurika vypozorovala, že pozornost strážného trochu polevuje. Snad to bylo zimou, nebo únavou, všimla si, že již není tak ostražitý a také že pytel zavazuje značně ledabyle. Přivedlo ji to na myšlenku, že by se snad mohla blížit příležitost k útěku. Jediné co ji od toho zrazovalo byla ona vzpomínka na podobný jutový pytel, v kterém se mohl skrývat někdo z jejích blízkých. Mohlo to tak být. Ale také nemuselo. Nevěděla, co má dělat. Nakonec se rozhodla připravit se k útěku a využít vhodné příležitosti.
Rozhodla se prokousat se pytlem tak, aby na první pohled nebylo nic patrné. Šlo to obtížně a pomalu. Vzpomněla si na začátek putování, kdy se zbavovala pout. Usmála se a vytrvale pokračovala.
Uběhly další dva dny, než si vytvořila v pytli tak velkou díru, že jí mohla pozorovat krajinu, kterou projížděli. Terén se vyrovnal a po nějakém čase, kdy vozy jely vpodstatě po rovině, se terén začal pozvolna svažovat.
Vůz se teď kymácel, vypadalo to, že se každou chvíli rozpadne. Podle světel před nimi a okolo nich se blížili k městu. Jurika zpozorněla. Možná se blíží příležitost.
Podle rychlosti, kterou vozy nabraly, to však příliš nadějně nevypadalo. Okolo města však projeli bez jediné zastávky. Vypadalo to, že se únosci snaží být z jeho dohledu co možná nejrychleji. Cesta se od města pozvolna vzdalovala. Jurika si zklamaně povzdechla.
Ujeli asi míli podél řeky, načež vozy zastavily. Chvilka pobíhání a hulákání, zapříčiněná snahou zorganizovat přechod řeky. Vozy nechali únosci na břehu, co se dalo přepravit na pramicích, to přejelo po nich, co ne, to zůstalo ve vozech. Jurika měla co dělat, aby zakryla díru, kterou během posledních několika dnů v pytli vytvořila. Na pramici ji její věznitelé smýkli takovým způsobem, že se průzor ocitl dole a ona tedy neviděla, co všechno putuje s nimi. Zvuky, napovídající, že její blízcí by jeli s nimi, nezaslechla žádné.
Na druhém břehu už čekaly jiné vozy, které se po naložení daly do pohybu. Cesta se stočila zpět k městu. Jurika opět zpozorněla.
Jak tak přemýšlela a snažila se ubránit malomyslnosti, vůz zprudka zastavil. Zřejmě najel na kámen, nárazem se ještě celý chvěl. Jurika na nic nečekala a rychle se vysoukala z poničeného vaku ven. Odmítla dobrovolně snášet toto potupné věznění byť jen o minutu déle.