Vyšly ven. Koně vklidu postávali poblíž vchodu do tvrze a chvílemi tiše pořehtávali.
Jinak byl všude klid a ticho. Sem tam se z dálky ozval ptačí výkřik, jež vzápětí opět zapadl za vrcholky vysokých stromů. Cuthberta nebylo nikde vidět. Jurika zavolala Cuthbertovo jméno. Jednou, dvakrát. Nic. Zamračila se, přemýšlejíc, kam se poděl. Bude to muset zjistit. Teď ale musela udělat něco důležitějšího.
Zhluboka se nadechla a pomohla Kitiaře posadit se na práh vstupních dveří. Pak poodešla ke koním. Pozdravili ji lehkým zaržáním. Na hrušce sedla jednoho z nich seděl Brk a pozoroval ji bystrýma očkama. Jurika nejdřív pohladila Elchir. Klisnička potěšeně zafrkala a zastřihala ušima. Potom svou pozornost zaměřila i Brkovým směrem a prsty pravé ruky něžně přejela po Brkových křídlech. Ten lehce poodskočil, jakoby mu takto projevená přízeň přišla nevhod.
Jurika vyndala ze sedlové brašny plachtu a jednu deku, rozprostřela je na zem poblíž koní a vrátila se pro Kitiaru. Dovedla ji až k plachtě a vybídla ji, aby si odpočinula. Ta to přivítala s nadšením. Pohodlně se uvelebila,halíc se do svého pláště jak to jen bylo možné a vzápětí usnula trhaným spánkem.
Juričin pohled opět spočinul na opeřenci. Dostala nápad. Celou dobu byl přece s Cuthbertem venku u koní. Měl by tedy vědět, kam se Cuthbert poděl. Spočinula na něm pohledem a položila mu neslyšnou otázku:
"Kde je Cuthbert, Brku?"
Ten si neklidně poposedl a chvíli soustředěně Juriku pozoroval jakoby zvažoval, co jí může říct a co ne.
"No tak, Brku," nenechala se odbýt Jurika. "Potřebuju vědět, co s ním je. Třeba se mu něco stalo a potřebuje pomoc!"
Opeřenec ještě lehce přešlápnul z nožky na nožku a pak spustil.
Celou dobu byli spolu u koní, dozvěděla se Jurika. Nic se nedělo. Žádný pohyb, prostě nic. Nuda. Chvílemi se jen tak na dohled proletěl, aby se trochu zabavil.
Ten člověk, zprvu sedící u koní, asi došel k podobnému závěru. Posléze totiž vstal a začal přecházet po prostranství, něco si brumlaje, nakukujíc do pootevřených dveří, naslouchající vzdáleným zvukům.
Pak se ohlédl po koních, opět si něco zabrumlal a vskočil do dveří.
To je celé.
Brk si jedním zkušeným pohybem prohrábl peří a bystrá očka opět upřel na Juriku.
Jurika nechávala doznít právě získané vysvětlení Cuthbertovy nepřítomnosti.. Pak se jí na tváři objevil potutelný úsměv. Vyslala k Brkovi otázku. Ten krátce kráknul na znamení souhlasu, mávnul křídly a rozletěl se ke vchodu do tvrze. Vletěl dovnitř.
"Dej na sebe pozor, Brku," vyslala ještě Jurika jeho směrem.
Jurika ještě jednou pohladila Elchir po její ušlechtilé hlavě a přesunula se ke spící Kitiaře. Ta ležela schoulená do klubíčka a zlehka oddechovala.
Jurika se posadila, zavřela oči a lehce se soustřeďujíc, snažila se napojit na opeřencovu mysl.
Chvíli se nic nedělo. Pak, jako malý vnitřní výbuch, se jí v mysli začaly objevovat jednotlivé vjemy.
Obrazy, zvuky, Brkovy myšlenky.
Kvalitní přenos, usmála se potutelně a soustředila se ještě o něco více.
Před očima se jí objevila chodba. Dlouhá. Tmavá. S pablesky světelných odrazů na stěnách.
Mihotaly se a pableskovaly. Lehce se zachvěla, ale mysl vjemům neuzavřela.
Další místnost. Jörm vstupující dovnitř. Hladké, černé stěny místnosti. Truhla. Jörm, Erik, Rogon naklánějící se nad truhlou. Výkřiky úžasu. Útržky rozhovoru. Obouručák, lehká kuše, stříbrná dýka!
"Tu chci!"
"Nemůžeme vzít všechno."
"Jdeme dál."
Cuthbert se svícnem v ruce, objevující se ze spleti chodeb.
"Napadlo by vás, že v týhle barabizně narazíte na pelech s obrovskou vlčicí a vlčatama?" doneslo se Brkovým prostřednictvím k Juričině sluchu. "No fakt, málem po mně skočila."
"Takový vlče, to je terno. Moc bych si nějaký přál," ozvalo se poté.
"Na to zapomeň! Teda jestli nechceš přijít o kejhák."
"Klid, pánové! Nápad to špatnej není, Rogone. Vlčici by se nám asi koneckonců podařilo zabít. Ale co s těma ostatníma mladejma? Zapomeň na to a jdeme!"
Opět chodba. Další místnost. Schody.
K Juričině vnitřnímu sluchu dolehla poznámka: "Tak tyhle schody, který nemaj ani pořádný zábradlí, to nejsou podle mě žádný důvěryhodný schody. Tím pádem nesplňujou základní technický normy a po nich, tedy alespoň já, u Tiamata, odmítám jít."
Změť dohadujících se hlasů.
Jiná místnost. Cuthbert suverénně vstupující dovnitř. Nějaká nesrozumitelná slova pronášená k ostatním. Varovné Brkovo kráknutí: "Pozor, had!"
Cuthbertův výkřik. Překvapení. Strach. Bolest.
Jurikou to trhlo. Pomyslné spojení se prudce přerušilo. Otevřela oči, které vzápětí s bolestným syknutím zase rychle přivřela a pro jistotu si je zakryla ještě oběma rukama. Světlo ji na pár okamžiků téměř oslepilo.
Překotně oddechovala. Snažila se uklidnit.
"Co se stalo?" přemýšlela horečně. Silou vůle se přiměla ke klidu.
Pokud chtěla získat odpověď na svou otázku, nezbylo jí nic jiného, než se opět naladit na Brkovu mysl.
Chvíli se nic nedělo.
Pak se před ní opět objevila podivná směsice obrazů a zvuků.
Had zakousnutý do Cuthbertovy zadnice.
Cuthbert zalykající se bolestí. Rogon s Erikem neobratně skrývající záchvaty smíchu.
Podrážděný Jörm pomáhající Cuthbertovi zbavit se hadího vetřelce.
Bolestný výkřik. Jörm vítězoslavně mávající hadem nad hlavou.
Rogon zkoumající hada. "Rohatá zmije," ozve se přidušeně.
Omdlévající Cuthbert. "Jed začíná působit!" "Rychle, pomozte mu!"
"Uff, tak to tedy bylo těsný!"
"Tohle vezmu pro Kitiaru," konstatuje Rogon, schovávající hadí hlavu do kapsy.
Probírající se Cuthbert: "odkud vylezla ta mrcha?" Zvedá se a šouravým nestabilním krokem jde na průzkum.
"Hej, neměl bys teď nikam chodit! Chvíli počkej!"
Další výkřiky plné překvapení, odporu, ošklivosti.
Krysy, obrovské krysy. Zvuky vytahovaných zbraní, blýskání čepelí, tlumené údery. Krysy létající vzduchem.
Úleva. Oddychování. Znavené hlasy. Vzrušený výkřik: "další poklad! Pojďte sem!"
Cinkání kovu, vzrušený šepot.
Další chodba. Cuthbert v čele. Šlápnutí do tmy. Cuthbert mizející kdesi...
"Hej, Cuthberte, kde jsi?" dolehlo ještě k Juričiným uším.
Pak už nic. Ticho a tma.