Zůstali stát s pohledem upřeným na zeleně světélkující stěnu. Jurice v uších sice ještě dozníval smích jejích společníků, ale ve vzduchu viselo i jisté napětí. Co teď? Mají uposlechnout varovné výzvy a odejít, nebo naopak skočit rovnýma nohama do možného nebezpečí?
"Je to jenom taková zastrašující habaďůra," pronesl vážným tónem Jörm, který si povšiml, že smích jim jaksi pomalu odumírá na rtech. Všichni se ponořili do jisté zádumčivosti.
"A co když ne?" znepokojeně pronesl Rogon, který viditelně pobledl. "Co potom?" dodal ještě. Nemusel nikomu zvlášť vysvětlovat, že by před záludnými temnými chodbami dal přednost sice náročnému, ale volnému terénu v lese nebo v horách, kde by cítil prostor a vítr ve vlasech a nemusel mít strach, kdy mu co spadne na hlavu. Jurika mu rozuměla. Taky si příliš nelibovala ve stísněných tmavých prostorách. A teď to vypadalo, že přesně to je opět čeká.
"Každopádně, někdo by měl zůstat venku s koňmi,"ozval se Cuthbert. "A jelikož se do toho nikdo nehrne," prohlásil do ticha, "tak se toho ujmu. Šťastné pořízení," dodal ještě a chtěl vycouvat ven.
Než se k tomu odhodlal, chytla jej za rukáv Kitiara a šeptem se ho na cosi zeptala, rukou se zlehka dotýkajíc meče, pohupujícího se jí u boku.
Cuthbert svraštil obočí. "No, to bych ho musel vidět," pronesl polohlasně.
"Co to tam máte za tajnosti?" vyhrknul Erik zvědavě.
"Jestli se na něj mám podívat, potřebuju světlo, prohlásil Cuthbert," přebírající meč od Kitiary, která mu jej podávala. Oba se pak přesunuli k východu a vyšli ven. Ostatní je zvědavě následovali.
"To je ten čtvrtý meč, který si, Kitiaro, pokud mě paměť neklame, odmítla prodat, že jo? Co je s ním?" dodal ještě a přistoupil blíž.
Cuthbert chvíli meč zkoumal. Chvíli si s Kitiarou šeptali cosi, co ostatním zůstalo skryto. Posléze si Cuthbert meč připnul a odešel ke koním.
Ostatní chvíli překvapeně stáli, čekajíc nějaké vysvětlení. Když žádné nepřicházelo, prohlásil Rogon:
"Tak co teď?"
"Jdeme dovnitř," nechal se slyšet Jörm a vstoupil do zešeřelé místnosti s ostatními v patách. Nyní je už postava na zdi sice nepřekvapila, přesto se jí Jurika vyhnula velkým obloukem.
Pokračovali dál.
Postupovali opatrně jižní chodbou. Ušli pár kroků, když tu je Erik šeptem zastavil:
"Psst, slyšíte?" Všichni zpozorněli. Opravdu. Teď, když se soustředili, zaslechli tlumený hovor za jedněmi dveřmi vedoucími z chodby.
Nepřemýšleje, vzal Jörm suverénně za kliku. Zamčeno. Až v okamžiku, kdy se za dveřmi ozval lomoz a výkřiky pronášené v podivném chrčivém jazyce, napadlo jej, že to možná nebyl až tak dobrý nápad.
Hodil jakoby omluvným pohledem po ostatních a rozběhl se ramenem proti dveřím. Po prvním úderu se zpoza dveří ozvalo:
"Hej, pojďte sem, někdo se sem dobejvá!"
Jörm na nic nečekal a rozeběhl se podruhé.
Staré, značně používané dveře nevydržely Jörmův nápor a s lomozem se rozlétly.
Vpadli dovnitř.
Před nimi se objevila ne příliš veliká místnost. Spíše než vybavení interiéru je však upoutalo větší množství skřetů porůznu rozmístěných po prostoru. Někteří spali, někteří seděli. Ti, kteří byli vzhůru si právě dopínali zbroje a chystali se na obranný výpad. Jörmovi a ostatním poklesla překvapením čelist. Počet skřetů totiž značně převyšoval jimi odhadovaný počet.
Vzápětí na to se Jörm se svým obvyklým pokřikem vrhl na nejbližšího z nich a seknul po něm. To, co následovalo poté, připomínalo běsnění rozdrážděných vos. Rána stíhala ránu, meče se blýskaly ve světlech pochodní, těla skřetů padala chrčíce na zem. Krev se valila proudem.
Kitiara s Jurikou stojíce v chodbě se tiskly ke stěnám. Jurika si chvílemi zacpávala uši. Z dávivých a chrčících zvuků se jí dělalo špatně.
Přemýšlela o tom, co způsobilo zdánlivou nepříčetnost jejích společníků. Nepřišla však na nic kloudného. Snad překonání vlastního strachu, stísněná atmosféra temných chodeb, nevyzpytatelnost nepřítele přispěly k masakru, který se tu odehrával. Uvědomovala si však, že pokud by výhoda překvapení spočívala v rukou skřetů, nerozmýšleli by se tito ani okamžik a porubali by je přinejmenším se stejnou zuřivostí, ne-li větší.
V okamžiku, kdy vřava dosahovala vrcholu, Kitiara sundala ze zad svůj luk a se slovy "kurare ještě neochutnali!" se bez rozmyslu rozběhla ke vchodu do místnosti. Dobře mířenou střelou sejmula jednoho ze skřetů. Erik ve stejnou chvíli elegantním kopem srazil jiného skřeta ze stolu.
Vzápětí se ale stalo něco, při čem Jurice zatuhla krev v žilách. Kitiara klesla s výkřikem k zemi. Z hrudi jí trčel šíp se špinavými, otrhanými letkami. Jurice se zpomalil čas. Všechno ztichlo. Spatřila v protější chodbě šklebícího se skřeta, který právě zakládal do luku další šíp. Jörm, blížící se k němu s napřaženým kladivem. Kitiara, válející se na zemi s očima vytřeštěnýma hrůzou. Kaluž krve, rozlévající se po dlaždicích okolo ní.
Kitiara upírala své krásné oči plné bolesti na Juriku. Cosi se jí snažila říct, ale nebylo jí rozumět. Na čele se jí perlily kapky potu. Těžce se jí dýchalo. Jurika se jí snažila ulevit od bolesti, ale nebylo to moc platné. Alespoň jí tedy setřela cípem svých šatů zpocené čelo a uklidňujícím hlasem na ni promlouvala.
Za chvíli se u nich objevil Erik a jal se Kitiaru ošetřovat.
"V batohu... Malá bílá lahvička... Potřebuju napít," sípala Kitiara.
"Neplivej, ksakru, po mně tu krev," neodpustil si Erik škodolibou poznámku. "Bude v pořádku," prohlásil nepřesvědčivě směrem k Jurice a pak s rozpačitým úsměvem opět zmizel.
Jurika koutkem oka spatřila, jak ještě zamával na Rogona a ukázal směrem ke Kitiaře. Rogon sekl svým mečem po nejbližším skřetovi, který se svezl k zemi a poklekl ke Kitiaře. Zevrubně prohlédl ránu, přiložil na ni ruce a zavřel oči. Na čele mu vystouply žíly, lesknoucí se potem. Jurika viděla, jak se pod Rogonovýma rukama rána trochu zatáhla.
"Uf. Máš štěstí, neprobodlo to srdce. Teď buď v klidu, nikam nechoď, pak se na to podíváme líp," prohlásil Rogon, jako by snad čekal, že se Kitiara sebere a někam půjde. Ta jen lehce kývla.
Právě když se Jurika zvedala od Kitiary, vyběhnul z místnosti jeden ze skřetů a proběhl okolo ní dál hlouběji do chodby. Rychle se vzdaloval.
"Nenechte ho utéct!" ozvalo se z místnosti. Jurika zaváhala jen okamžik. Pak vyslala zaklínadlo skřetovým směrem. Ten zakolísal a jako podťatý sebou praštil o zem.
"Dobrá práce," prohlásil Jörm, který se právě vypotácel z místnosti. Jurika vytřeštila oči a zalapala po dechu.
"Co co...," dokázala jenom vyblekotat. Jörm vypadal naprosto příšerně. Celý od krve vypadal přinejmenším stejně zrubaně jako většina skřetů válející se po zemi.
"Klid," pronesl. "To není moje," hlesl, ukazuje na krev po celém svém těle a v obličeji. Hřbetem ruky si z větší části setřel krev z obličeje a tiše hlesnul: " Myslím, že tady jsme hotoví."
Mezitím co Jurika pomáhala Kitiaře si sednout, objevili se i Erik s Rogonem. Zadýchaní a špinaví, ale se spokojeným výrazem ve tváři.
"Dostali jsme je," prohlásil Erik a vesele se zasmál. Jurika měla pocit, že zaslechla známky velké úlevy.
"Kitiaře není dobře, vrátíme se a vystřídáme Cuthberta," prohlásila rozhodně Jurika a pomohla Kitiaře vstát. Šlo to s obtížemi, ale nakonec se to povedlo. Obě se vydali chodbou ven ke koním.
Ostatní pokračovali dál.