"Hej, vstávejte!" dolehlo k Juričiným uším jakoby zdálky. V pokoji panoval zmatek, všichni vstávali a připravovali se na cestu. Nad všemi vévodil Jörm, který všechny popoháněl. Bylo jen dílem okamžiku, než byli sbaleni a vyvalili se z pokoje ven. S notným dusotem a dupáním seběhli dolů ze schodů.
V lokále bylo prázdno. Hostinský stojící za výčepem se podíval jejich směrem a prohlásil: "Á, dobrýtro. Vyrazili jste nějak brzo. Doufám, že vás ten starý blázen včera nespunktoval do toho nesmyslu? Fakt je ten, že se tím směrem vydala už nejedna výprava. Nikdo se ale odtamtud už nevrátil," dodal ještě.
Jurika se trochu zarazila. Ostatní ho však buď neslyšeli, nebo ještě spali. Každopádně se nad jeho poznámkami nikdo vážněji nepozastavoval.
Zaplatili, rozloučili se a vyšli ze dveří hostince.
Nasedli na koně a s Jörmem včele se vydali vstříc dalšímu dobrodružství.
Od té doby, co vyjeli z Elšumy, si už zvykli na nekonečné pobublávání řeky. Silnice lemovala její pravý břeh téměř neustále a jen občas se od ní oddělila, když bylo potřeba objet nějakou větší skalku, aby se za překážkou s řekou zase setkala. Po pravé ruce měli dobrodruzi pás luk či jindy úrodných pastvin, teď ovšem zahalených bílou sněhovou peřinou Za loukami bylo v dálce vidět les, jehož cípy se čas od času téměř dotýkaly okraje silnice, nikdy si ovšem nedovolily přiblížit se až k ní.
Za hezkého slunného počasí ujeli notný kus směrem na jih, když tu Jörm náhle zastavil. "Jsme tu," poznamenal.
Jurika se rozhlédla kolkolem. Les se na tomto místě přiblížil až k řece a svou pomyslnou paží se téměř dotýkal studené vody. Cesta, po které přijeli, se dál před nimi vinula podél řeky, až se spolu s ní ztratila v dálce, z obou stran lemována vzrostlými smrky a borovicemi. "Támhle někde by to mělo být, pár mil," mávnul Jörm nedbale rukou zhruba východním směrem kamsi mezi stromy.
Jurika požádala Brka o průzkum oné oblasti. Ne, že by Jörmovým orientačním schopnostem nedůvěřovala, ale bylo by nanejvýš nepříjemné, kdyby se vydali nesprávným směrem. Zhruba po hodině se opeřenec objevil. Chvíli si s Jurikou špitali, poté Jurika ostatní ujistila, že tím směrem se skutečně jakási stavba vyskytuje. Vydali se tam.
Šlo se špatně. Neprošlapaný kopcovitý terén mezi stromy způsoboval problémy jak koním, tak i pěším. Značně zadýchaní vystoupili na prostranství před hradem.
Stavba, která se před nimi objevila, v nich vzbudila zájem, nikoliv však respekt. Dvoupatrový komplex s pár metrů vysokými věžičkami v každém ze čtyř rohů, jedna menší s vchodem přímo proti nim. Po celé šířce průčelí budovy se v prvním patře nacházela terasa, přerušená jen uprostřed vstupní věží.
Rozhodli se oblast kolem hradu projít a prozkoumat. V severní oblasti tvrze však narazili na neprostupný křovinatý terén, přes který se nedostali. Museli se vrátit stejnou cestou, kterou se vydali.
Okolí vypadalo nehybně a opuštěně, až na velké množství stop před vchodem.
Rogon se sklonil a jal se stopy prohlížet.
"Jak se v tomhle zmatku můžeš vyznat?" obdivně vydechla Kitiara, sledujíc Rogonovo úsilí.
"To je jen otázka cviku,' odpověděl skromně Rogon a pokračoval v rozboru stop.
"Stopy čtyř skřetů, jednoho člověka a psů nebo vlků," pravil zamyšleně po chvíli. "Tři skřeti šli ven, jeden dovnitř, člověk ven a zvířecí stopy vedou jak dovnitř, tak ven," identifikoval změť stop.
"Hmm, tak jdem," prohlásil Jörm a vzal za kliku od brány. Při té příležitosti si Jurika všimla, že původní obrys brány je zazděný a do hradu vedou jen malé, jednosáhové dřevěné dveře. Rozhlédla se po ostatních, ale nezdálo se, že by to někomu přišlo divné. Zabrána do svých úvah vešla do hradu až jako poslední.
V potemnělé místnosti nadskočila leknutím, když spatřila velkého kostlivce s napřaženým mečem, který se na ni vrhnul. Instinktivně proti němu napřáhla ruku, chystajíc se vyřknout zaklínadlo, když si všimla, že se ostatní smějí. Jurika lapla po dechu a zmateně se rozhlédla. Kostlivec byl jen namalovaný na protější stěně nějakou fosforeskující barvou, stejně jako nápis pod jeho nohama.
"Stůj vetřelče!" četl Rogon nahlas.