Pošmourné ráno zastihlo Juriku lenošící v prostorném lůžku, zavrtanou v prohřátých pokrývkách. Slabý paprsek světla ji lehce pošimral po tváři. Protáhla se jako kočka, protřela nejdřív jedno, pak i druhé oko, následně je obě zavřela a zavrtala se hlouběji do tepla.
Hlavou se jí rozběhly události včerejšího večera. Před očima se jí míhaly obrazy a řadily se jeden za druhým, vytvářejíc tak plynulý dějový pás. Shledání s oběma mladíky.Zběžné vysvětlení důvodu jejich výpravy. Cesta zpět z podzemí. Návrat na hrad.
Z přemítání ji vytrhlo slabé ťuknutí do okna. Hmm, to bude Brk, napadlo Juriku tentokrát okamžitě. Líně se vysoukala z pokrývek a několika kroky došla k oknu. Brk seděl na okenní římse a v poklidu si čistil peří. Jurika pootevřela okno, pohladila havrana po rozčepýřené hlavě a vpustila dovnitř. Brk váhavě vletěl do pokoje, usadil se na vysokém opěradle jedné ze židlí v místnosti a dál nerušeně pokračoval v očistě. Jurika se usmála. Toužebně pohlédla směrem k lůžku, povzdychla si a následovala Brkova příkladu. Během několika málo okamžiků se umyla, oblékla a připravila na cestu.
Vrhla tázavý pohled opeřencovým směrem. Ten krátce kráknul na znamení souhlasu. Mohli vyrazit.
S havranem, poletujícím jí okolo hlavy, vyšla Jurika na nádvoří, kde se ochomýtala spousta lidí, obyvatel hradu. Sloužící běhali sem a tam, skupina jezdců na koních postávala nedaleko brány, koně neklidně pohazovali hlavami, uklidňováni svými pány. Lehký neklid prostupoval celým tím raním hemžením. Zahlédla purkrabího jak nevzrušeně mluví s jejími společníky, kteří si zřejmě přivstali a dorazili na nádvoří o něco dříve. Jurika nad tím zjištěním překvapeně povytáhla obočí. No tohle, nějak se nemůžou dočkat, napadlo ji, když vcházela na nádvoří.
Skupina jezdců právě vyrážela lehkým poklusem z brány ven, vzduch naplnilo pofrkávání a ržání koní, doplněné pokřiky lidí. Jurika přistoupila ke svým spoludružiníkům a purkrabímu, který právě domluvil a lehkým pokývnutím se s nimi rozloučil. Odpověděli mu na pozdrav.
"Tak co nás čeká?" zeptala se místo pozdravu Jurika.
"Dobré ráno," odvětil Erik místo odpovědi. "Pozdravit neumíš?"
Jurika se lehce zarděla: "Odkdy si potrpíš na takovýhle fajnovosti?" nechala se slyšet rozmrzele. "Tak co se děje?"
"Obchodníci dole ve vesnici. To se děje." odpověděl jí Erik celkem nevlídně.
"A co my s tím?" nedala se odbýt lehce podrážděná Jurika. Vlídné kouzlo celkem příjemného rána bylo náhle totam.
"Už jsi zapomněla?" pokračoval nevrle Erik a kopnul do hromady čehosi, co se válelo mezi nimi a co při doteku zachrastilo.
"Potřebujeme to prodat. Vláčet se s tím zpátky do Elšumy je nesmysl. Tohle je příležitost," dodal ještě a odmlčel se.
"Takže jedeme do vesnice, abychom prodali tohle harampádí?" odtušila Jurika a nohou šťouchla do vaku plného železa, co posbírali v podzemí.
"Hmm, stejně máme tím směrem cestu, tak co řešit," odtušil Cuthbert.
"Jasně," pokračoval Erik. "Čtyři dlouhý meče, dvě kroužkovky. Všechno pěkně zánovní. To by bylo, abychom z nich nevyrazili pěknejch pár zlatech," odvětil a lehce se mu zablýsklo v zelených očích.
"Uvidíme, uvidíme," prohlásil Cuthbert a nasednul na koně. Pak na ně překvapeně z výšky pohlédl a syknul: "No nasedat, nasedat, obchodní karavana nečeká!" S tím pobídl svého koně a zamířil zvolna ku bráně. Ostatní následovali jeho příkladu.
Jurika na nic nečekala a pospíšila do hradních stájí, aby si vyzvedla svoji klisničku. Ta ji přivítala veselým zaržáním. Jurika ji pohladila a chviličku na ní vlídně mluvila. Nemohla ale prodlévat ani o chvíli déle, pokud nechtěla riskovat, že jí ostatní ujedou. Proto vzala Elchir za uzdu a vyvedla ji ven na nádvoří, následována Brkem. Ostatní postávali u brány a čekali na ni.
Juriku to potěšilo, na tváři se jí rozlil spokojený úsměv. Když se přiblížila na doslech, zaslechla ještě, jak Kitiara odsekla Erikovým směrem:
"Ne, prodej ty tři. Ale tenhle meč se prodávat nebude! S tím mám jiné plány," dodala ještě a významně se odmlčela.
Erik protočil oči vzhůru, ale už nic neříkal.
"Tož, vzhůru a vpřed. U Tiamata!" zvolal Cuthbert a pobídl svého koně.
Vyjeli z brány, následováni pěší Kitiarou a Erikem s košťaty v rukách.
Jurika sedíc v sedle své klisničky se ještě jednou ohlédla směrem ke hradu. Působil důstojně a majestátně. A bezpečně, napadlo Juriku. Nevědomky si vybavila příjemnou útulnost pokoje pro hosty, ve kterém nocovala. Přitáhla si svůj plášť těsněji k tělu a zavrtala se do něj. Byla zima. A čekala je další cesta. Otočila se zpět a soustředila se na terén před sebou. Kráčeli zvolna. Do vesnice, jak už dobře věděli, nebylo daleko.
Lomoz a hluk byl slyšet již dlouho předtím, než do vsi vstoupili. Na návsi spatřili skrumáž zhruba deseti oplachtovaných vozů soustředěných do půlkruhu, čelem do vnitřního prostoru seskupení. Všelijaké zboží bylo vyložené na předních částech vozů, nebo na zemi, rozprostřené porůznu na plachtách v jejich bezprostřední blízkosti.
Jak se tak rozhlíželi, zaujala je různorodost nabízeného zboží od látek a oblečení, přes různé ozdoby a cetky, pamlsky až ke zbrojím a výrobkům řemesla kovářského. A spousta dalšího. A třebaže vyjeli vybaveni již z Elšumy, neubránili se zvědavosti a nahlíželi obchodníkům pod plachty.
Rogona zaujala ochutnávka všeho možného pití. Zastavil se u jednoho takového místa a chvíli tam prodléval. Ostatní na něj naléhali, aby si pospíšil. Vyřešil to tedy po svém a koupil si celou jednu lahev s sebou.
"Medovina," významně poznamenal s lišáckým výrazem ve tváři.
Šli dál.
Panoval zde čilý ruch. Hemžilo se tu větší množství vesničanů, dospělých i dětí, které s výskotem pobíhaly sem a tam a víceméně se přítomným pletly pod nohy. To bylo občas kvitováno nelibostí.
Kupující procházeli prostranstvím mezi jednotlivými vozy, zvědavě nahlížejíc, nebo hovoříc s obchodníky. Z několika míst se ozývalo vyvolávání a vychvalování nabízeného zboží. Vše probíhalo víceméně v poklidu. Erik, následován ostatními, okamžitě zamířil k vozu, patřícímu jednomu ze zbrojířů. Po chvíli vzrušeného smlouvání se mu podařilo tři dlouhé meče a dvě kroužkovky, které odnesl z podzemí prodat.
"Dvěstěpadesát zlatých, to docela jde, ne? Co říkáte?" nechal se slyšet.
Jurice to bylo celkem jedno, ostatní také neprojevovali nějaké zvláštní nadšení. Erik ale vypadal dost spokojeně.
"A hele, co jsem si koupil," pokračoval a ukazoval všem tři zbrusu nové vrhací dýky. "Ještě na ně musím sehnat bandalír a bude to dokonalý," významně se odmlčel, rozhlížejíc se po prostoru kolem sebe.
Dohodli se, že se na chvíli rozejdou a projdou si náměstí jednotlivě.
Zhruba po hodině se všichni sešli v jednom z rohů náměstí, zjevně spokojeni. Jörm právě schovával nové válečné kladivo, Jurika si zase ukládala do sedlové brašny dva sáčky sušeného ovoce a řetízek s mosazným přívěskem.
"Do další vesnice to máme zhruba třicet mil," již v sedle prohlásil Jörm, notně si přihýbající z lahve kořalky, "tak ať tam jsme ještě před setměním," dodal ještě a pobídl svého oře a mulu Gavoru .
Vyrazili.
Rogon se zjevně inspiroval Jörmovým konáním s tím rozdílem, že si přihýbal z butelky medoviny. Po chvíli se k němu přidala i Jurika. Medovina příjemně hřála.
Cesta ubíhala pozvolna a celkem monotónně. Dlouhou chvíli si Rogon s Jurikou krátili ochutnáváním medoviny, nad čímž nad nimi na koštěti letící Kitiara kroutila hlavou.
Během odpoledne se obloha zatáhla těžkými šedivými mraky, které zahalily okolní krajinu do mlhavého šedivého přísvitu. Na všechno padaly ponuré stíny. Začalo sněžit. Nejdříve docela nenápadně, pozvolna se však nevinné chumelení proměnilo v husté sněžení. Na náladě jim to nepřidalo. Byli promrzlí, promáčení, unavení.
"Hej, Juriko!" ozval se Rogon, jedoucí za ní. "Co kdybychom zas otevřeli lahev s naším životabudičem?" zahalekal na Juriku, která v sedle seděla až nepřirozeně strnule, celá zkroucená zimou a dlouhou jízdou.
"Vždyť jsme ji ještě nezavřeli, nebo ano?" se smíchem odpověděla, otáčejíc se Rogonovým směrem.
Bylo slyšet Rogonovo uchechtnutí. I Jurice bylo najednou lépe. Vyburcovalo ji to z její otupělosti a letargie.
Chvíli poté před sebou za horizontem blízkého kopce zahlédli mlhavou záři.
"Že by vesnice?" ozvalo se toužebně nad nimi.
"To by měla být ona," odtušil Jörm a přiměl koně k rychlejšímu pohybu.
Do vsi vjeli již za tmy a za silného, hustého sněžení.
"Hele, hospoda," utrousil Erik. "Jdeme tam!" prohlásil na nic nečekaje a vešel dovnitř, následován ostatními.
"Hmm, já tady počkám s koňmi," utrousila Jurika.
"A se mnou," poznamenal Rogon. "Aspoň tohle dorazíme," dodal a významně se usmál.
Po chvíli z hospody vyšel jakýsi chlápek, který od nich převzal koně a odešel je ustájit. Rogon s Jurikou si oklepali sníh z plášťů a bot a lehce vrávoravým krokem vešli dovnitř.
Uvnitř je přivítalo tlumné světlo, paleta obrazů a zvuků. A příjemné teplo.
Prostorem vládla poklidná atmosféra a třebaže byla hospoda plná hostů, vládl tu relativní klid.
Přisedli si ke stolu, kde již seděli ostatní a objednali si něco k jídlu a k pití. Jurika začala rozmrzávat.
Jak tak seděli, jedli a popíjeli, jejich pozornost upoutala společnost u vzdálenějšího stolu. Seděla tam pětice trpaslíků. Seděli tiše, zarputile si hleděli svých džbánků, nevšímajíc si vpodstatě nikoho a ničeho. Sem tam však pohledem zabrousili k jejich stolu a pohledem spočinuli na Jörmovi. Ten, když to zjistil, zneklidnil. Ještě více ho však vyvedlo z míry, když k němu přistoupil hostinský a cosi mu šeptem sdělil do ucha. Přikývl. Odkašlal si, jakoby chtěl něco říct, pak jakoby si to rozmyslel, náhle povstal od stolu a přistoupil ke stolu trpaslíků. Jeden z nich mu uvolnil místo a on si k nim přisedl.
Erik hodil tázavým pohledem po ostatních, kteří mu odpověděli sborovým pokrčením ramen. "Uvidíme, jak se situace vyvine," odtušil Cuthbert , na němž bylo vidět, že není nijak významně znepokojen a nemíní tuto situaci, alespoň prozatím, nijak řešit. "Však nám poví, co se děje, až se vrátí," dodal ještě a nahnul si ze džbánku.
"Jasně. A já vás zvu," bouchnul bujaře do stolu Rogon. "Co si kdo dáte?"