Travolezec | Kapitola I - Část I - Přepadení

Ticho, obklopující dům i okolní krajinu, které by se dalo téměř krájet, pokud by něco takového bylo možné, přerušilo pouze pár pleskanců od řeky. To asi párek kachen směřoval na volnou vodní hladinu, nebo vynořivší se ploutev zlehka rozčeřila mírný vodní proud. Stromy zahalené do stříbřitého hávu světelných pablesků se zlehka kývaly v lehkém vánku a cosi neslyšně šuměly vstříc noci. Nebo snad úsvitu? Světlo měsíce se odráželo na vodní hladině dole pod oknem a vše naplňoval pocit nezměrného klidu.

'Aúúúúú, co to u Medila?' Tak tomu se říká rozčarování, napadlo mladou dívku, probouzející se ze sna, jehož poslední záchvěvy ještě zaznívaly v dívčině vědomí. Podvědomě se chytila za levý bok, spíš instinktivně, než že by si v tu chvíli uvědomila prudký úder, jež jí odhodil stranou a otřásl celou její bytostí. Tichá, příjemná, trochu až něžná atmosféra snu až příliš hrubě kontrastovala se skutečností a vyhlídkami, které, to si musela Jurika přiznat, nevypadaly vůbec dobře.

Naopak. To první a zřejmě nejotřesnější zjištění, které musela učinit, když se trochu víc probrala, bylo to, že se nachází v pytli. V nějakém hrubém, podivně zapáchajícím pytli, ve tmě, v nepohodlné poloze na podlaze čehosi, co vzdáleně připomínalo vůz. No nazdar, kde jsem se tu vzala, napadlo ji. A proč? Komu záleželo na tom, aby se teď nacházela v téhle nezáviděníhodné situaci, co k čertu má tohle všechno znamenat? A kde jsou ostatní?

Postupně si začala uvědomovat i souvislosti předcházející tomuto prapodivnému procitnutí. No ano, byli na cestě, celá její rodina, nevěděli sice, kam jedou, otec jim neprozradil ani cíl ani účel jejich náhlého putování, nicméně tušili, že je čeká cesta velmi dlouhá a pravděpodobně i značně náročná. Vývoj událostí ovšem předčil všechna očekávání.

Před očima se jí objevil obraz řeky, chumel postav, zmateně se potácejících po palubě lodi a hrubě na sebe hulákajících. Hledala své blízké, nikoho však nepoznávala, do toho se mísily výkřiky, hluk, dusot nohou, střelba a létající šípy. A pak pád přes palubu lodi, vlny, které ji pohltily a posléze tma, která se milosrdně přerodila v snovou iluzi.

Z hloubi pytle se ozval přidušený vzlyk. Nitrem naplněným úzkostí a pocitem nejvyššího osamění proběhl jeden záchvěv za druhým, posléze se drobná dívčina postava otřásla obtížně tlumenými vzlyky. Co mám dělat, co po mě chtějí , kde jsou ostatní?

Ani si v tu chvíli příliš neuvědomovala, co přesně způsobilo to, že se zklidnila, zda to byla otcova a matčina slova, která jí v tu chvíli zazněla v mysli a klidným, uklidňujícím způsobem jí nabádala ke klidu a rozvaze, nebo zda to byl obraz milovaného, který ji v tuto chvíli bolestně chyběl. Přesto ji myšlenka na něj dokázala naplnit určitým klidem. Hluboce si povzdechla a kdyby ji v tu chvíli někdo viděl, mohl by v její tváři číst když ne odhodlání, tedy alespoň určitý náznak rozvahy. Neměla plán, ale v srdci se jí zrodila myšlenka na útěk, rozhodla se však, že ještě vyčká dalších událostí. Ty na sebe nedaly dlouho čekat, vůz se rozjel.

Cesta ubíhala velmi pomalu a monotónně, jediným zpestřením byly myšlenky na domov, pomáhající jí překlenout pocity beznaděje, a pak také zřídkavé přestávky, kdy jí bylo předhozeno cosi nevábného k jídlu a pití. Podle hlasů, které během cesty slyšela, se okolo ní pohybovala značně početná skupina lidí, které nedokázala identifikovat. Poznala jen že byli velmi hrubí a hluční.

Nevěděla, jakou vzdálenost urazili, už dávno se přestala pokoušet o byť minimální orientaci, či improvizované počítání hodin,dní. Neměla vůbec představu, kde jsou, ani jaký časový úsek uplynul ode dne přepadení. Přepadení? Hrozné slovo. Ale čím víc o tom přemýšlela, tím víc docházela k přesvědčení, že tomu tak skutečně je. Byli přepadeni.