Jurika vyklopýtala z místnosti zpět do chodby. Ostatní, v čele s Jörmem už byli daleko vepředu. Když je došla, právě nahlíželi do jedné z dalších podzemních místností. Prodrala se dopředu a naskytl se jí zvláštní obraz.
Místnost byla podobná té předcházející s tím rozdílem, že zde neležel pouze jeden vlk, ale hned tři. Všichni nehybní na zemi, mrtví, připoutáni dlouhými silnými řetězy, vedoucími od jejich krků až ke stěnám, kde byly zakotveny. Podobně jako tělo vlka ve vedlejší místnosti, byla i jejich těla znetvořena kousanci, místy ožraná až na kost. Všude se válelo spousta krve a chlupů slepených do chuchvalců, kusů hnijícího orvaného masa, stopy zvratků. Vzduch byl prosycen zvláštní směsicí sladkokyselého pachu, z kterého se Jurice obracel žaludek.
Řetěz zde však byl jeden navíc. Ten čtvrtý, válející se v prachu, byl prázdný. Nabízela se otázka, co nebo kdo a s jakým úmyslem uvolnil čtvrtého vlka. Nebo že by se vyrval z řetězu sám a s ostatními vlky se z hladu požrali navzájem? Jurika měla co dělat, aby se nepozvracela.
Před omdlením ji zachránilo, že ji kdosi volá. Nevšimla si ani, že ostatní již před drahnou chvílí odešli. Vypotácela se a vratkým krokem je následovala.
Další prostor.
Před očima se jí míhaly mžitky.
Rozostřeným pohledem ulpěla na čemsi, co vypadalo jako ležící lidské postavy. V rohu místnosti si povšimla rakve s víkem opřeným o stěnu. Zmateně těkala pohledem po prostoru, ve snaze pochopit, co to vlastně vidí. Nemohlo jí uniknout, že v popředí leží ještě jedna postava, daleko bledší, než ostatní. Z hrudi jí trčel bílý dřevěný kolík.
Jurice zatrnulo.
Slyšela již o upírech, ale nikdy ještě nestála tak blízko žádného z nich. Třebaže již mrtvého. Otřásla se.
"Pojďme, tady už toho mnoho nezmůžem," tiše vydechnul Rogon, vzal Juriku kolem ramen a lehce ji vyvedl z místnosti na chodbu.
Vypadalo to, že podzemí je plné mrtvol v méně či více pokročilém stadiu rozkladu, ale ti, které hledali jim nadále zůstávali skryti.
Pomalu se jich začínala zmocňovat beznaděj.
Pomalu kráčeli ztemnělou chodbou, když tu Erik, kráčející nebojácně vpředu, zvolal: "Pojďte sem, je tu ještě jedna místnost. Mechanicky vstoupili dovnitř. A skutečně. Další prostor, ne nepodobný těm předcházejícím. Byl ale úplně prázdný.
"Co tady? Jdeme zpátky. Je to všechno nanic. A mě je taky nanic," pronesl Jörm znechuceně.
"Kdoví, jestli tady ti chlápci, co je hledáme, vůbec jsou," přidal se Rogon.
"Nesmysl! Jasně že tady jsou. Jenom je musíme najít," nenechal se odradit Erik a jakoby mimochodem se jal prozkoumávat zdánlivě prázdnou místnost.
Ve chvíli, kdy chtěl ostatním dát za pravdu, se cosi přihodilo. Při náhodném dotyku jednoho z kamenů ve stěně, se část zdi protočila a odkryla tak tajnou chodbu.
"Tajný vchod!" vytřeštil oči Rogon. "Člověče, ty jsi objevil tajný vchod! To je úžasný! Jak ty to děláš?" vzhlédl k Erikovi obdivně.
Ten se lehce zapýřil: "no, normálka, běžná praxe," pronesl, lehce skrývaje vlastní překvapení.
Před nimi se objevila chodba. Chladná a temná. Bylo patrné, že se nikomu nijak zvlášť dovnitř nechce.
"Asi bychom měli jít dál, ne?" nechal se slyšet Rogon.
"Jasně, jdeme!" prohlásil Jörm a hrnul se do chodby. Pak se však zarazil a otočil se přes rameno na Rogona. "Nechceš jít první?" navrhnul mu.
"Och, jaká laskavost," odvětil Rogon a vstoupil do tmy.
V nestřeženém okamžiku Jurika proklouzla mezi Jörmem a Rogonem a dostala se tak do čela zástupu. V dlouhé úzké chodbě mohli jít totiž pouze za sebou.
"Co blázníš,"utrousil Rogon. "Když už musíš být v centru dění, tak buď aspoň mezi mnou a Jörmem. Jít první je naprostá hloupost. Ti nějak rychle otrnulo," dodal ještě a lehce se usmál, zatímco se Jörm za nimi snažil prodrat se svou mohutnou postavou úzkým otvorem. Ještě, že odešel z hradu nalehko, kdyby na sobě měl svou zbroj, jistě by chodbou neprošel. I takhle postupoval jen pomalu a rameny drhnul o obě stěny chodby současně, nehledě na to, že byl nucen jít v mírném předklonu, aby nebrousil hlavou nepravidelný strop.
Ušli tímto způsobem téměř potmě několik desítek kroků. Před očima se jim ve tmě objevila podivná červená světýlka. Louče prostor kolem nich osvětlovaly pramálo, takže si nebyli jisti tím, co vidí.
"Co to je?" zašeptal nevěřícně Rogon.
"Musíme jít dál, abychom to zjistili," odtušil Jörm a namáhavě se otočil dozadu na Kitiaru a Erika, aby jim sdělil, co vidí před sebou v chodbě.
Nebylo volby, museli jít dál. Rogon vytáhl z pochvy na zádech svůj meč a namířil čepel před sebe do tmy. Opatrně a pomalu postupoval vpřed. Ostatní jej následovali.