Brodili se sněhem. Cuthbert se čas od času otočil přes rameno na Juriku, zřejmě, aby si ověřil, že cestou někde nezapadla. Ta se plahočila pár sáhů za ním, zpocená a strachy bez sebe, že jí zmizí a ona zůstane v tom zatraceném lese sama. Ne, že by byla takový strašpytel. To tedy ne! Nebo vlastně, trochu asi ano, musela v duchu připustit.
Prostě, hluboký les jí se všemi svými zákoutími a tmavými stíny naháněl hrůzu.
Ikdyž byly teprve asi dvě hodiny po poledni, okolí bylo potemnělé. Vysoké zasněžené stromy, tyčící se vysoko k nebi a téměř zakrývající oblohu, vytvářely představu velkého ztemnělého sálu s vysokou klenutou klenbou.
Sníh tlumil jejich kroky. Všude bylo ticho, přerušované pouze jejich oddechováním a Brkovým občasným kráknutím. Letěl Jurice nad hlavou, občas se prolétnul trochu víc dopředu, ale hned se zase vrátil zpět.
Stopy před nimi se klikatily lesem stále dál a dál.
Když už to vypadalo, že les nikdy neskončí, vystoupili na malou vyvýšenou mýtinu s kamennou hláskou. Její polorozbořené zdi se rýsovaly na kopci zalitém světlem. Museli přimhouřit oči, neboť ostré slunce je nečekaně oslepilo. Jurika zahlédla Kitiaru, jak na ně seshora mává a haleká:
'Héj, tady jsme!'
Vyškrábali se k hlásce. Nebyla veliká, v podstatě šlo jen o rozbořenou věž čtvercového půdorysu, nyní již značně nahlodanou zubem času. Ze čtyř obvodových stěn už stály jen tři, jeden z rohů stavby chyběl úplně a odhaloval tak původní tvar místnosti, která se na tom místě kdysi nacházela. Z ní byly patrné dva východy do dalších prostor v témže patře, jedny ze dveří čerstvě vylomené, o čemž svědčilo množství třísek, povalujících se na sněhu. Stopy ukazovaly, že zbytek družinky už celé přízemí hlásky prolezl. Další otvor, za nímž byly patrné zpola zasněžené schody, vedoucí kamsi pod zem, dýchal svým mrazivým tajemným dechem temnoty.
Okolo něj byli shromážděni všichni ostatní. Bylo patrné, že se radí, co podniknout dál.
'Tak co jste zjistili?' optal se Cuthbert, usedajíc ztěžka na kámen. Jurika se k němu přidala, lapajíc po dechu.
'No, celá tahle barabizna je plná mrtvol a všelijakého neřádstva,' odtušil Jörm a máchnul paží kolem dokola, opisujíc tak původní půdorys kamenné hlásky.
'Jaké neřádstvo máš přesně na mysli, Jörme? Nějaké stopy po těch, které hledáme?' zeptal se trochu odměřeně Cuthbert.
'Zkusili jsme otevřít pár dveří a prozkoumat pár místností, ve kterých jsme objevili nějaké mrtvé chlápky, pár ožraných vlků a tak. Naši lidi to podle všeho nejsou, leží tu už určitě dýl, než pár hodin. No prostě zábava,' odpověděl Rogon místo Jörma.
Ten se jen zamračil a zabručel cosi pod fousy.
'A hele,co jsem našla,' nechala se slyšet Kitiara a ukazovala Jurice krásný červený, draze vypadající plášť, jehož jedinou vadou na kráse byla jeho zřejmá ztuhlost.
'Ti tenhle zmrzlej krám bude platnej, jak mrtvýmu zimník,' uchechtnul se posměšně Erik. Rogon bez patrného důvodu zlostně zakoulel očima.
Možná si na něj dělal taktéž zálusk? Erik si toho všimnul a poznamenal:
'Klid, co by si s tím asi tak počala,' odfrknul si. 'Jedině že by si kus usekla. Třeba jako kapesník,' zasmál se pobaveně.
Kitiaře ale do smíchu moc nebylo. Jurika se k ní přitočila a jemně ji zatahala za rukáv a poodtáhla trochu stranou.
'Neboj, zkusíme ho rozehřát,' povzbudivě se na ní usmála. 'Ať mají vztek!'
Pak se trochu soustředila, tiše pohybujíc rty. V dlani se jí objevil malý zdroj světla, který okolo sebe šířil teplo. 'Hmm a teď nad tím ten plášť podrž. Za chvíli povolí,' dodala ještě a pobaveně sledovala Erikův a Rogonův ohromený obličej.
'Poslyšte, neměli bychom dělat něco smysluplnějšího?' nechal se slyšet Jörm.
'Si už dlouho nekopal do žádnejch dveří, viď barbare?' poznamenal Erik s pohledem na čerstvé zbytky dveří, které se povalovaly poblíž. 'No, nic ve zlým,' dodal ještě, když viděl Jörmův výhrůžný pohled.
'Tak si rozdělíme role,' prohlásil velitelsky Erik. 'Tyhle dvě,' ukázal na Kitiaru a Juriku, 'tu budou zřejmě opékat ten plášť, přičemž by mohly zároveň i hlídat, že?' Nečekal na reakci a pokračoval: 'A my, jdeme dovnitř,' prohlásil směrem k Rogonovi a Jörmovi.
'A jakou roli určíte mně, vaše lordstvo?' otázal se Cuthbert stále sedící na polorozpadlé podezdívce.
'No, že bys hlídal s nima?' přešel Erik Cuthbertův sarkasmus bez známky zardění. 'A při té příležitosti bys moh dát tak trochu pozor i na ně, co říkáš?' uchechtnul se ještě.
'To by šlo,' odtušil Cuthbert, evidentně potěšen, že se nebude muset příliš hýbat a pohodlněji se uvelebil na kameni. 'Nebuďte tam dlouho,' poznamenal ještě a vytáhnul ze záhybů své mošny pečené kuře. Ulomil kus kuřecího stehna a dal se do jídla.
'Lenoch jeden,' poznamenal Erik a hrnul se ke schodům do podzemí.
'Počkej, nech mě jít prvního,' odstrčil Rogon Erika nedočkavě stranou. 'Nemusíš být všude první, mysli taky na ostatní,' poznamenal ještě škodolibě a vstoupil na první namrzlý schod.
'No, tak si to teda užij.' popřál mu Erik a doplnil to slabším plácnutím do zad. Rogon to ovšem nečekal, ztratil rovnováhu a s ohromným rachotem sjel po namrzlých schodech jak po tobogánu.
'Co děláš, ty genetická směsko?' bylo ještě slyšet. Se špatně potlačovaným smíchem se ostatní otočili pohlem k Erikovi. Ten ovšem nijak nezareagoval. Na chvilku se rozhostilo ticho.
'Uáááááááá!' Rogonův výkřik překvapení a jeho následný jekot všemi venku otřásl. Jörm s Erikem na nic nečekali a skočili na ledovou skluzavku za ním.
Jurika s Kitiarou na sebe znepokojeně pohlédly.
Cuthbert se naprosto nenechal vyrušit a s klidem odtušil: 'však oni si s tím poradí, ať už je to cokoliv,' a pokračoval dál v jídle.
'No, já se za nimi radši podívám,' špitla Kitiara po chvíli. 'Co kdyby potřebovali přece jenom pomoc?' dodala ještě a sklouzla se za nimi.
Jurika s Cuthbertem opět osaměli.
Ne však na dlouho. Za chvíli se z otvoru nad schody objevila Rogonova zkrvavená hlava. Zranění vypadalo dost vážně, skrze plátno jeho kapuce prosakovala krev. Když ale Jurika pohlédla do jeho pitvorně se šklebící tváře, uklidnila se.
'Na co jste si to, u Medila, hráli?'.
'Ale, trochu jsme se s klukama škádlili,' vesele odpověděl Rogon. 'A tohle,' sáhl si na hlavu, 'není nic vážného. No, nějaký kostěný potvory tam po mně skočily, ale zvládli jsme to. Jdeme dál,' doplnil ještě a sjel opět po schodech dolů.
Jurika ještě chvíli rozehřívala Kitiařin nový plášť. Když úplně zvláčněl, položila ho na zem, kousek od Cuthberta.
'Ehm,' odkašlala si. 'Vadilo by ti moc, kdybych se za nimi šla podívat, Cuthberte?'
Oslovený se jen lehce zamračil,ale pak odvětil:
'Ale vůbec ne. Jen jdi, zvědavko jedna. A dej na sebe pozor,' dodal ještě, nahýbaje si zvolna ze džbánku.
Jurika se usmála.
Naklonila se nad vchodem do podzemí. Zezdola čišel chlad a tma. Zamyslela se, jestli je dobrý nápad jít za nimi. Pak se nadechla a sjela po namrzlých schodech dolů.
Chvíli nic neviděla. Všude byla tma. Její oči si ale temnotě brzy přivykly, obestřelo ji stísněné šero. Šla chodbou před sebou. Všude chlad a vlhko. A ticho. Kde jenom můžou být, napadlo ji.
V ten okamžik se ozvaly podivné zvuky kdesi stranou. Jurika popoběhla k pootevřeným dveřím do jakési místnosti. Tam spatřila své spoludružiníky, obklopující tělo jakéhosi zvířete, ležícího mezi nimi. Po bližším pohledu si Jurika uvědomila, že se dívá na obrovského, zkrvaveného vlka.
Kitiara nad ním zrovna klečela a soustředěně ho prohlížela. Pak se zvedla a přistoupila k Jurice. 'Zase nic,' utrousila zklamaně bez dalšího vysvětlování.
'Jdeme dál,' zavelel Jörm.
Všichni se vydali za ním z místnosti ven.