Kolem poledne probudily Juriku podivné, blíže nedefinovatelné zvuky. Chvíli se ještě převalovala v měkkých pokrývkách, pak se ale přece jenom probrala. Chvíli pátrala po zdroji. Pohled jí spočinul na okně, za nímž rozčileně poskakoval Brk a neustále cosi krákal a klepal zobákem o okno.
Vypadal rozzlobeně, pokud se něco podobného dá o havranovi říct. Zřejmě Juriku burcoval už dlouhou chvíli.
Jurika vstala a pootevřela okno. Oklepala se zimou. Za oknem poletovaly sněhové vločky. Snažila se opeřence uklidnit. Při té příležitosti si nemohla nevšimnout mumraje na hradním nádvoří. Všude se motala spousta lidí s hromadami zavazadel. Vypadalo to, že všichni odjíždějí. Matně si vzpomněla na kusou informaci o barončině odjezdu. Dala instrukce Brkovi, poté zavřela okno a oblékla se.
S ostatními družiníky se potkala ještě na chodbě. Po cestě ven na nádvoří potkali purkrabího Doniáše, který jim sdělil, že baronka skutečně odjíždí. Ubezpečil je také, že hrad je jim k dispozici i po jejím odjezdu, zvláště když slečna Kitiara bude jistě chtít vyčkat příjezdu mladého pána. Poté se s nimi rozloučil.
Všichni na Kitiaru jen mlčky zírali, co to jako znamená. Ta ale odvrátila pohled a pak zlehka pokrčila rameny:
"No, já jsem vám to chtěla říct. Už včera. Ale nějak nebyla vhodná příležitost. Vždyť nikam nepospícháme, nebo jo?"
"Pche, jasně že ne," odfrknul si Erik. "Ale mohla jsi nám to říct. Poslední dobou nám toho tajíš už nějak moc!"
"Že to říkáš zrovna ty," napomenul Erika Cuthbert.
Atmosféra začala houstnout.
"Jdeme do jídelny!" přeťal nastalé dusno Jörm. Kupodivu ho všichni následovali.
"A co teď?" zeptal se po jídle Rogon.
"Co procházka po okolí?" navrhla Jurika.
"Když, tak průzkum," odtušil suše Erik. "Buď tak hodná a používej přesnou terminologii," dodal uštěpačně.
"Ale nápad to tedy špatnej není. Pokud by venku neležely pomalu dva metry sněhu," dodal pobaveně. "Si chceš zaplavat, nebo co?" obrátil se pobaveně Juričiným směrem.
Jurika se zarazila, ale pak musela uznat, že brodit se ve vysokém sněhu je pro její zhruba metrovou výšku skutečně problém.
"A co sněžnice?" nechal se slyšet Rogon. "Na hradě určitě nějaké mít budou a třeba nám je i půjčí," dodal ještě.
Jurika na něj vděčně pohlédla.
"Já teda nikam nejdu," prohlásil Erik.
"Moje řeč," přidal se Cuthbert.
"Myslím, že tu taky počkám," špitla Kitiara.
"No, tak tu tedy zůstaňte a my jdeme," rozhodl energicky Jörm. Rogon s Jurikou vyšli spolu s ním ze dveří.
Sněžnice byly skutečně k dispozici. A tak vyrazili. Vyšli hlavní branou z hradu a po krátkém rozmýšlení se vydali nejkratší cestou k lesu. Nejkratší, nikoliv ovšem nejsnazší. Klopýtali sněhovými závějemi, zakopávali o vrcholky zasněžených keřů a pomalu postupovali k lesu.
"Héj, chytejte," ozvalo se pojednou z jednoho věžního okna. Otočili se. Nejdřív zahlédli sněhovou kouli, letící jejich směrem z okna, která ovšem ani zdaleka nedolétla až k nim a poté i vyloženého Erika s Cuthbertem, jak je pobaveně pozorují a přihýbají si ze džbánku.
Rogon se nechal inspirovat a začal kolem sebe metat sněhem jak šílenec.
"Vedle, vedle," vyprskla Jurika pobaveně a pro změnu hodila sněhovou kouli zase po Rogonovi.
"Hele, že si na tebe došlápnu a vyválím tě ve sněhu," zavrčel Rogon, vyklepávajíc si sníh z uší, když tu se ozvalo zvolání:
"Hej, hej, koukejte! Támhletím směrem," křičel Erik z okna a ukazoval kamsi k lesu.
"Co zase blbne, ten nahoře?" poznamenal Rogon, nicméně se ale podíval tím směrem, kterým Erik ukazoval. Jeho obličej najednou zvážněl. "Poslyšte, tam opravdu něco je. Pojďte, jdeme se tam podívat," řekl a vyrazil tím směrem, s Jörmem a Jurikou v patách.
Po nějaké chvíli se sněhem prodrali k postavě, nehybně ležící obličejem k zemi. Bělostný sníh v její bezprostřední blízkosti byl zbarven do šarlatova. Jörm se sklonil a opatrně dotyčného otočil tváří vzhůru. Dívali se do tváře muže asi pětadvacetiletého, nejevícího známky života, oblečeného do kožené zbroje, jež byla v oblasti hrudníku potrhaná a prořezaná, pravděpodobně následkem útoku nějaké sečné zbraně. Muž se očividně připlazil od lesa, zanechávajíc za sebou rudou stopu.
Jurika se zmateně dívala z Jörma na Rogona. "Tak dělejte něco," vyštěkla. "Pomozte mu, přece!"
"Uklidni se, Juriko!" zavelel Jörm. Rogon se určitě pokusí mu pomoci. Že jo, Rogone?" zeptal se.
Oslovený byl v pokleku, skloněný nad nehybným tělem a soustředěně ho prohlížel. "Cože? Ano, no jistě," pronesl roztržitě, zjevně ponořen do svých myšlenek, soustředěn na pomoc ležícímu. Po chvíli dalšího soustředěněného úsilí však pronesl. "Nepůjde to," vyčerpaně vydechnul. "Moje síly na to nestačí. Musíme vymyslet něco jiného."
Jurika se na něj zklamaně podívala. Tu ji něco napadlo. "Já s Jörmem, s ním nic nesvedem, u Medila. Ale Kitiara nebo Erik, ti by mohli. Ti se přece vyznají v léčení a v takových těch věcech," zamyšleně pronesla.
"Hele, my o vlku a vlk,..." přerušil ji Jörm, koukající jí přes rameno.
A opravdu, zhruba šedesát sáhů od nich směrem od hradu se na sněhu rýsovala blížící se Erikova postava.
"Pomůžu mu aspoň takhle," tiše pronesla Jurika, krátce zagestikulovala a zmizela.
Objevila se těsně u Erika a bez dlouhého vysvětlování mu položila ruku na rameno a se slovy "oni ti všechno vysvětlí!" ho pomocí zašeptané kouzelné formule přenesla k místu neštěstí. Mohla jen doufat, že není opravdu pozdě a že Erikovo léčitelské umění neznámému opravdu pomůže.
Tušila, že tam už nebude příliš platná, proto se vydala pěšky ke hradu. Chvíli poté, co k němu došla , objevili se Rogon s Erikem, táhnoucí na dvou obrovských větvích nehybné tělo neznámého.
"Tak jak?" zeptala se dychtivě, očima visicíma na Erikovi.
"Za pět minut dvanáct," odtušil Erik a usmál se . "Měl štěstí," pronesl ještě a pokračoval s Rogonem ke vstupní bráně.
Z ní právě vyběhli strážní. Jeden z nich přikleknul k muži nehybně ležícímu na improvizovaných nosítkách. "Co se stalo?"
"Znáte ho? Našli jsme ho kus od hradu, bezvládně ležícího ve sněhu," udýchaně odvětil Rogon.
"To je Korik, co je s ním?" udýchaně odpověděl právě přiběhnuvší Doniáš, prodírajíc se hloučkem přihlížejících dopředu k nosítkám.
"Spolu s mladým pánem Amawetem a pánem Baleolem vyrazili na výpravu, dnes odpoledne se měli podle všeho vrátit," přerývaně dodal. "A ti jsou kde?" S tázavým pohledem v očích těkal pohledem z Rogona na bezvládnou postavu.
"No, myslím, že je to jasné," pronesl vážně Erik a naznačil Rogonovi, aby položili nosítka s neznámým na zem.
"Vy se ujměte Korika, prosím a my," lehce si odkašlal, "se vydáme po jeho stopách a třeba najdeme i jeho dva přátele."
"Nebo se o to alespoň pokusíme," dodala tiše Jurika, nespouštějíc oči z Erika.
Doniáš lehce pokýval hlavou na znamení souhlasu, dal pokyn k odnesení zraněného a po chvíli prošel branou za nimi.
"Tak, to bychom měli," odtušil Rogon. "Teď sehnat Cuthberta s Kitiarou a vyrazíme!"
"Kde je vlastně Jörm?" zeptala se Jurika znepokojeně.
"Vydal se napřed. Po stopách," odpověděl jí Rogon.
"Musíme sebou hejbnout, abychom ho dohonili, takže pohyb," zavelel Erik a proběhl branou do hradu pro ostatní a pro výstroj.
Za několik málo okamžiků se všichni sešli na nádvoří. Kitiara s Erikem se vznesli na košťatech. Bez Juriky. Po několika málo pokusech vzít ji s sebou, které však skončily nezdarem ve sněhu, odlétli sami. Jurice nezbylo nic jiného, než se s Cuthbertem pěšky plahočit sněhem. Ještě lehce hvízdla a přivolala svého havrana. Rogon vyrazil ostrým tempem vpřed a za chvíli jim zmizel z dohledu.
"Alespoň tu nejsem sama," pomyslela si a ze strany pohlédla na vedle ní supícího Cuthberta. Z dálky zaznělo zakrákání. Byli opět na cestě.